Ne každá televize v restauraci podléhá povinnosti platit odměny kolektivnímu správci autorských práv

27.01.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 6/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Předmětem sporu mezi stěžovatelem a INTERGRAM, nezávislou společností výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. (vedlejším účastníkem) byla částka odpovídající bezdůvodnému obohacení stěžovatele, kterou měl získat tím, že ve své provozovně (pohostinství) bez potřebného licenčního oprávnění uděleného vedlejším účastníkem zpřístupňoval veřejnosti prostřednictvím televizoru záznamy uměleckých výkonů výkonných umělců a výrobců záznamu. Krajský soud v Hradci Králové vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku ve výši 3 895, 20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 17. 9. 2011 do zaplacení. Zároveň soud rozhodl, že je stěžovatel povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14.244 Kč.

K prokázání vzniku bezdůvodného obohacení v projednávaném případě podle Ústavního soudu nemohla postačovat samotná fyzická existence televizoru a výpověď obsluhy, z níž však pouze plyne, že se televizor „moc nepoužívá, jen když je např. olympiáda“. Toto tvrzení navíc již od počátku řízení provozovatel (stěžovatel) rozporoval, když tvrdil, že televizor nebývá v provozu v čase otevíracích hodin a pokud tedy na něm byla nějaká produkce provozována, tak pouze pro soukromé účely. Posléze rovněž uvedl, že v době kontroly televizor již ani nebyl provozuschopný a ani dříve nebyl schopen přenosu televizního vysílání.
Krajský soud tato vyjádření stěžovatele považoval za ryze účelová, přičemž dospěl k závěru, že televizor byl v restauraci přítomen, obsluha neuvedla, že by byl nefunkční, a proto sloužil k veřejné produkci. Uvedené měl podle krajského soudu potvrdit též výslech stěžovatele, který sdělil, že televizor občas sloužil k promítání videí blíže specifikované skupiny osob (motorkářského klubu), přičemž tomuto promítání mohly být přítomny též další osoby. Ústavní soud však tyto závěry krajského soudu považuje za nedostatečné, neboť z provedených důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru, že by televizor skutečně byl užíván k produkci děl chráněných autorským zákonem.

Při prováděné kontrole a při uzavírání licenčních smluv musí kolektivní správce postupovat s péčí řádného hospodáře a odborně [§ 100 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona]. Touto „péčí řádného hospodáře“ však není výkon kolektivní správy práv, který je bezohledný či příliš tvrdý vůči uživatelům předmětů ochrany a nespočívá na zásadách opodstatněnosti a rozumnosti.

Při hodnocení, zda bylo zasaženo do majetkového práva autorského nebo majetkového práva souvisejícího s právem autorským, je nutno především zkoumat: a) zda dochází ke zpřístupňování chráněných děl veřejnosti a tedy k zásahu do autorských práv, b) zda předmětné dílo náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává příslušný správce kolektivní správu, a c) zda uživatel předmětů ochrany je zpřístupňuje v souladu s právními předpisy.

Umístěním televizního přístroje v restauračním zařízení může jeho provozovatel sledovat navýšení zisku („nalákání hostů“), neboť vysíláním různých programů lze zvýšit zájem potenciálních klientů právě o tento podnik v rámci možností dané lokality, cenové úrovně a typu zařízení. Při hodnocení povinnosti k uzavření příslušné licenční smlouvy je třeba přihlížet i k tomuto „komerčnímu“ aspektu a provozovatelé těchto zařízení proto v zásadě jsou povinni uzavřít licenční smlouvy.

Musí však být prokázáno, že zařízení umožňující televizní přenos je provozuschopné a že jeho prostřednictvím skutečně může docházet k zásahům do autorských práv (presumpce zásahu do autorských práv). Z pouhé existence provozuschopného televizoru v restauraci ještě nelze bez dalšího dovozovat, že musí dojít k uzavření smlouvy s kolektivním správcem, resp. že dochází k bezdůvodnému obohacování.

Úkolem krajského soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí řádně prokázat, zda-li skutečně došlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatele tím, že bez řádně uzavřené licenční smlouvy užíval a sděloval veřejnosti díla chráněná autorským zákonem, která kolektivně spravuje vedlejší účastník.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2186/14 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu