K náhradě škody na zdraví - nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3367/13

19.06.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 39/2014

Stěžovatelka se dlouhá léta domáhala náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku včetně renty do budoucna a náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s léčením, protože po podání určitého léku u ní došlo k zdravotnímu postižení s trvalým, téměř smrtelným, poškozením zdraví.

Obecné soudy sice stěžovatelce proti žalované pražské městské části (právní nástupkyni zdravotnického zařízení, které stěžovatelce škodu na zdraví způsobilo) nejprve přiznávaly vysoké částky v řádech několika milionů, to se však po rozsudku Nejvyššího soudu změnilo, neboť ten dospěl k závěru, že se velká část nároku stěžovatelky promlčela a tímto právním závěrem zavázal nižší soudy.  

Ústavní soud (soudkyně zpravodajka Ivana Janů) všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a dal stěžovatelce za pravdu, neboť dospěl k závěru, že napadenými rozsudky bylo zasaženo stěžovatelce do jejích základních práv. Ústavní soud svou argumentaci postavil zejména na nesouhlasu se závěry obecných soudů o  promlčení části odškodnění a přiměřenosti jeho výše.   

Ústavní soud sice ponechává na obecných soudech stanovení konkrétní výše náhrady škody na zdraví. Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti. Obecné soudy nejprve na ztížení společenského uplatnění přiznaly stěžovatelce částku 2 miliony korun, kterou po rozhodnutí Nejvyššího soudu snížily na nepřiměřených 89 600 Kč.

Nejvyššího soud v nyní zrušeném rozsudku dospěl k tomu, že obecně uplatněný nárok stěžovatelky ve svém důsledku způsobil promlčení velké části jejího nároku a uvedl, že „právní názor odvolacího soudu, že v původním žalobním návrhu postačí alespoň uvedení nároku na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění bez jeho konkrétního vyčíslení, aby nárok v rozsahu pozdějšího zvýšení nebyl promlčen, a že žalobkyni přísluší úrok prodlení ze zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění od okamžiku předcházejícího uplynutí lhůty k plnění stanovené rozhodnutím, jímž byla tato náhrada přiznána, nelze považovat za správný.“ Neuvedl však žádné relevantní argumenty pro toto své tvrzení. Podle Ústavního soudu však Nejvyšší soud pochybil, pokud nepovažoval za stěžovatelkou v žalobě vyčíslenou základní výši náhrady s uvedením požadavku na případné mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění za dostačující. Ústavní soud má naopak za to, že takto definovaný nárok je zcela dostatečným základem i pro mimořádné zvýšení v částce 2 000 000 Kč, tedy násobku, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě své zákonem mu přiznané úvahy. Veškerá další podání a vypracované znalecké posudky je nutno považovat za podklady pro specifikaci žalovaných nároků, nikoli podání, která by z hlediska procesního podléhala promlčení.
 
I když stěžovatelka nikdy nemohla začít pracovat z důvodu poškození svého zdraví ve věku čtyř let, které se následně dále zhoršovalo, Ústavní soud se neztotožnil se závěrem obecných soudů, že tedy nemůže získat žádné odškodnění za ztrátu na výdělku. Naopak i podle judikatury Nejvyššího soudu v jiných věcech lze vyjít ze zákona o mzdě a ze zákoníku práce a stanovit pravděpodobný výdělek, kterého by poškozená osoba zřejmě dosáhla, pokud by na zdraví poškozena nebyla. Obecné soudy též pochybily ohledně uplatněných nákladů spojených s léčením a nákladů na péči a neprovedly řádně dokazování ohledně účelnosti stěžovatelkou uplatněných nákladů spojených s léčením, a pouze konstatovaly, že „nebylo důkazně prokázáno jejich nezbytné pořízení“, neboť péče byla poskytována rodinným příslušníkem, nikoli třetí osobou. K otázce poskytování péče osobou blízkou se vyjadřoval již dříve Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, ve kterém konstatoval, že „jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 Listiny je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je poškozená osoba aktivně legitimována bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Soudní rozhodnutí, jimiž byl princip plného odškodnění popřen, porušují vlastnické právo poškozeného zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod.“ Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že „je věcí poškozeného, jaký způsob zajištění péče o svou osobu zvolí, zda je pro něj přijatelnější péče osoby blízké či dá přednost profesionálnímu ošetřovateli, a proto mu nelze odmítat přiznání renty s odůvodněním, že postiženému díky obětavosti okolí na ni nevzniká nárok, zatímco kdyby obětavé okolí neměl a byl nucen si hradit péči profesionální pečovatelské služby, nárok na rentu by mu vznikl. Je nepatřičné bagatelizovat zátěž způsobenou osobám blízkých péčí o postiženého a postiženého odkazovat s rentou až na dobu, kdy mu solidární okolí vypoví bezplatnou pomoc“. Tyto závěry lze vztáhnout i na věc stěžovatelky.

Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3367/13 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu