K postupu obecných soudů při určování výše náhrady nemajetkové újmy v případě úmrtí osoby blízké

13.01.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 3/2016

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelek a zrušil výroky I. a II. rozsudků Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelek na spravedlivý proces a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Stěžovatelky (matka a sestra zemřelého) se prostřednictvím žaloby domáhaly u Krajského soudu v Ostravě náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, proti žalovanému Olomouckému kraji a Nemocnici Olomouckého kraje, a.s. (právní nástupce zrušené Nemocnice Prostějov, p. o.). Krajský soud jim částečně vyhověl, když uložil zaplatit žalovaným první stěžovatelce 1 700 000 Kč a druhé stěžovatelce 1 000 000 Kč, ve zbytku – tedy v částkách 4 300 000 Kč a 2 000 000 Kč – žalobu zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo zasaženo do práva na soukromí obou žalobkyň smrtí syna prvé žalobkyně a bratra druhé žalobkyně, způsobenou v souvislosti s postupem lékařů Nemocnice Prostějov, p. o. non lege artis. Chlapec ve věku 15 let se podrobil plánované a z pohledu lékařské vědy rutinní laparoskopické operaci, lékaři se však při operačním zákroku i následné péči dopustili několika zásadních selhání, v jejichž důsledku došlo k jeho úmrtí. K odvolání všech účastníků rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podstatně snížil přiznanou částku (první žalobkyni přiznal 1 000 000 Kč a druhé žalobkyni 600 000 Kč). Proti tomuto rozhodnutí podaly žalobkyně i žalovaní dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu částečně zamítnuto a částečně odmítnuto.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelek se způsobem, jakým obecné soudy v daném případě posoudily otázku přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, aniž by zohlednily závažnost a intenzitu zásahu do jejich základního práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Obecné soudy aplikovaly na daný případ relevantní ustanovení § 13 tehdy účinného občanského zákoníku, tato právní úprava, kdy nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené smrtí blízké osoby je třeba konstruovat skrze citované ustanovení, jež je primárně zaměřeno na ochranu osobnosti, není (resp. nebyla) zcela přiléhavá, a proto je třeba odškodnění takové újmy opírat zejména o principy vyplývající přímo z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Základním principem odškodnění nemajetkové újmy je zde posouzení všech okolností případu a přiznání co možná srovnatelných částek za objektivně podobné újmy. Ústavní soud připomíná, že nová právní úprava v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 (zák. č. 89/2012 Sb.) již nárok na náhradu nemajetkové újmy při usmrcení blízkého člověka zakotvila přímo, a to v ustanovení § 2959. Jakkoliv v daném případě nelze toto ustanovení v případě stěžovatelek aplikovat bezprostředně, protože nárok vznikl ještě před účinností nového občanského zákoníku, jedná se o významný interpretační pramen. Dle tohoto ustanovení subjekt odpovědný za škodu při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní duševní útrapy zde vyjmenovaným osobám peněžitou náhradou vyvažující jejich utrpení. V případě, že nelze výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je nezbytné přihlédnout k samotnému účelu a funkcím tohoto institutu při ochraně osobnosti – jsou to funkce satisfakční a preventivně-sankční. Spoluurčujícím a jedním z klíčových hledisek pro navýšení náhrady je pak otázka míry zavinění původce zásahu. Vedle těchto funkcí náhrady je nutno zkoumat i další konkrétní okolnosti každého případu, a to jak právní nebo skutkové, přitěžující nebo naopak polehčující. Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě.

Judikatura ustálila určitá kritéria, která jsou vodítkem při vyčíslení náhrady nemajetkové újmy. Obecné soudy musí ve svých rozhodnutích řádně vyložit, jakým způsobem jednotlivá kritéria posoudily a jak se to které kritérium podílelo na určení konečné výše náhrady. Okolnosti, které je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být zejména: a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová, psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění. Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu) jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry, d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby.

Způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních. Každý soudce se při rozhodování musí v každém konkrétním případě opírat alespoň o judikaturu vyšších soudů, a to zejména co se týká skutkově podobných věcí.

Soud prvního stupně vycházel v projednávané věci při stanovení náhrady zejména ze skutečnosti blízkého vztahu zemřelého s oběma stěžovatelkami, z nečekanosti jeho úmrtí; zásadní skutečnosti pro přiznání náhrady však soud shledal též v okolnostech případu, za kterých došlo k zásahu do práva na soukromí stěžovatelek. Soud uvedl, že v daném případě se nejednalo pouze o postup non lege artis, nýbrž opakované hrubé pochybení, které u lékaře, poskytujícího pooperační péči, hraničilo až s nedodržením Hippokratovy přísahy. Odvolací soud, který náhradu podstatně snížil, potvrdil skutková zjištění soudu prvního stupně o silných citových vazbách v rodině poškozených, zároveň však konstatoval, že výše náhrady nesmí být pro odpovědný subjekt likvidační a musí odpovídat zásadám přiměřenosti a proporcionality. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení pouze zopakoval principy, na nichž stojí poskytování náhrady za nemajetkovou újmu a shledal, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Tento postup dovolacího soudu hodnotí Ústavní soud jako neadekvátní vzhledem k závažnosti posuzované věci.

Ústavní soud však musí konstatovat, že v napadených rozhodnutích chybí náležité zohlednění kritérií pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu. Zejména odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nejen vnitřně rozporné, ale také nepřesvědčivé. Citelné snížení výše náhrady pro obě stěžovatelky není odůvodněno dostatečně konkrétně a není vyloženo, z jakých důvodů by měly být částky přiznané soudem prvního stupně pro žalované subjekty likvidační. V případě, že se pacient stane „obětí“ několika po sobě jdoucích hrubých nedbalostí, které skončí až jeho nenadálých a zbytečným úmrtím, je nutno se zabývat otázkou, zda se jednalo o událost mimořádnou, o individuální pochybení jednotlivců, či zda jde o jev vyskytující se opakovaně a tím pádem systémovou chybu ať již v organizaci práce oddělení nebo v nedostatečném personálním obsazení. Soudy toto kritérium nevzaly v potaz, stejně tak se nezabývaly ani postojem žalovaných k otázce jejich odpovědnosti. Z průběhu celého řízení vyplývá, že žalované subjekty svou odpovědnost od začátku popíraly, dostatečnou lítost neprojevily a v jejich postoji lze spatřovat pouze hájení ekonomických zájmů.

Věc se tedy nyní vrací k Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení, odvolací soud bude při svém rozhodování vázán právním názorem obsaženým v odůvodnění nálezu Ústavního soudu.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 je dostupný PDF zde (393 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu