Nález Ústavního soudu k vymáhání poplatků za hospitalizaci nevyžaduje jejich zpětné vracení

09.03.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 25/2016

S ohledem na řadu nepřesných a zavádějících mediálních zpráv, podle nichž nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 3599/15 uvrhl zdravotnická zařízení do chaosu a nejistoty, pokud jde o vymáhání poplatků za hospitalizaci, které byly již dříve Ústavním soudem zrušeny v nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 36/11, se Ústavní soud rozhodl touto tiskovou zprávou uvést informace na pravou míru.

Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn.  Pl. ÚS 36/11 došlo ke dni 31. 12. 2013 ke zrušení právní úpravy, která zvyšovala tzv. regulační poplatek za poskytnutou lůžkovou péči z 50 Kč na 100 Kč za den, neboť tuto úpravu shledal Ústavní soud jako protiústavní, zejména z důvodu, že uložení povinnosti platit poplatek nediferencovalo mezi druhy poskytnuté péče a pacienty, jimž je péče poskytována. Nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 5. 8. 2013, nicméně tato jeho část měla odloženou účinnost, a to právě až ke dni 31. 12. 2013, čímž byl dán mimo jiné prostor zákonodárci, aby ústavní deficit případně odstranil. Především pak byl vytvořen časový prostor pro jednotlivé poskytovatele zdravotní péče formou hospitalizace, aby dosud neuhrazené poplatky mohli úspěšně vymáhat. 

Nyní médii prezentovaný nález senátu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 3599/15, jemuž předsedal soudce Tomáš Lichovník, nikoliv předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský (ten působil ve věci jako soudce zpravodaj), jak média mylně informovala, se zabýval mimo jiné tím, zda po nabytí vykonatelnosti předchozího plenárního nálezu, tj. po 31. 12. 2013 lze připustit, aby zdravotnická zařízení vymáhala nezaplacené poplatky soudní cestou.

Nález přitom zcela standardním, nikoliv překvapivým způsobem aplikoval ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které se týká účinků nálezů, jimiž došlo ke zrušení právního předpisu nebo jeho části. Podle něho platí, že po zrušení právního předpisu zůstávají pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci vydaná na základě tohoto předpisu nedotčena, avšak práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat.  Toto ustanovení pouze odráží obecnou zásadu, že nálezy Ústavního soudu v řízení o zrušení právních předpisů působí výlučně do budoucna, avšak mají i určitý dopad na vykonatelnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, a to ten, že na základě takových rozhodnutí nelze provádět jejich nucený výkon (exekuci), jinak řečeno práva a povinnosti vzniklá na základě zrušeného právního předpisu pro jeho neústavnost nemohou požívat ochrany ze strany státu, právě včetně státního vynucení k jejich plnění.
   
Jinými slovy to znamená, že po zrušení právního předpisu nebo jeho části Ústavním soudem zůstávají práva a povinnosti založené na základě zrušené právní úpravy zachovány, avšak nelze se domáhat jejich vynucení před orgány státu (soudy).

Pro konkrétní situaci zrušených poplatků za hospitalizaci to znamená, že dosud sjednaná práva a povinnosti mezi pacientem a zdravotnickými zařízeními zůstávají zachovány, pouze pokud by pacient jako dlužník neplnil dobrovolně, nelze v případném soudním řízení poskytnout právu zdravotnického zařízení na zaplacení dluhu soudní ochranu. Z nálezu ani z právní úpravy, kterou nález aplikoval, však nevyplývá, že by bylo zdravotnické zařízení povinno již zaplacené poplatky či jejich části vracet, nebo že by bylo povinno samo měnit sjednaná uznání dluhu a splátkové kalendáře. Pokud podle nich dlužník nebude dále dobrovolně plnit, pak pouze v souladu s výše citovaným ustanovením § 71 zákona o Ústavním soudu platí, že soud nemůže takovou žalobu projednat a poskytnout právu zdravotnického zařízení ochranu jako soudně vynutitelnému nároku, neboť případné rozhodnutí soudu by tak jako tak nebylo vynutitelné v exekučním řízení.

Nález Ústavního soudu, ani jím aplikované ustanovení nevyžadují, aby zdravotnická zařízení začala vracet již zaplacené poplatky a jejich části, nebo měnila existující dohody o jejich splácení. Je věcí samotných dlužníků, zda nadále budou plnit či nikoliv.

Pokud jde o účetní aspekty věci, je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se zabývá ochranou ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoliv všemi komplexními souvislostmi kauz, které projednává. I k tomu lze však uvést, že pokud některá zdravotnická zařízení, jak uvedla média, zaplatila daň z příjmů za dosud nevymožené části těchto poplatků, pak s ohledem na jejich nevymahatelnost lze jistě postupem podle daňového řádu požádat o vrácení části již zaplacené daně.       
          
Ivo Pospíšil
generální sekretář Ústavního soudu