Krajský soud bude muset znovu rozhodnout o výši odškodnění za bolestné a ztížení společenského uplatnění po zákroku zubaře non lege artis

14.07.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 71/2017

 

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy po žalovaném zubním lékaři domáhala odškodnění za bolestné a za ztížení společenského uplatnění v důsledku ošetření jejího zubu v květnu 2006, kterým došlo k poranění a následnému poškození části trojklanného nervu. Zatímco Městský soud v Brně jí přiznal celkem 780 300 Kč, odvolací Krajský soud v Brně částku snížil na 157 800 Kč a toto rozhodnutí následně potvrdil i Nejvyšší soud. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti mj. s poukazem na judikaturu Ústavního soudu namítala, že postup odvolacího a dovolacího soudu vedl ve svém důsledku k popření principu plného odškodnění za újmu na zdraví.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Stěžovatelka nejprve žalobou ve spojení s jejím doplněním uplatnila nárok na odškodnění bolesti ve výši 10 800 Kč podle bodového hodnocení, včetně návrhu na mimořádné zvýšení odškodnění soudem ve výši 54 000 Kč. Dalším podáním pak navrhla zvýšení tohoto nároku na 376 800 Kč. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na mimořádné zvýšení nároku byl promlčen v části přesahující původně žalovaných 54 000 Kč. Ústavní soud odkazuje na závěry svého nálezu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, ze kterých vyplývá, že nárok poškozeného na mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění není v části přesahující původně poškozeným žalovanou částku promlčen, pokud je v žalobě vyčíslena základní výše dané náhrady dostatečně, a je tak základem i pro mimořádné zvýšení, k němuž může soud dospět na základě své zákonem mu přiznané úvahy. Tak tomu bylo i v právě projednávaném případě. Krajský soud a následně i Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybily, neboť další podání stěžovatelky je nutné považovat za podklad pro specifikaci žalovaného nároku a nikoliv za podání, které by z hlediska procesního podléhalo promlčení. Ústavní soud má naopak za to, že v uvedených podáních definovaný nárok je zcela dostatečným základem i pro mimořádné zvýšení v částce 93 600 Kč, tedy šestinásobku, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě své zákonem mu přiznané úvahy (vycházeje z částky 15 600 Kč za odškodnění bolesti na základě bodového ohodnocení znalcem).

Dále se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda Krajský soud v Brně ústavně konformním způsobem vyhodnotil a odůvodnil svůj závěr o tom, že Městský soud v Brně neuvedl relevantní důvody pro mimořádné odškodnění ztížení společenského uplatnění, a proto žaloba stěžovatelky s tímto nárokem nemohla být podle krajského soudu důvodná.

V relaci k náhradám škod na zdraví je Ústavní soud opakovaně přinejmenším zdrženlivý ve svých závěrech, v jaké konkrétní výši by měla být poškozené osobě náhrada za ztížení společenského uplatnění přiznána a musí při posuzování těchto obtížných a lidsky citlivých případů ponechat obecným soudům prostor k úvaze, jak při mimořádném zvýšení odškodnění postupovat. Nelze však zcela abstrahovat od požadavku, aby byla přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění založena na objektivních a rozumných důvodech a aby byla zachována přiměřenost ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou.

Podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ministerstva zdravotnictví o odškodnění bolesti a společenského uplatnění (pozn. zrušeno k 1. 1. 2014 s účinností „nového“ občanského zákoníku) může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění. Městský soud shledal, že je to takový případ a uvedl, že co do závažnosti způsobené škody na zdraví jde ve svém důsledku o poškození zdraví celkového charakteru, neboť stěžovatelka je omezena v celkovém „fungování“ člověka jako lidské bytosti – spánkem počínaje, přes ústní hygienu a stravování, a (ne)možnosti jít zcela obyčejně ven se projít či na nákup konče. Soud dále uvedl, že bolest je nevyléčitelná, a proto bude stěžovatelka s největší pravděpodobností omezena ve svém obvyklém způsobu života napořád. Zubní lékař podle městského soudu nepostupoval při zákroku lege artis.

Krajský soud dospěl ke zcela opačnému názoru, a to že důvody uvedené městským soudem nejsou pro mimořádné zvýšení relevantní, neboť samotná bolestivost je již konzumována hodnotově vyšší položkou bodu diagnózy duševní poruchy, a to poukazem na zjištění prvoinstančního soudu, že před zákrokem žila stěžovatelka standardním pracovním společenským životem běžného charakteru. K argumentaci městského soudu samotnou bolestí, všemi stránkami její podoby a trvání uvedl, že nejde o více než o okolnost, která se – typově – s duševní poruchou pojí.

Podle Ústavního soudu uvedené posouzení krajského soudu představuje nepřípustně formalistický postup, spočívající v mechanické aplikaci vyhlášky, nezohledňující uvedený požadavek na zachování přiměřenosti ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou. Tím došlo ze strany krajského soudu i Nejvyššího soudu k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a rovněž k porušení jejího práva zakotveného v čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle kterého osoba, jež utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem. Věc se vrací ke Krajskému soudu v Brně, který při svém rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1346/16 je dostupný PDF zde (376 KB, PDF).