K přiznání finanční náhrady za majetek zanechaný na území bývalé Podkarpatské Rusi podle restitučního zákona č. 42/1958 Sb.

23.06.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 68/2016

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala proti žalované České republice, za kterou vystupuje Ministerstvo financí, přiznání finanční náhrady ve výši 5 170 000 Kč a nahrazení rozhodnutí ministra financí ze dne 27. 6. 2008 a Ministerstva financí ze dne 28. 5. 2008, jako náhrady za majetek, zanechaný na území bývalé Podkarpatské Rusi její babičkou. Obecné soudy nárok stěžovatelky neuznaly s odůvodněním, že její právo na náhradu za nemovitosti nebylo ničím podloženo. Stěžovatelka postupovala podle restitučního zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, když zákon č. 212/2009 Sb. u ní nepřicházel v úvahu, neboť je vnučkou původní majitelky. Přihláškou k soupisu majetku uplatnila tehdy matka stěžovatelky nárok na náhradu cca 7 ha půdy a stavební parcelu. Roku 1962 reagovalo ministerstvo financí neformálním přípisem s odkazem na § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny. Jelikož matka stěžovatelky nehospodařila roku 1962 jako člen JZD nebo drobný zemědělec, nebylo jí nic přiznáno. Po roce 1989 stěžovatelka iniciovala znovu řízení před ministerstvem financí, které její nárok ze stejného důvodu odmítlo, obecné soudy její žalobě na přiznání finanční náhrady nevyhověly, jak je zmíněno výše, neboť dle nich nepřichází v úvahu, aby interpretovaly § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. v rozporu s jeho jasným zněním a konstruovaly tak nárok, který nemá oporu v žádném z restitučních předpisů.

Ústavní stížnost je důvodná. Zjevně došlo k diskriminaci stěžovatelky neústavní preferencí socialistického či družstevního vlastnictví v § 3 předmětné vyhlášky, v rozporu se zásadou rovné ochrany vlastnického práva, zaručeného Listinou základních práv a svobod. Podobný přístup nelze v dnešní době přijmout, přitom nutno podotknout, že podobné diskriminační ustanovení nebylo v restitučním zákoně č. 42/1958 Sb. obsaženo, to přinesla až prováděcí vyhláška z roku 1959. Pak ovšem nelze pominout, že soudce není podzákonným předpisem vázán, nota bene když takový předpis zakládá zřetelně diskriminační účinek ve vztahu k legitimnímu očekávání oprávněných osob. Pasáž vyhlášky odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který garantuje rovnou ochranu vlastnického práva a rovněž je v nesouladu s čl. 1 a čl. 3 Listiny, zaručujícím rovnost a zákaz diskriminace.

Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd; stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ústavní soud se domnívá, že v podobných případech je namístě zdůraznit i zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního státu. Jak je zdůrazňováno i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, spravedlnost musí být nejen vykonána, ale musí být i vidět, že byla vykonána. Takto, maje na zřeteli účel a smysl restitucí, je třeba vykládat i specialitu restitučních zákonů vůči obecným předpisům, a ne naopak, jak to v podstatě učinily obecné soudy a jak se zřejmě domnívá i ministerstvo financí, tedy interpretovat je, pokud něco nestanoví výslovně, vždy v neprospěch restituenta, a to i tam, kde pro vstřícný postup nelze objektivně nalézt žádné překážky.

Ústavní soud tak uzavírá, že mnohdy složité restituční řízení nevyvazuje orgány veřejné moci z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení konkrétního případu. Ministerstvo financí není v oblasti restitucí pouze v pozici ochránce státního majetku, ale i v roli orgánu, který má ve spolupráci s oprávněnými osobami zajistit, aby ústavním a zákonným způsobem byla konkrétní majetková křivda kompenzována.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který při svém dalším rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveném v tomto nálezu.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14 je dostupný PDF zde (341 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu