Ústavní soud, Brno, TZ 30/2014
Stěžovatelem je otec dvou nezletilých, narozených v roce 2003 a 2005 (t. č. tedy 11 a 9 let). Matka v listopadu 2008 i s oběma nezletilými opustila společnou domácnost, načež oba rodiče fakticky přibližně rok realizovali střídavou výchovu nezletilých. V roce 2009 Obvodní soud pro Prahu 4 svěřil nezletilé do péče matky s tím, že považuje střídavou výchovu za vhodnější až ve vyšším věku nezletilých, protože matka má nejdůležitější roli v životě dětí předškolního a raně školního věku. V květnu 2012 podal stěžovatel příslušnému soudu návrh na svěření dětí do střídavé péče s tím, že se již zlepšila komunikace mezi ním a matkou nezletilých, že změnil zaměstnání a má na nezletilé více času a že jsou nezletilé již školou povinné a potřebují tedy pro svůj zdravý vývoj i otce. Matka nezletilých s návrhem nesouhlasila. Obvodní soud pro Prahu 2 návrh na svěření dětí do výchovy obou rodičů i na snížení výživného zamítl, přičemž však konstatoval, že k jisté změně poměrů došlo, a styk otce s nezletilými mírně rozšířil. Proti tomuto rozhodnutí se odvolali otec i matka nezletilých a Městský soud v Praze rozhodl o zvýšení výživného a zúžil styk stěžovatele s nezletilými, neboť byl obvodním soudem příliš rozšířen, což je v rozporu se zájmem nezletilých na stabilním výchovném prostředí.
Na základě ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud uložil obecným soudům, aby se otázkou úpravy rodičovské odpovědnosti znovu zabývaly a vyjádřil ústavně konformní výklad institutu střídavé péče po rozvodu manželství rodičů.
Při rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, pokud každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Svěřování dětí do péče je polycentrická otázka a odpověď na tuto otázku do značné míry reflektuje náhled společnosti na výchovu dětí, a tudíž zde Ústavní soud přikládá značnou váhu postoji zákonodárce. Z vývoje právní úpravy v zákoně o rodině i v novém občanském zákoníku plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, který vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení. Tato právní úprava zjevně odráží posun ve vnímání role otce a matky při výchově dětí, zvýšené zapojení otců do péče o dítě i v jeho nejmladším věku, vzrůstající počet mužů odcházejících s dětmi na rodičovskou dovolenou a snahu umožnit „dvoukariérní“ manželství. Řečeno jinak, výchova dítěte již nutně není výhradně ani převážně v rukou matky, čemuž musí odpovídat i řešení situace, kdy se manželství rozpadne a je nezbytné zajistit následnou výchovu nezletilých dětí.
Na druhou stranu, střídavá péče není jen právem rodičů, ale i jejich povinností. Pokud by si rodič, jenž má dítě ve střídavé péči, toto dítě opakovaně a bezdůvodně nevyzvedával, a tím vlastně střídavou péči nevyužíval, může ztratit právo na střídavou péči, protože toto jednání je bezohledné nejen vůči druhému rodiči, ale zejména vůči samotnému dítěti.
Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2482/13 je dostupný 
zde (517 KB, PDF). K nálezu nebylo uplatněno žádné odlišné stanovisko.
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu