K otázce přiměřeného zadostiučinění za nezákonné věznění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

08.12.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 106/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal zaplacení zadostiučinění ve výši 800 tis. Kč podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel byl totiž dne 30. 8. 1983 vzat do vyšetřovací vazby, kde byl zadržován do 28. 7. 1987, trestní stíhání však pokračovalo dál a stěžovatel byl zproštěn obžaloby teprve rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 9. 2010 byla vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci. Obecné soudy žalobě stěžovatele nevyhověly s poukazem na skutečnost, že nárok stěžovatele lze opřít výhradně o čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), podle Úmluvy však lze postupovat jen v případě nemajetkové újmy vzniklé po její závaznosti v právním řádu České republiky, tedy od 1. 1. 1993 (resp. jejího státního předchůdce od 18. 3. 1992), nikoliv však za újmu vzniklou vězněním v letech 1983 – 1987.

Předmětný návrh je jednou z ústavních stížností reagujících na judikatorní vývoj v otázce přiměřeného zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení. Vzhledem k tomu, že k nezákonnému věznění docházelo ještě předtím, než na našem území vstoupila v platnost Úmluva, byly žaloby podávané proti Ministerstvu spravedlnosti obecnými soudy zamítány, čemuž několikrát přitakal i Ústavní soud. Poté však Ústavní soud v několika svých nálezech vyslovil právní názor, v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku újmy došlo před 18. 3. 1992. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 dospěl pak Ústavní soud k závěru, že tento přístup byl založen na chybném výkladu časových účinků Úmluvy a správně mají být na základě předmětného ustanovení odškodňovány jen případy, kdy k zásahu do osobní svobody došlo až poté, co se Úmluvy stala pro Českou republiku závaznou. Zároveň však Ústavní soud v tomto stanovisku založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno legitimní očekávání dosavadních žadatelů, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jiným osobám v obdobné situaci, které měly to „štěstí“, že o jimi uplatněných nárocích soudy již stihly rozhodnout.

Protože v nyní posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena výhradně na právním názoru, který s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu neobstojí, přistoupil k jejich zrušení z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V dalším řízení se tedy budou obecné soudy zabývat uplatněným nárokem stěžovatele, přičemž budou vázány právním názorem obsaženým ve stanovisku pléna Ústavního soudu.

K nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2196/13 včetně disentu je dostupný PDF zde (372 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu