Hrozba vysokým trestem nemůže být jediným důvodem pro další trvání vazby

22.12.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 114/2015

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu.

Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem byl vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu (důvodná obava z útěku a pokračování v trestné činnosti). Jeho následná stížnost byla zamítnuta. Dalším usnesením okresního soudu byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Při dalším rozhodování o trvání vazby však okresní soud rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby, proti tomuto rozhodnutí podala stížnost státní zástupkyně a Krajský soud nad Labem usnesení soudu prvního stupně zrušil a žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž namítal, že hrozba vysokým trestem, kterou stížnostní soud uvedl jako hlavní argument pro naplnění útěkového vazebního důvodu, není sama o sobě dostačujícím argumentem.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Uvedený vazební důvod byl podle závěrů stížnostního soudu založen předně tím, že stěžovateli hrozí velmi citelný trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby v rozmezí 10 až 18 let. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací stěžovatele, že hrozba vysokým trestem nemůže být jediným důvodem pro vzetí, natož pak pro další trvání vazby. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení, jaké (další) konkrétní skutečnosti zakládající důvodnou obavu z útěku stěžovatele soud zjistil, žádné však v jeho odůvodnění neshledal.

Argument stěžovatele, že má stálé zaměstnání, čímž je podle jeho názoru obava z útěku zeslabena, soud odmítl. Konstatoval, že stěžovatel by v případě propuštění z vazby mohl nadále pracovat jako učitel základní školy a mohl by též dále působit jako zastupitel města, což je s ohledem na jeho trestní stíhání nevhodné. Pokud by snad tento závěr měl být onou skutečností zakládající důvodnou obavu z útěku stěžovatele (jiný nelze v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysledovat), nelze takové úvaze přisvědčit. Otázka, zda je možné a žádoucí, aby vykonával i nadále svou práci a funkci, pokud je trestně stíhán, je jistě na uvážení stěžovatele samotného, jeho zaměstnavatele a voličů. Negativní odpověď na ni, jak ji paušálně deklaroval krajský soud, však zcela jistě nemůže představovat skutečnost zakládající důvodnou obavu z útěku stěžovatele, na níž vedle argumentu hrozby vysokého trestu je založeno rozhodnutí o dalším trvání vazby.

Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jsou další důvody pro trvání vazby shledány neopodstatněnými, zůstává hrozba vysokého trestu důvodem jediným, jenž samostatně v daném případě obstát nemůže. V této souvislosti pak vyvstává do popředí požadavek Ústavního soudu, opakovaně uváděný v jeho judikatuře, aby obecné soudy, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, svědomitě posoudily (v kterémkoliv stádiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Uvedené obzvláště platí u rozhodování o prodloužení doby trvání vazby, kdy je nutno postupovat velmi restriktivním způsobem v tom smyslu, že každé další prodloužení vazby (tzn. další zásah do osobní svobody) musí být náležitě odůvodněn konkrétními okolnostmi. Musí být rovněž brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů, dle níž musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření, protože pouze tak bude zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 2876/15 je dostupný PDF zde (179 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu