Detence v psychiatrické léčebně musí být podrobeny pečlivému soudnímu přezkumu

01.04.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 32/2015

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, kterými rozhodly, že nedobrovolné držení stěžovatelky v psychiatrické léčebně je přípustné. Ústavní soud shledal, že tato rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky na osobní svobodu a spravedlivý proces.

Stěžovatelka je osoba s diagnostikovaným duševním postižením – paranoidní schizofrenií. V minulosti byla několikrát hospitalizována. Dne 11. 8. 2013 byla stěžovatelka rychlou záchrannou službou převezena do Psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze. Lékaři v nemocnici rozhodli, že si tam stěžovatelku nechají, neboť měla být nebezpečná sobě a okolí pro jednání pod vlivem psychózy. V následně zahájeném přezkumném řízení Obvodní soud pro Prahu 8 nejdříve konstatoval, že byly dány zákonné důvody pro nedobrovolné převzetí stěžovatelky do zdravotního ústavu, a poté pokračoval v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení stěžovatelky v ústavu. Pro účely tohoto řízení stěžovatelce ustanovil advokátku jako opatrovníka a nechal vypracovat znalecký posudek, podle kterého stěžovatelka měla být nebezpečná pro sebe i pro okolí.

Obvodní soud následně v rozsudku, který Ústavní soud nynějším rozhodnutím zrušil, dospěl k závěru, že další držení stěžovatelky v léčebně až po maximální dobu jednoho roku je přípustné. Rozsudek nebyl stěžovatelce doručen, neobsahoval žádné odůvodnění a soudkyně stěžovatelku v řízení nevyslechla, ani ji nezhlédla. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze odmítl. 

V průběhu řízení před Ústavním soudem byla soudkyní zpravodajkou stěžovatelka osobně vyslechnuta ve svém pokoji v nemocnici za účasti jejího kolizního opatrovníka, kterým byl Ústavním soudem ustanoven advokát specializující se na práva osob s duševním postižením, aby byl zjištěn její aktuální stav, její postoj k probíhajícímu řízení před Ústavním soudem i její postoj k detenci ve zdravotnickém zařízení. 
V odůvodnění nálezu Ústavní soud připomenul, že právo na osobní svobodu je jedno z nejvýznamnějších základních práv a k použití zákonných výjimek z tohoto práva je nutno přistupovat pouze za přísného dodržení všech stanovených podmínek a tyto vykládat restriktivně. Splnění zákonných podmínek pro zbavení osobní svobody musí být také podrobeno pečlivé kontrole a přezkum soudů musí být důkladný. Těmto požadavkům však napadená rozhodnutí nedostála a rozsudek obvodního soudu a řízení jemu předcházející naopak vykazovaly několik závažných ústavněprávních nedostatků. Mezi ně patřila absence odůvodnění rozsudku, absence jeho doručení stěžovatelce, skutečnost, že rozhodující soudkyně stěžovatelku vůbec osobně nezhlédla a nedala jí možnost vyjádřit se osobně k věci, a skutečnost, že stěžovatelka nebyla ani účinně v řízení zastoupena, neboť ustanovená advokátka byla pasivní a se stěžovatelkou ani jejím otcem nijak nekomunikovala.

Ústavní soud v odůvodnění také zohlednil, že osoby s duševním postižením byly v minulosti vystavovány hrubým porušováním lidských práv, avšak jejich marginalizace a přezírání jejich lidských práv jsou již v současné době neakceptovatelné. Skutečnosti, že jsou osoby s duševním postižením zvlášť zranitelnou skupinou, musí odpovídat i zvlášť obezřetný výklad právních norem jich se týkajících, který musí být v plném souladu s jejich základními právy. Osoby s duševním postižením jsou nositeli všech lidských práv a ty jim garantují ochranu a respekt k jejich přirozené lidské důstojnosti. Proto tyto osoby nelze nadále ze společnosti vylučovat, jejich lidská práva bagatelizovat a zacházet s nimi jen jako s objektem právní regulace a procedur. Naopak podle mezinárodní Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením mají tito lidé právo na to, aby byla přijata odpovídající opatření s cílem usnadnit jim účinné požívání všech jejich práv. 
Ústavní soud konstatoval, že soudce by měl člověka umístněného nedobrovolně ve zdravotnickém zařízení osobně zhlédnout a umožnit mu se k věci vyjádřit, a to zpravidla v rámci jiného soudního roku konaného přímo ve zdravotním ústavu. Ústavní soud pak závěrem apeloval na to, aby byly výše uvedené povinnosti obecných soudů v řízeních o přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, obdobně jako v řízení o omezení svéprávnosti, zohledněny i organizačními předpisy a v rámci správy justice. Jde totiž o významnou, důležitou a velmi náročnou rozhodovací agendu a soudcům by měly být vytvořeny náležité podmínky pro její řádné vykonávání. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu