K právu osob vězněných pro odepření vojenské služby před účinností Evropské úmluvy na přiměřené zadostiučinění

25.08.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 70/2015

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel byl v roce 1986 uznán rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, přičemž na osobní svobodě byl omezen od 17. 1. 1986 do 17. 7. 1987. Usnesením Okresního soudu v Karviné byl roku 2011 tento odsuzující rozsudek zrušen. Stěžovatel poté uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné věznění. Ministerstvo spravedlnosti jeho nároku nevyhovělo, proto se stěžovatel obrátil s žalobou na Obvodní soud pro Prahu 2. Obvodní soud a Městský soud v Praze stěžovateli přiznaly zadostiučinění v celkové výši 273 500 Kč, neboť podle nich měl stěžovatel na finanční zadostiučinění nárok na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Evropská úmluva). Ministerstvo stěžovateli přiznané zadostiučinění vyplatilo, ovšem zároveň podalo dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud poté žalobu stěžovatele na zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu zamítl a přiznal mu jen náhradu nákladů řízení. Podle Nejvyššího soudu sice nárok stěžovatele není možné považovat za nedůvodný, avšak vzhledem k okolnostem – časovému odstupu od vzniku újmy a k době jejího trvání – stěžovateli nelze přiznat finanční zadostiučinění. Proto Nejvyšší soud pouze slovně konstatoval, že došlo k porušení práv stěžovatele, aniž by mu přiznal finanční náhradu. Tak Nejvyšší soud ve svém rozsudku vyložil stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (publikované pod č. 297/2014 Sb.).

Ústavní soud vyhověl stěžovatelově ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku. Ústavní soud připomněl, že jeho judikatura se v přístupu k otázce takzvaných odpíračů vojenské služby vyvíjela. Podle některých senátů Ústavního soudu totiž měli odpírači vojenské služby, kteří byli za minulého režimu uvězněni, nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích na základě čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy, přestože ta nebyla v době jejich věznění pro Českou republiku závazná. V uvedeném plenárním stanovisku Ústavní soud prvním výrokem uznal, že tento výklad čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se však zaměřil na žadatele, kteří požádali o přiměřené zadostiučinění před vydáním tohoto stanoviska. Tyto žadatele totiž k tomu, aby uplatnili nároky na zadostiučinění u soudů, inspirovala právě dřívější (chybná) judikatura, která v nich vzbudila legitimní očekávání, že jim bude přiznáno zadostiučinění v penězích stejně jako jejich kolegům, kteří měli to štěstí, že o nich soudní soustava již stihla rozhodnout. Proto Ústavní soud druhým výrokem uvedeného stanoviska založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by původní výklad byl správný. To se týká i stěžovatele, který svůj nárok uplatnil před vydáním citovaného stanoviska, peněžité zadostiučinění mu bylo nejen přiznáno, ale i vyplaceno, avšak nyní by je měl podle Nejvyššího soudu vracet.

Ústavní soud již v obdobném případě rozhodl, a to nálezem sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015. Rovněž v této věci šlo o případ odpírače vojenské služby, který byl za minulého režimu vězněn a u soudů se před vydáním uvedeného stanoviska pléna domáhal finanční náhrady. Zatímco u odvolacího soudu uspěl a peněžité zadostiučinění mu bylo přiznáno i vyplaceno, Nejvyšší soud jeho žalobu zamítl a pouze slovně konstatoval, že došlo k porušení jeho práv. Ústavní soud v této věci zdůraznil, že je namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Evropské úmluvy. Ani zákonodárce, a tím méně pak soudy, totiž jistě nemohou odškodnit všechna příkoří, která vznikla v době nesvobody. Ovšem tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit; nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud uznal chybnost svého dosavadního výkladu. Jinak řečeno, je lépe, když za později uznanou výkladovou chybu Ústavního soudu ve prospěch obětí komunistického režimu zaplatí prostředky státního rozpočtu, než aby měly tyto oběti pocit, že s nimi i státní orgány demokratického režimu hrají nedůstojnou hru na zklamanou naději.

Protože Ústavní soud neshledal důvod odchylovat se od tohoto právního názoru, s odkazem na tento svůj dřívější nález stěžovateli vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 723/15 je dostupný PDF zde (178 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu