Nejvyšší soud se musí zabývat otázkou, kdo odpovídá za škodu na majetku způsobenou plněním zákonné povinnosti

03.02.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 9/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Český rybářský svaz, MO Šťáhlavy a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba o náhradu škody ve výši 150.000 Kč, kterou požadovali žalobci (v tomto řízení vedlejší účastníci) po stěžovateli a obci Šťáhlavy, která měla vzniknout žalobcům na jejich nemovitosti (bývalý mlýn) v souvislosti s provozem rybníků Bambousek a Kluziště v důsledku skutečnosti, že stěžovatel v období dvou let před podáním žaloby udržoval hladinu vody v náhonu za malou vodní elektrárnou nacházející se v nemovitosti žalobců na kótě 342 m n. m., což způsobilo zvýšení hladiny minimálně na tuto kótu též v části náhonu procházející nemovitostí žalobců, kde se náhon dostává do kontaktu se zdí objektu, konkrétně mělo dojít k poškození podlahy v 1. podlaží, poškození vnějších a vnitřních omítek a poškození stěny u kanálu odvádějícího vodu od turbíny. Okresní soud Plzeň-jih žalobě částečně vyhověl, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť otázky, které stěžovatel označil jako otázky zásadního právního významu, byly již v rozhodovací praxi vyřešeny a rozhodnutí soudů nižších stupňů byla s touto praxí v souladu.

Stěžovatel ve své stížnosti mj. namítal, že obecné soudy zaujaly zcela formální výklad, pokud dospěly k závěru, že za provozní činnost by měl být považován i výkon rybářského práva, které je činností vykonávanou ve veřejném zájmu a bezúplatně.

Podstatou sporu je tak situace, kdy má stěžovatel zákonem uloženou povinnost udržovat hladinu vody v rybníku na určité kótě a tak se dostává do situace, kdy by měl na jedné straně hradit tím způsobenou škodu a na straně druhé by mu za nesplnění povinnosti hrozila zákonná sankce. Vyřešením této otázky se však Nejvyšší soud nezabýval a použil zcela nesprávný příklad vlastní judikatury, čímž došel tak k závěru, že podobnou věc už v minulosti rozhodl a není to otázka zásadního významu, kterou by měl nyní řešit.

V dalším řízení je nezbytné, aby Nejvyšší soud otázku ohledně odpovědnosti vzniklé na základě plnění povinnosti uložené orgánem veřejné moci, kterou stěžovatel v dovolání označil za otázku zásadního právního významu, znovu posoudil, a buď uspokojivě ústavně konformním způsobem odůvodnil absenci zásadního právního významu této otázky, nebo tuto otázku podrobil řádnému meritornímu posouzení.

Ostatní stěžovatelem uplatněné námitky, které se týkají posouzení skutkového stavu před vznikem škody a příčinné souvislosti mezi zjištěným poškozením stavby a výškou hladiny vody, směřují především proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih. Ústavní soud tato rozhodnutí nepřezkoumával a ústavní stížnost v tomto rozsahu mimo ústní jednání odmítl pro nepřípustnost, protože případný ústavněprávní přezkum by byl za této situace předčasný.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3000/13 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu