Námitka promlčení nároku vznesená státem ve sporu o odškodnění pronajímatelů bytů s regulovaným nájemným odporuje dobrým mravům

31.10.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 109/2016

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhali po České republice – Ministerstvu financí (vedlejší účastnice) zaplacení částky přesahující 12 milionů korun z titulu náhrady škody, která jim vznikla v důsledku protiústavní regulace nájemného u bytových jednotek, a to za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006. Jejich žaloba ze dne 31. 1. 2012 však byla zamítnuta v důsledku vedlejší účastnicí uplatněné a obecnými soudy všech tří stupňů akceptované námitky promlčení. Stěžovatelé již v průběhu řízení argumentovali, že nepřehledný a matoucí přístup státu k otázce náhrady újmy způsobené regulací nájemného je jednou z okolností, které činí uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, a nesouhlasí ani se závěrem soudů, podle nichž měli dostatek času, aby své nároky uplatnili dříve.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Institut dobrých mravů je jakousi otevřenou „branou“, kterou mohou být do podústavního práva „vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Ústavní soud již dříve dovodil, že ani výkon práva vznést námitku promlčení nesmí být v rozporu s dobrými mravy a že vznesení námitky promlčení samo o sobě dobrým mravům sice neodporuje, mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a zánik nároku by byl pro něj nepřiměřeně tvrdým postihem. Specifickým případem je pak vznesení námitky promlčení státem, jak tomu bylo v právě projednávaném případě.

Celá geneze případu, od vzniku nároku, přes jeho neúspěšné uplatňování stěžovateli až po podání ústavní stížnosti, je dílem státu, který vytvořil stav ne nepodobný příslovečné Hellerově Hlavě XXII. Stát totiž jednak vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu ignoroval trvající zásah do základních práv stěžovatelů spočívající v protiústavní regulaci nájemného a dále – již prostřednictvím soudů – udržoval dlouhodobou nejistotu adresátů práva stran toho, jak se náhrady újmy v důsledku regulace nájemného vlastně domoci. V této nejistotě byla celá řada pronajímatelů (včetně stěžovatelů) udržována ještě několik let po přijetí nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006.

V době před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS st.-27/09 (přinejmenším ještě v prosinci 2008) nejen obecné soudy, nýbrž i sám Ústavní soud, přistupovaly zcela rozdílně k otázce, za jaké období má být stát žalován až po vyčerpání efektivních prostředků nápravy vůči nájemci. V důsledku dlouhodobých rozporů v judikatuře tak bylo fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Stěžovatelům tedy rozhodně nelze vyčítat nedostatek bdělosti, tak jak to učinily obecné soudy, naopak lze konstatovat, že hájili vzhledem k okolnostem svá práva s dostatečnou péčí. I pokud by bývali podali žalobu na stát již v roce 2006, jak zmiňuje ve svém rozhodnutí odvolací soud, byla by přinejmenším část nároku vztahující se k roku 2002 promlčena tak jako tak.

Obecné soudy tedy měly s přihlédnutím ke všem specifikům případu konstatovat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Věc se vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který v novém řízení bude muset posoudit otázku promlčení nároku stěžovatelů v souladu s právními závěry vyslovenými v tomto nálezu.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 2062/14 je dostupný PDF zde (295 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu