Dva nálezy k ústavnosti rozhodování o dlouhodobé vazbě

02.01.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 1/14

 

I. senát Ústavního soudu vyhlásil dva nálezy, kterými k návrhu totožného stěžovatele zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2013 a ze dne 22. 8. 2013. Obě tato usnesení obsahovala zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesením Krajského soudu v Praze, jimiž byl stěžovatel ponechán ve vazbě, a jeho žádosti o propuštění z vazby byly zamítnuty. Stěžovatel byl totiž v minulosti rozhodnutím soudu ponechán ve vazbě, neboť podle soudu existovala důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat.

Proti svému trestnímu stíhání, vzetí do vazby, jakožto i proti rozhodnutím o dalším trvání vazby podal stěžovatel řadu ústavních stížností, které však byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, případně nepřípustné. Ústavní soud totiž není povolán k tomu, aby hodnotil důvody vazby, jejího trvání anebo přehodnocoval důkazy provedené v rozhodování o vazby před obecnými soudy. Důvod pro zásah Ústavního soudu do vazebního řízení je dán prakticky jen tehdy, schází-li rozhodnutí o vazbě zákonný důvod, anebo jsou-li formulované důvody vazby v extrémním rozporu se základními ústavními principy. Zásah do základních práv stěžovatele byl ale v případě nyní posuzovaných ústavních stížností skutečně identifikován. 

První ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2013, vyhověl Ústavní soud proto, že plynutím času se přirozeně oslabuje důvod trvání vazby, což by měly obecné soudy v odůvodnění svého rozhodnutí reflektovat. Ústavní soud k tomu doslovně uvedl: „Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání … nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu.“. Ústavní soud nadto souhlasil s výtkou stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu koliduje s ústavním principem presumpce neviny. Při hodnocení důvodnosti vazby je totiž nepřípustné, aby soud vyvozoval závěry o morálních vlastnostech obviněného ze skutečnosti, že tento je trestně stíhán. Tím vším bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na presumpci neviny.

Nález týkající se druhé ústavní stížnosti, kterou bylo napadeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, navázal na předchozí argumentaci (tedy že důvodem pro pokračování dlouhotrvající vazby nemůže být jen paušální hrozba vysoké trestní sazby). Tento argument se zesiluje tím, že stejný Vrchní soud v Praze propustil dne 11. listopadu 2013 stěžovatele z vazby, neboť reálnost jeho útěku je zpochybněna. Tím se ovšem zpochybnila i ústavnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, protože při téměř shodném skutkovém stavu rozhodl ve svém srpnovém usnesení opačně. V tomto rozhodnutí Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces a porušení principu minimalizace zásahů do osobní svobody.

Odlišné stanovisko k oběma nálezům Ústavního soudu uplatnila soudkyně Ivana Janů, přičemž tato odlišná stanoviska jsou připojena k nálezům.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13 je dostupný zde .

 
Nález Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 2665/13 je dostupný zde .

 

 
Vlastimil Göttinger
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu