Neobsazenost Ústavního soudu se stává kritickou

28.01.2013

Dnes, 28. ledna 2013, vyprší desetileté funkční období soudci Ústavního soudu Jiřímu Muchovi. Ústavní soud tak od zítřka bude zasedat v neúplném obsazení v počtu dvanácti soudců, namísto Ústavou předpokládaných patnácti, což je již stav na samé hranici paralýzy soudní ochrany ústavnosti v České republice.

Ústavní soud, Brno, 28. ledna 2012 (TZ 7/13)

Jiří Mucha je již třetím soudcem, jehož mandát v posledním roce končí (20. března 2012 uplynulo funkční období místopředsedkyni Ústavního soudu Elišce Wagnerové, 6. června 2012 pak soudci Františku Duchoňovi), aniž by byl nahrazen soudcem novým. Prezident republiky Václav Klaus přitom Senátu Parlamentu předestřel k vyslovení souhlasu se jmenováním soudcem Ústavního soudu pouhé dva kandidáty, posledního téměř před rokem, v březnu loňského roku. Od té doby je zjevně nečinný.

Absence tří soudců se na činnosti Ústavního soudu již projevuje velmi negativně, byť soud zatím v rámci možností plně funguje. Příliv nových ústavních stížností neustává, naopak oproti minulým letům stále dramaticky roste – zatímco do roku 2010 to bylo cca 3,5 tisíce podání ročně, v následujícím roce již 4 tisíce podání a v roce 2012 neuvěřitelných téměř 5 tisíc podání). Činila-li průměrná délka řízení před Ústavním soudem v minulých letech přibližně 5 měsíců, nyní se prodlužuje na téměř 8 měsíců. V roce 2013 přitom vyprší mandát dalším sedmi soudcům (počátkem června 2013 Miloslavu Výbornému, v srpnu předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému, místopředsedovi Ústavního soudu Pavlu Holländerovi a soudcům Vojenu Güttlerovi a Dagmar Lastovecké, do konce roku 2013 pak ještě Janu Musilovi a Jiřímu Nykodýmovi). Stávajícím soudcům týdně na stole přistane téměř deset nových podání, krom toho jim muselo být přerozděleno 120 spisů po odcházejícím Jiřím Muchovi, které již nestihl dokončit. Počet nevyřízených věcí nyní dosahuje historického maxima 2100, tj. v průměru na jednoho stávajícího soudce připadá 175 věcí.

Již nyní hrozí značné průtahy v řízení před Ústavním soudem na úkor účastníků řízení, v případě odchodu dalšího soudce pak paralýza činnosti Ústavního soudu. Přitom i v řízení před Ústavním soudem mají účastníci právo na rozhodnutí v přiměřené době dle čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Neodůvodněné průtahy v řízení se tak kromě prodlužování právní nejistoty budou promítat do reálných finančních kompenzací, jež bude stát muset postiženým poskytnout.

Podobné situaci čelil Ústavní soud i v I. funkčním období prezidenta Václava Klause v letech 2003 až 2005. V březnu roku 2004 dokonce počet soudců Ústavního soudu klesl na kritických 11, takže plénum Ústavního soudu muselo usnesením přerušit všechna tehdy probíhající plenární řízení do doby, než bude počet soudců Ústavního soudu doplněn alespoň na dvanáct (viz usnesení Pl. ÚS 17/02 a j. ze dne 23. března 2004 , resp. usnesení Pl. ÚS 17/02 a j. ze dne 22. června 2004 , jímž bylo po doplnění Ústavního soudu o dvanáctého soudce rozhodnuto o opětovném pokračování v dříve přerušených řízeních).

Za zmínku stojí, že i prvorepublikový Ústavní soud Československé republiky zažil situaci úplné paralýzy v letech 1931 až 1938. Po uplynutí jeho prvního funkčního období v roce 1931 nebyla politická reprezentace schopna shodnout se na jménech nových soudců ústavního soudu dlouhých 7 let, takže ústavní soud fakticky zanikl. Obnoven byl až na samém sklonku předmnichovské republiky v květnu 1938. Tehdejší ústavní soud sice neprojednával individuální ústavní stížnosti, takže dopad průtahů s jeho ustavením do právních poměrů jednotlivců nebyl bezprostřední, politické a ústavněprávní konsekvence paralýzy činnosti ústavního soudu však byly i tak velmi vážné. Podrobněji o této historii, zde , v podkapitole Intermezzo 1931–1938.

Úpadek ústavního soudnictví dokresluje skutečnost, že v důsledku opakovaných platových restrikcí  ze strany exekutivy a zákonodárné moci se soudci Ústavního soudu propadli  už ani ne na úroveň odměňování soudců nejvyšších soudů, nýbrž dokonce na úroveň odměňování soudců vrchních soudů. Bez ohledu na tuto skutečnost se Ústavní soud snaží dopady kritické situace mírnit alespoň tak, že předseda a místopředseda Ústavního soudu jsou oproti normálnímu stavu plně zapojeni do práce senátů a dostávají nad rámec svých správních povinností plný nápad ústavních stížností, jako by byli běžnými soudci, a samozřejmě i ostatní soudci a jejich asistenti vyvíjejí zvýšené pracovní úsilí. Předseda Ústavního soudu též v loňském roce předestřel ústavněprávnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu námět jednoduché úpravy zákona o Ústavním soudu, podle níž by soudce svou funkci vykonával až do jmenování svého nástupce, jako je tomu v řadě jiných zemí, např. v sousedním Německu. Poslanci však tento námět oslyšeli.

Předseda Ústavního soudu se také dnes obrátil dopisem na nově zvoleného prezidenta České republiky Miloše Zemana, v němž ho – kromě blahopřání k vítězství v prezidentské volbě a pozvání k návštěvě Ústavního soudu – požádal, aby řešení kritické situace ústavního soudnictví věnoval svou mimořádnou pozornost bezprostředně poté, co se i reálně ujme výkonu prezidentské funkce.

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu