Kdy došlo ke sjednocení přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek?

13.07.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 68/2017

 

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

Usnesením soudního exekutora byla na návrh stěžovatele zastavena exekuce k uspokojení pohledávky společnosti SMART Capital, a. s. (v tomto řízení vedlejší účastnice) vyplývající z rozhodčího nálezu a nákladů exekuce. Dále byla vedlejší účastnici uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady právního zastoupení v exekučním řízení a již zaplacené náklady exekuce a to z důvodu jejího zavinění. Na základě odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně změnil nákladové výroky tak, že žádnému z účastníků ani soudnímu exekutorovi náhradu nákladů nepřiznal. V odůvodnění přitom uvedl, že dne 19. 8. 2011, kdy byl vydán exekuční titul, ani 20. 3. 2012, kdy byl soudní exekutor pověřen vedením exekuce, nemohl být účastníkům jednoznačně znám přístup Nejvyššího soudu k neplatnosti rozhodčí doložky, neboť rozhodným je den 10. 7. 2013, kdy došlo k jednoznačnému sjednocení soudní praxe a to rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu, že rozhodným okamžikem je 10. 7. 2013, kdy bylo vydáno usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012.

Z výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu skutečně vyplývá, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Současně je však nutné přihlédnout k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, z nějž vyplývá sjednocení přístupu k neplatnosti rozhodčích doložek. Na tomto místě je tak nutné souhlasit se stěžovatelem, že rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek je skutečně okamžik vydání usnesení ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a pozdější usnesení pouze rozvádí dopady dřívějších závěrů na exekuční řízení. Vedlejší účastnice a obecné soudy si musely být tedy již od 11. 5. 2011 vědomy skutečnosti, že rozhodčí doložky (ve smyslu doložky v nyní posuzované věci) jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. Věc se tedy vrací k novému řízení Krajskému soudu v Brně, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1274/16 je dostupný PDF zde (324 KB, PDF).