Dlouhotrvající vazba Martina Ignačáka není odůvodněná

21.09.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 98/2016

 

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti Martina Ignačáka, který namítal, že jeho vazba trvající již přes rok a čtvrt není důvodná. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který stěžovatele ponechal ve vazbě, porušuje základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 Listiny základních práv a svobod. 

Stěžovatel je trestně stíhán pro přípravu zločinu teroristického útoku a přípravu zločinu násilí proti úřední osobě. Stěžovatel měl spolu s dalšími obžalovanými a dvěma agenty policie plánovat teroristický útok na nákladní vlak za použití zápalných lahví. Zároveň s dalšími obžalovanými měl stěžovatel vyrobit tzv. Molotovovy koktejly, které by byly použity proti policistům při obraně squatu Cibulka. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 28. 4. 2015 z důvodu údajného nebezpečí útěku a skrývání se před trestním stíháním. Městský soud v Praze stěžovatele v dubnu 2016 z vazby propustil za současného přijetí záruk a dohledu probačního úředníka. Vrchní soud v Praze však toto rozhodnutí zrušil a stěžovatele ponechal ve vazbě a stěžovatele ponechal ve vazbě. 

Ústavní soud v odůvodnění nálezu úvodem již opakovaně upozornil na nesprávný výklad své judikatury, který v tomto případě učinily Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze i Městské státní zastupitelství v Praze, že by snad hrozba trestu nad osm let odnětí svobody sama o sobě byla dostatečným důvodem pro vzetí obviněného do útěkové vazby. Tím spíše pak není dostatečným důvodem pro jeho dlouhodobé držení ve vazbě. Ústavní soud přitom soustavně judikuje, že delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. Soudy rozhodující o vazbě se také musí vždy pečlivě zabývat konkrétními relevantními skutečnostmi namítanými obviněným, které důvodnou obavu z útěku eliminují.

Ústavní soud uvedl, že soudy rozhodující o vazbě stěžovatele nedostatečným způsobem reagovaly na jednotlivé relevantní argumenty předložené stěžovatelem. Ze všech dosavadních rozhodnutí o vazbě pouze Městský soud v Praze, který v dubnu 2016 stěžovatele z vazby propustil, se podrobněji věnoval konkrétní osobě stěžovatele. Městský soud vzal v potaz, že stěžovatel byl sice v minulosti jednou odsouzen pro trestný čin výtržnictví, nicméně hledí se na něj, jako by nebyl trestán, do doby vzetí do vazby stěžovatel řádně pracoval a jeho rodinné vazby jsou dobré. Jeho sestra se zaručila, že mu poskytne bydlení a rodinné zázemí ve svém bytě a jeho bratr zase slíbil, že jej okamžitě zaměstná.

S těmito a ani dalšími relevantními okolnostmi a argumenty se však vrchní soud v rozhodnutí, které tímto nálezem Ústavní soud zrušil, nijak nevypořádal. Vrchní soud své rozhodnutí založil pouze na tom, že stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody a policejní agent vypověděl, že stěžovatel se měl v minulosti zmínit o tom, že by v případě hrozícího vysokého trestu uprchl do zahraničí. K tomu Ústavní soud uvedl, že výpověď policejního agenta o údajném plánu útěku stěžovatele mohla být spolu s výší hrozícího trestu důvodem pro uvalení útěkové vazby na počátku trestního řízení, za podmínky, že by plán stěžovatele byl dostatečně konkrétní a výpověď důvěryhodná. Ve výpovědi policejního agenta však tato zmínka stěžovatele byla zcela obecná a nijak konkrétní. Ústavní soud tedy považoval v tomto konkrétním případě dlouhotrvající útěkovou vazbu stěžovatele za nedostatečně odůvodněnou. Na počátku trvání vazby může například postačovat, že obžalovanému hrozí konkrétní vysoký trest a má osobní kontakty v cizině, kde již v minulosti pobýval. Oproti tomu v případě dlouhodobé vazby je třeba, aby orgány činné v trestním řízení přišly s konkrétními důkazy, že útěk skutečně hrozí.

Závěrem Ústavní soud ještě uvedl, že vazební soudy se také nijak nevypořádaly s konstantní námitkou stěžovatele vedenou proti jeho trestnímu stíhání, že žádný trestný čin nespáchal a že je obětí policejní provokace. Je zřejmé, že otázka, zda nedošlo k nedovolené policejní provokaci, bude předmětem zkoumání v hlavním líčení a nelze očekávat, že o ni komplexně a jednoznačně rozhodne vazební soud. Přesto se i vazební soud touto otázkou musí zabývat, pokud se rozhodne vazbu uvalit, což však obecné soudy v případě stěžovatele neučinily. V obecné rovině Ústavní soud poté uvedl, že pokud by se prokázalo, že stěžovatel se stal obětí policejní provokace, tak jej odsoudit nelze, neboť takové odsouzení by bylo hluboce urážející pro běžný pojem spravedlnosti.

Trvající důvodné podezření o tom, že daný skutek byl spáchán a má všechny znaky trestného činu je podmínkou sine qua non pro zákonnost jakékoliv vazby. Je zřejmé, že otázka, zda nedošlo k nedovolené policejní provokaci, bude předmětem zkoumání v hlavním líčení a nelze očekávat, že o ni komplexně a jednoznačně rozhodne vazební soud. Přesto nelze připustit, aby obviněná osoba byla vzata do vazby a takto podstatným způsobem bylo zasaženo do jejích základních práv, i když se stala obětí policejní provokace. I vazební soud se tedy otázkou, zda obviněný nebyl obětí policejní provokace, musí zabývat. Pokud se rozhodne vazbu uvalit, musí být na určitém stupni pravděpodobnosti, na kterém se rozhodnutí o vazbě obecně zakládají, přesvědčen, že k nepřípustné policejní provokaci nedošlo. Tyto své úvahy musí také uvést v odůvodnění svého rozhodnutí.   

Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud přímo nařídil jeho propuštění z vazby, musel být Ústavním soudem odmítnut. Podle zákona o Ústavním soudě je na základě nosných důvodů tohoto nálezu povolán rozhodnout o případném propuštění z vazby příslušný obecný soud. 

 
Celý text nálezu sp. zn. I. ÚS 2652/16 naleznetePDF  zde (558 KB, PDF).