K otázce efektivního trestního řízení a práva oznamovatele na účinné vyšetřování

06.01.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 2/2016

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti čtrnácti stěžovatelů a zrušil usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv na osobní svobodu a na osobní bezpečnost, zákazu nucených nebo povinných prací a práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím policejního orgánu byla dle § 159 odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu spáchaného formou spolupachatelství, jehož se měly dopustit konkrétně označené osoby v letech 2008 – 2010 na různých místech v České republice tím, že se zahraničními pracovníky původem z Vietnamu, Rumunska a Slovenska uzavíraly smlouvy v písemné podobě na provádění lesních prací po celé České republice, ačkoliv věděly, že pracovníkům po vykonání předmětných prací nevyplatí dohodnutou mzdu v plné výši nebo vůbec, čímž je uvedli v omyl a tímto jednáním mohli celkem 66 poškozeným způsobit v celkovém součtu škodu ve výši 820.983 Kč a 22.800 EUR. Stěžovatelé jako oznamovatelé trestného činu proti tomuto rozhodnutí podali stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupkyně zamítnuta jako nedůvodná.

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi stavěl vždy zdrženlivě k návrhům oznamovatelů trestných činů, kteří cestou individuální ústavní stížnosti usilují o kasaci rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. V právě projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že zdrženlivost by zde nebyla proporcionální vzhledem k mimořádnému významu chráněných zájmů, i vzhledem k vysokému počtu osob, jimž měla být ze strany orgánů státu poskytnuta ochrana. Ústavní soud nabyl přesvědčení, že nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení zde ve svých důsledcích mohl kolidovat s mezinárodními závazky České republiky (např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí), jež se týkají účinné ochrany před hrubým pošlapáváním lidské svobody a důstojnosti, k němuž mohlo docházet dlouhodobě a ve větším měřítku u celých skupin osob. Ústavní soud má za neúnosné, aby prověřování podezření, že ze strany skupiny podnikatelů docházelo na území České republiky po delší dobu k systematickému porušování základních práv řady zahraničních pracovníků, skončilo jen velmi paušálně odůvodněným odložením věci, aniž by se příslušné orgány byť i jen letmo zabývaly podstatou podezření.

Ústavní soud vychází ze své předchozí judikatury, v níž převzal doktrínu Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o pozitivní povinnosti státu ve vztahu k právu na život. I v případech závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, a zejména, jde-li o nejrůznější typy závažného jednání, blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování, je třeba přezkoumat, zda orgány činné v trestním řízení provedly účinné vyšetřování, Ústavní soud přitom v projednávané věci postrádá zejména rys důkladnosti a dostatečnosti prověřování.

Povinnosti zabývat se prověřovaným skutkem ve všech jeho aspektech a vtělit svá zjištění do odůvodnění svých rozhodnutí nemohla účastníky (tj. zmíněné orgány činné v trestním řízení) zbavit ani skutečnost, že jim věc byla předána specializovaným orgánem Policie České republiky – Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, jenž sám podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi neshledal. Samo odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu působí povrchně a nekonzistentně. Obdobně Ústavní soud považuje za nedostatečný a ryze formální způsob, jímž se s argumentací stěžovatelů vypořádala státní zástupkyně v napadeném usnesení o stížnosti oznamovatelů. Ústavní soud přitom sdílí výhrady stěžovatelů, kteří odmítají nesmyslný a věci neadekvátní výklad státní zástupkyně o tom, že vlastně sami poškození nesli vinu na vzniklé situaci, neboť někteří „bez dalšího, v nezjištěné kvalitě, vykonávali lesní práce, aniž by pracovní vztah a finanční odměnu měli řádně písemně stvrzeny, a aniž by se zajímali o to, zda mají potřebná pracovní povolení“. Takovýto přístup orgánu veřejné žaloby je v případě podezření ze systematického vykořisťování zahraničních dělníků skutečně kuriosní.

Orgány činné v trestním řízení nesmí přehlížet jakoukoliv trestnou činnost, jež má i svůj soukromoprávní rozměr a připadá v úvahu, že se oběti trestné činnosti budou domáhat náhrady škody cestou civilního procesu. V případech obchodování s lidmi a jiných velmi závažných trestných činů může být pro oběti příliš obtížné ba fakticky nemožné domoci se svých práv v občanském soudním řízení bez předchozího trestního řízení.

Ústavní soud uzavírá, že procesní postup při prověřování trestních oznámení byl nekoncepční, neodpovídal rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, věc byla zcela roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých krajských ředitelství Policie České republiky. V důsledku toho došlo ke značným průtahům, jimž posléze neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci.

Věc se tedy vrací policejnímu orgánu k dalšímu prověření trestních oznámení, které musí být v souladu se závaznými právními názory, obsaženými v odůvodnění nálezu Ústavního soudu.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 3626/13 je dostupný PDF zde (273 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu