K podmínkám aplikace zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem

09.04.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 36/2015

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) zrušil rozsudky Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky České republiky – Policie ČR na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

Předmětem občanskoprávního sporu jsou pozemky a budovy v brněnském katastrálním území Pisárky, které byly před druhou světovou válkou ve vlastnictví spolku Židovský dům v Brně, a to až do doby, než mu byly v době nacistické okupace konfiskací odňaty a vlastnické právo k nim bylo zapsáno pro Německou říši. V roce 1948 došlo v důsledku aplikace dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. k obnovení vlastnického práva židovského spolku. Dne 13. 12. 1950 uzavřel židovský spolek jako prodávající kupní smlouvu o převodu nemovitostí s Československým státem jako kupujícím, k převodu došlo za kupní cenu 520.000 Kč. Pozemky a budovy byly od roku 1951 využívány jako výcviková a logistická základna tehdejším Sborem národní bezpečnosti a po roce 1990 Policií České republiky. 1. 9. 2000 vešel v účinnost zákon č. 212/2000 Sb., kterým mělo dojít ke zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, vláda postupně na základě zákonného zmocnění vydala čtyři nařízení, v nichž byly výčtovou metodou zahrnuty nemovitosti určené k bezúplatnému převodu. Sporné nemovitosti nebyly do výčtových nařízení zahrnuty, a proto se Židovská obec Brno začala domáhat jejich vydání soudní cestou. Věc prošla dvakrát soudy všech instancí, v pořadí posledním, ústavní stížností napadeným, rozsudkem Nejvyšší soud zamítl dovolání obou stran, přičemž rozšířil svoji původní argumentaci o konstatování, že „je v souladu s primárním účelem zákona – zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem – aby byly do působnosti zákona č. 212/2000 Sb. zahrnuty též nemovitosti, jež sice byly židovským subjektům navráceny po roce 1945, ale poté jim byly v rozhodném restitučním období tehdejším režimem protiprávně (v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek) odňaty“. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k protiprávnímu odnětí v projednávaném případě v roce 1950 došlo a potvrdil nárok žalobkyně – Židovské obce Brno na bezúplatný převod předmětných nemovitostí.

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu poukázal na stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, ve kterém se zákonem č. 212/2000 Sb. již zabýval a zařadil ho do skupiny restitučních předpisů. V tomto stanovisku zároveň Ústavní soud zdůraznil, že ačkoliv nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy k tomu musí docházet v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těchto křivd. Tato vůle státu je jasně vymezena právě restitučními zákony, a jen ve věcném a časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná.

Ústavní soud dospěl k závěru, že zákon č. 212/2000 Sb. nelze v posuzovaném případě vůbec aplikovat. Zákon č. 212/2000 Sb. sleduje, jak již napovídá sám název zákona, nápravu křivd způsobených holocaustem. Vůlí zákonodárce a primárním účelem zákona bylo zmírnění některých majetkových křivd, které vznikly židovským právnickým osobám v období od 29. září 1938 do 8. května 1945. Smyslem tohoto zákona tedy není náprava jiných křivd, způsobených například v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Je očividné, že těmto podmínkám nemůže vyhovovat „křivda“ (ve smyslu pozbytí majetku převodem), k níž by mělo dojít kupní smlouvou uzavřenou v roce 1950, resp. 1951, na jejímž základě se prodávající straně dostalo peněžní protihodnoty; toto pozbytí majetku nemá žádnou souvislost s holocaustem a nedošlo k němu v rozhodném období.

K obecným principům restitučního zákonodárství patří také ochrana v dobré víře nabytých práv nynějších vlastníků majetku, který má být v restituci vydán a jedním z deklarovaných cílů restitučního procesu je, aby nebyly způsobovány nové křivdy. Jestliže majetek, odňatý v období nacistické okupace židovským obcím, nadacím a spolkům, byl na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo zákona č. 128/1946 Sb. vrácen původním vlastníkům, a následně v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 byl židovskou obcí, nadací nebo spolkem úplatně převeden na stát, pak se nelze domáhat nápravy majetkových křivd postupem podle zákona č. 212/2000 Sb.

V rámci obiter dictum Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud svým postupem vybočil z mezí ústavnosti též závěrem, že k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo k tísni či za nápadně nevýhodných podmínek, ke kterému dospěl bez opory v provedeném dokazování a spokojil se s pouhým obecným konstatováním, že k uzavření smlouvy došlo v období po přijetí zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. O tomto zákonu je sice obecně známo, že jeho aplikace vystavovala často církve a náboženské společnosti stavu tísně či příkoří ze strany státu, avšak zda tomu tak bylo i v případě uzavření konkrétní smlouvy, by bylo zapotřebí prokázat. Stejně tak neobstojí argument, že kupní cena byla za necelé dva roky po zaplacení fakticky znehodnocena měnovou reformou. S takovou interpretací pojmu „nápadně nevýhodných podmínek“, které navíc nastaly ex post, a které se vztahovaly na veškeré obyvatelstvo, Ústavní soud nesouhlasí.

Obecné soudy budou ve svém dalším rozhodování vázány právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/13 je dostupnýPDF  zde (323 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu