Ústavní soud, Brno, TZ 10/2017
Ačkoliv se v našich zemích datuje tradice ústavního soudnictví již k roku 1920, mezi roky 1938 – 1991 u nás Ústavní soud fakticky neexistoval. Po změně poměrů v roce 1989 však bylo zřejmé, že ústavní soudnictví musí být obnoveno.
Stalo se tak ústavním zákonem č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky, který nabyl účinnosti dne 1. dubna 1991. Ústavní soud tvořilo dvanáct soudců, které jmenoval prezident republiky na funkční období sedmi let. Federální shromáždění, Česká národní rada a Slovenská národní rada navrhovali prezidentu republiky každý osm kandidátů, z nichž prezident jmenoval soudcem šest občanů České republiky a šest občanů Slovenské republiky. Prvním předsedou soudu se stal slovenský právník Ernest Vaľko a místopředsedou bývalý advokát Vlastimil Ševčík.
Federální Ústavní soud měl poměrně obsáhlé kompetence. Mohl posuzovat soulad federálních a národních právních předpisů s ústavními zákony Federálního shromáždění, včetně přezkumu souladu zákonů s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Rozhodoval také kompetenční spory, podával výklad ústavních zákonů Federálního shromáždění a mohl v poslední instanci rozhodnout o tom, zda je rozpouštění politické strany ve shodě s ústavními a jinými zákony Federálního shromáždění.
Poprvé v historii měl také pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech proti opatřením, pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahům orgánů veřejné moci, jestliže stěžovatel tvrdil, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody. Tato pravomoc byla reakcí na zkušenost s totalitní justicí, vůči jejímuž mechanickému aplikování platného práva byla namířena především. Inspirací byl Spolkový ústavní soud SRN, který si tuto pravomoc osvojil jako první v Evropě, a to v souvislosti s justičními zločiny nacismu. Delegace Spolkového ústavního soudu byla také vůbec první návštěvou, která přijela na návštěvu nově vzniklého soudu (bylo to 5. února 1992, jen dva dny po oficiálním zahájení činnosti Ústavního soudu).
Federálnímu ústavnímu soudu bohužel nebyla dopřána delší existence. Po necelých deseti měsících vznikly dva suverénní státy s vlastními ústavními soudy a Ústavní soud ČSFR, stejně jako další federální orgány, přestal existovat. Přesto posoudil více než jeden tisíc věcí a vydal devět nálezů. Jeho rozhodovací činnost pro názornost shrnuje následující tabulka.
| Rozhodovací činnost Ústavního soudu ČSFR (3. února - 31. prosince 1992) | |
|---|---|
| Celkový počet návrhů na zahájení řízení | 1 128 |
| Odloženo | 295 |
| Zastaveno | 57 |
| Odmítnuto | 668 |
| Podán výklad zákona | 1 |
| Zamítnuto | 2 |
| Rozhodnuto nálezem | 9 |
| Postoupeno Ústavnímu soudu Slovenské republiky (k 1. 1. 1993) | 34 |
| Postoupeno Nejvyššímu soudu České republiky (k 1. 1. 1993) | 62 |
Přestože se Ústavní soud ČSFR našimi dějinami jen mihnul, dodnes ve vracíme k některým jeho myšlenkám a rozhodnutím, protože ty ani po čtvrtstoletí neztratily na své přesvědčivosti. Na sklonku prosince 1992 sestavil tehdejší místopředseda soudu Vlastimil Ševčík Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, a to doslova na koleně. V závěru Sbírky tehdy napsal prorocká slova:
„I když tedy „funkční období“ Ústavního soudu ČSFR bylo nečekaně krátké, dá se snad přece jen říct, že ani pro budoucí ústavní soudnictví České republiky a Slovenské republiky nebyla jeho činnost tak docela zbytečná a že jí byl na obtížné a dlouhé cestě k právnímu státu učiněn alespoň první krůček.“.
Ústavní soud České republiky se trvale hlásí k odkazu svého předchůdce a postupuje dalšími „krůčky“ na nekončící cestě k rozvoji právního státu a k ochraně základních lidských práv a svobod.
Vlastimil Göttinger
vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu