Finanční náhrada za pozemky, které nelze oprávněné osobě vydat, má být s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná

09.08.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 84/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadené výroky usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze, neboť jimi byla porušena základní právo stěžovatelek vlastnit majetek a právo na soudní ochranu.

Stěžovatelky jsou v rámci restituce oprávněnými osobami ve vztahu k polovině blíže specifikovaného pozemku v Mníšku pod Brdy. Vzhledem k tomu, že jim pozemek nebylo možno vydat z důvodu zastavěnosti a náhradní pozemek jim nebyl nabídnut, domáhaly se v řízení před obecnými soudy po České republice - Státním pozemkovém úřadu každá finanční náhrady ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Přiznána jim však nakonec byla podle § 16 odst. 1 zákona o půdě pouze částka celkem 76 523,30 Kč, kterou určil Městský soud v Praze na základě znaleckého posudku jako cenu poloviny předmětného pozemku ke dni 24. června 1991. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl jako nepřípustná a uvedl, že pokud stěžovatelky uplatňují finanční náhradu, ta se podle § 28a zákona o půdě určuje ve výši ceny původních pozemků a nelze namítat, že by měla být stanovena podle pozdější ceny. Stěžovatelky se poté obrátily na Ústavní soud s tvrzeným porušením svých ústavně zaručených práv. Výši náhrady považují za neadekvátní, neboť vychází z cen platných před 25 lety, kdy navíc ani tehdy nebylo za ně možné koupit v Mníšku pod Brdy stavební pozemek odpovídající pozemku nevydanému.

Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy provedený výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě neobstojí, neboť zcela přehlíží účel a smysl jimi stanovené finanční náhrady. Uvedená ustanovení mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.

Uvedené závěry neznamenají ve své podstatě nic jiného než to, že při výpočtu finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě musí být postupováno obdobně jako v případě finanční náhrady podle § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Plně se zde uplatní právní závěry vyslovené zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011. Ostatně neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by měl být výklad těchto ustanovení odlišný.

Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který se při svém novém rozhodování o nároku stěžovatelek na finanční náhradu vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 je dostupný PDF zde (287 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu