Nejvyšší soud bude muset znovu projednat dovolání muže odsouzeného za vraždu ženy v brněnské městské části Komín

20.04.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 33/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a zásada presumpce neviny. Ve zbytku byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel byl Krajským soudem v Brně odsouzen na 13 let odnětí svobody za spáchání trestného činu vraždy. Toho se měl dopustit tím, že za blíže nezjištěných okolností poškozené ženě způsobil vážná zranění, na jejichž následky zemřela. Rozsudek potvrdil odvolací soud, Nejvyšší soud však vyhověl dovolání stěžovatele a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání. Dospěl totiž k závěru, že pachové stopy z místa činu a výpověď utajeného svědka k usvědčení stěžovatele jako pachatele trestného činu nepostačují. Krajský soud poté v souladu s pokynem dovolacího soudu „odtajnil“ dříve utajeného svědka, vyslechl ho a umožnil obhajobě mu v hlavním líčení klást otázky. Posléze stěžovatele opět uznal vinným, toto rozhodnutí potvrdil odvolací soud a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.

Ústavní stížnost je částečně důvodná. Ústavní soud zjistil, že skutkové závěry obecných soudů byly postaveny především na získaných pachových stopách, na výpovědi svědka, který byl spolu se stěžovatelem po určitou dobu ve vazební cele, na výpovědi dvou policistů, kterým se svědek měl prvotně svěřit, a na zjištěních, že stěžovatel byl v minulosti klientem poškozené a ke spáchání násilného činu se sexuálním motivem byl predisponován diagnostikovanou poruchou osobnosti.

K tomu Ústavní soud uvádí, že jakkoliv postup orgánů činných v trestním řízení při provádění důkazu metodou pachové identifikace obstojí, jedná se pouze o nepřímý a podpůrný důkaz, na jehož výlučném základě nebylo možno dospět k uznání viny stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu jsou tvrzení, obsažená ve výpovědi původně utajeného svědka během hlavního líčení, na více místech nejednoznačná, a sám svědek zpochybňuje některé závěry, které z jeho výpovědi učinily obecné soudy. Došlo k situaci, kdy svědek svoje předchozí výpovědi značně zrelativizoval, takže se důkazní situace z hlediska prokázání viny stěžovatele nijak nezhoršila, spíše naopak. Lze tedy uzavřít, že k prokázání viny stěžovatele by bylo nezbytné připojit ještě další přímé či nepřímé důkazy tak, aby vytvořily řetězec, jehož jednotlivé články by byly v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností a posloužily k jednoznačnému závěru o vině – k tomu však v tomto případě nedošlo.

Pokud za tohoto stavu věci Nejvyšší soud dovolání odmítl jen proto, že bylo údajně podáno z jiného než zákonného důvodu, porušil základní práva stěžovatele, zejména mu protiústavně odepřel přístup k soudu. Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při svém dalším rozhodování o dovolání stěžovatele vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveném v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4266/16 je dostupný PDF zde (340 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu