K postupu odvolacího soudu podle § 219 občanského soudního řádu

03.02.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 10/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Zároveň zrušil i rozsudek Nejvyššího soudu, protože jeho existence by při zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí - na které přitom procesně navazovalo - postrádala rozumný smysl.

Městský úřad Kuřim uložil panu M. V. (stěžovatel) pokutu za dopravní přestupek ve výši 2000 Kč, kterou pan M. V. dobrovolně nezaplatil. Přestože MěÚ Kuřim výkon rozhodnutí o pokutě odložil, vydal poté exekuční příkaz, jenž měl za následek blokování prostředků ve výši 3200 Kč na bankovním účtu pana M. V. po dobu asi 2 měsíců. Ačkoliv se posléze MěÚ Kuřim panu M. V. omluvil vývěskou na úřední desce, pan M. V. pokládal tuto omluvu za nedostatečnou a celou záležitost, která měla poškodit jeho společenský status, řešil žalobou proti Městu Kuřim na zaplacení 1 mil. Kč jako zadostiučinění za tzv. nesprávný úřední postup (neoprávněně vedenou exekuci). Okresní soud Brno–venkov žalobu pana M. V. zamítl s odůvodněním, že jeho požadavek odporuje dobrým mravům, neboť se záměrně vyhýbal splnění povinnosti uložené mu v přestupkovém řízení, a uložil mu navíc k náhradě náklady řízení ve výši 28200 Kč. Krajský soud v Brně rozsudek prvostupňového soudu sice ve výroku potvrdil, ale z jiného důvodu, než jaký tento soud uvedl: shledal totiž nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného Města Kuřim, jelikož ve správní exekuci vykonává obec  přenesenou působnost v oblasti veřejné správy (a nikoliv samosprávy) jako orgán výkonné moci státu (§ 61 odst. 1 a/ zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ke stejnému výsledku vede i § 95a zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Žalován měl být tedy stát podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Krajský soud ještě dodal, že není třeba se zabývat samotným nárokem uplatněným žalobcem vůči postupu obce, jelikož posouzení této věci by na výsledku řízení – zamítnutí žaloby - nemohlo nic změnit. S tímto závěrem se v dovolacím řízení ztotožnil také Nejvyšší soud. 

Podle § 219 občanského soudního řádu má odvolací soud potvrdit i rozhodnutí prvostupňového soudu, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Nemohou-li účastníci předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, má odvolací soud v zájmu předvídatelnosti svého postupu buď rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu projednání (připouští-li to důvody taxativně vypočtené v § 219a o. s. ř.) nebo seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem a dát jim tak příležitost se k tomuto názoru vyjádřit.

Za situace, kdy odvolací soud shledá, že řízení před soudem I. stupně proběhlo na straně žalovaného s účastníkem, který nebyl ve věci pasivně legitimován, přičemž se nejednalo o pouhé nesprávné označení účastníka, nýbrž o zcela odlišný právní subjekt, tedy o vadu, kterou nebylo možno v rámci řízení odstranit, bylo namístě rozsudek soudu I. stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že postup Krajského soudu v Brně, který dospěl k závěru o věcné správnosti výroku rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov na základě odlišného právního posouzení pasivní legitimace Města Kuřim, s nímž však účastníky vůbec neseznámil a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit, byl odepřením práva pana M. V. na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a ústavní stížností napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu zrušil.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 3330/13 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu