Ústavní soud sjednotil judikaturu obecných soudů v oblasti sporů o povinnosti vlastníka vozidla k placení příspěvku do garančního fondu České kanceláře pojistitelů (§ 24c zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla)

23.04.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 22/2014

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Vlasta Formánková) dnes vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jím bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud v projednávané věci posoudil jako důvodnou žalobu České kanceláře pojistitelů (dále jen ČKP) a uložil stěžovateli zaplacení částky 1.690 Kč, která představovala úhradu příspěvku do garančního fondu České kanceláře pojistitelů za období, ve kterém bylo vozidlo stěžovatele zaregistrováno v Centrálním registru vozidel (dále jen registr) bez uzavřeného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Stěžovatel nárok ČKP neuznal a tvrdil, že vozidlo v rozhodném období neprovozoval a ani provozovat nemohl, neboť vozidlo bylo po havárii zcela nepojízdné. Obvodní soud však vzal za prokázané, že vozidlo bylo provozováno, neboť bylo v rozhodném období vedeno v registru (registr přitom údaj o tom, zda je vozidlo provozováno, neobsahuje).

Ústavní soud konstatoval, že právní závěr soudu o tom, že vozidlo stěžovatele bylo provozováno, neměl oporu v provedeném dokazování a je závěrem natolik extrémním, že má za důsledek zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Již ze samotné skutečnosti, že je vozidlo vedeno v registru, je sice možno dovozovat, že je vozidlo provozováno (zpravidla tomu tak bude), to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dodatečně prokázán opak. Ústavní soud dále zdůraznil, že lhůta 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy ČKP k úhradě příspěvku podle ust. § 24c odst. 4 není „prekluzivní lhůtou“ (propadnou lhůtou), po jejímž uplynutí by již nebylo neprovozování vozidla možno tvrdit a prokazovat.

V projednávané věci se jednalo sice o bagatelní částku a Ústavní soud není běžnou další soudní instancí a jeho úkolem není sjednocování judikatury, nicméně v dané věci přistoupil k věcnému přezkumu rozhodnutí obecného soudu a vyslovil i obecnější závěry. To učinil především proto, že je rozhodovací praxe obecných soudů v řízeních o úhradu příspěvku dle ust. § 24c zákona o pojištění odpovědnosti rozkolísaná (v projednávané věci rozpory v rozhodovací praxi zjistil Ústavní soud dokonce i u různých soudců téhož obecného soudu) a sjednocující judikatura Nejvyššího soudu vzhledem k bagatelnosti sporu neexistuje. Navíc je zřejmé, že nejde o ojedinělý exces při rozhodování obecných soudů, čemuž svědčí i další ústavní stížnosti se stejným předmětem.

Nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 2221/13 dostupný zde.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu