Déledobé trvání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte

19.05.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 45/2015

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zčásti vyhověl ústavní stížnosti M. L. a zrušil napadená usnesení Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, která byla vydána v řízení o péči o nezletilou dceru stěžovatelky. Ústavní soud shledal, že těmito rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na rodinný život a na spravedlivý proces.

Stěžovatelce byla v červnu 2013 na základě předběžného opatření městského soudu odebrána tehdy 22měsíční dcera, která byla umístěna do péče dětského centra, kde se nachází dodnes. Trvání předběžného opatření bylo od té doby periodicky prodlužováno, vždy o jeden měsíc; městský soud ve věci samé rozhodl až v říjnu 2014. Ještě v průběhu řízení před městským soudem stěžovatelka podala ústavní stížnost. Tou brojila jednak proti usnesení městského soudu ze září 2013, kterým bylo prodlouženo trvání předběžného opatření o měsíc, a proti navazujícímu usnesení krajského soudu z dubna 2014, kterým bylo odmítnuto její odvolání; jednak proti usnesení městského soudu z února 2014, kterým byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zrušení předběžného opatření, a proti navazujícímu usnesení krajského soudu z dubna 2014, kterým bylo toto usnesení městského soudu potvrzeno. Stěžovatelka především namítala, že obecné soudy při svém rozhodování nezvažovaly přiměřenost trvání předběžného opatření a svá rozhodnutí buď neodůvodnily vůbec anebo jen nedostatečně.

Ústavní soud ve svém nálezu shrnul dosavadní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i svoji judikaturu, týkající se odnětí dítěte z péče rodičů. Zdůraznil, že odnětí dítěte z péče rodičů vždy, i když k němu dojde na základě předběžného opatření soudu, představuje zcela zásadní zásah do práva jak rodičů tak dítěte na rodinný život, a proto musí být považováno za skutečně krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, přičemž v jeho průběhu jsou příslušné orgány veřejné moci (orgány sociálně-právní ochrany, obecné soudy) povinny usilovat o co nejrychlejší opětovné sloučení rodiny. Předběžné opatření, kterým je dítě odňato z péče rodičů, nemohou soudy chápat jako déledobé řešení či „kvazidefinitivní“ rozhodnutí, a po zahájení řízení ve věci musí postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve ukončeno meritorním rozhodnutím. Navíc po nařízení předběžného opatření nemohou obecné soudy jeho další trvání jen mechanicky prodlužovat, ale musí průběžně přezkoumávat jeho opodstatněnost a přiměřenost vzhledem k aktuálnímu vývoji a novým okolnostem případu. Prostřednictvím odůvodnění svých rozhodnutí, osvětlujících důvody pro pokračující trvání předběžného opatření a překážky návratu dítěte do péče rodičů, pak obecné soudy naplňují pozitivní závazek státu usilovat o opětovné sloučení rodiny.

Aniž by Ústavní soud hodnotil důvodnost samotného nařízení předběžného opatření v projednávaném případě, musel konstatovat, že zmíněné požadavky napadená rozhodnutí městského a krajského soudu nerespektovala. Ani v jednom z těchto rozhodnutí se soudy nezabývaly délkou trvání předběžného opatření, přestože ta při rozhodování městského soudu o návrhu na jeho zrušení dosahovala již osmi měsíců a při rozhodování krajského soudu v obou případech téměř jedenácti měsíců. Navíc rozhodování obecných soudů o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření nesvědčí o skutečně pečlivém, nikoliv jen formálním zvažování opodstatněnosti a přiměřenosti předběžného opatření s ohledem na aktuální vývoj a okolnosti případu; napadené usnesení městského soudu o prodloužení předběžného opatření dokonce neobsahovalo vůbec žádné odůvodnění, přestože nebylo vydáno v tak naléhavé situaci jako usnesení o jeho nařízení. Obecné soudy zcela opomněly, že by i prostřednictvím odůvodnění svých rozhodnutí mohly stěžovatelku seznámit s tím, co brání návrhu její dcery zpět do její péče, respektive jí vysvětlit, co má splnit, aby o svou dceru mohla znovu sama pečovat. Navíc když se stěžovatelka proti nezdůvodněnému prodloužení trvání předběžného opatření bránila odvoláním, krajský soud jej odmítl s tím, že napadené usnesení městského soudu už pozbylo účinnosti, a tak je bezpředmětným – přitom stěžovatelka své odvolání podala již druhý den lhůty, přestože krajský soud o něm rozhodl téměř až osm měsíců poté. Celkově se tak stěžovatelka ocitla v situaci, kdy po dobu téměř jednoho roku nemohla sama pečovat o svou malou dceru – která v době vydání napadených rozhodnutí krajského soudu v dětském centru strávila již téměř celou třetinu svého života – a to aniž by jí pro to bylo poskytnuto řádné odůvodnění a aniž by soudy zvažovaly aktuální vývoj případu a snahu stěžovatelky odstranit problémy, jež původně vedly k odebrání její dcery. Rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí jejího odvolání ji navíc v důsledku zbavilo jakékoli účinné obrany proti prodlužování trvání předběžného opatření.

Ústavní soud tak podané ústavní stížnosti musel vyhovět a všechna napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zrušit pro porušení stěžovatelčina práva na rodinný život, doprovázené i porušením principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti brojila proti postupu Městského soudu v Brně při rozhodování o trvání předběžného opatření a proti postupu orgánu sociálně-právní ochrany ve věci péče o její dceru. V těchto částech však byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka dříve nevyčerpala jiné prostředky nápravy, které jí byly k dispozici.

Vzhledem k vážným pochybením městského i krajského soudu v projednávaném případě jim Ústavní soud uložil náhradu stěžovatelčiných nákladů řízení před Ústavním soudem.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14 je dostupný PDF zde (302 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu