Nezabavitelná část dávek důchodového zabezpečení nemůže být postižena exekucí ani u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody

03.05.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 38/2017

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil exekuční příkaz Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví a na pokojené užívání majetku. Dále zakázal Vězeňské službě – Věznici Karviná pokračovat v porušování tohoto základního práva stěžovatele a přikázal jí, aby stěžovateli umožnila disponovat s jednou polovinou peněžních prostředků zaslaných mu na účet vedený věznicí – do úhrady pohledávek stěžovatele však pouze za účelem hrazení poskytnutých zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění a na nákup podle § 23 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

Krajský soud v Brně vydal proti stěžovateli exekuční příkaz k vymožení dlužné částky související s jeho trestním řízením, konkrétně se jednalo o částku 13 000 Kč na nákladech řízení a 81 060, 80 Kč za nutnou obhajobu. Věznice, ve které se stěžovatel vykonává trest odnětí svobody, vede účet, na který chodí stěžovateli jediný příjem, a to invalidní důchod. Věznice každý měsíc za účelem splacení pohledávky provádí srážky z tohoto účtu až do výše celého invalidního důchodu. K 5. lednu 2017 bylo dosud na základě exekučního příkazu vymoženo 53 697 Kč, tedy více než polovina dlužné částky. Stěžovatel neuspěl se stížností na tento postup u ředitele věznice, a později ani u správce daně, který jeho návrh na zastavení exekuce zamítl s odůvodněním, že daňová exekuce nebyla nařízena pro srážky z jiných příjmů (invalidního důchodu), ale pro srážky „z konta úložek“, tedy z částek, které tam budou uloženy, a to z jakéhokoliv zdroje. Stěžovatel však má za to, že by mu z důchodu neměla být strhávána celá částka, ale že by měla být zohledněna tzv. nezabavitelná částka stejně jako v případě exekuce, prováděné srážkami ze mzdy. Namítá, že ačkoliv sice není nucen vynakládat další náklady na výživu a bydlení, potřebuje si například koupit léky, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. V tomto ohledu odkazuje na § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, z něhož se podává, že neuhradí-li odsouzený pohledávky spojené s trestním řízením, může k úhradě za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu potravin a věcí osobní potřeby použít pouze polovinu peněžních prostředků.

Ústavní soud předesílá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a za normálních okolností by tedy taková stížnost nebyla přípustná. V posuzovaném případě je však stížnost přípustná, neboť podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se o otázky Ústavním soudem ve vztahu k osobám ve výkonu trestu neřešené, mající obecnou povahu a jak je patrno z vyjádření Generálního ředitelství Vězeňské služby, jde o problém, dotýkající se desítek odsouzených osob.

V poměrech projednávané věci bylo nutné se zabývat otázkou, zda postup věznice, která z účtu stěžovatele strhávala peněžní prostředky nad hranici jedné poloviny stanovené uvedeným ustanovením, a neumožnila tak stěžovateli tyto prostředky použít na případnou úhradu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění a na nákup potravin a věcí osobní potřeby dle § 23 zákona o výkonu trestu odnětí svobod, měl oporu v zákoně. V opačném případě by takový zásah představoval nepřípustný exces – svévoli – ze strany orgánů veřejné moci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V odůvodnění nálezu odkázal na svůj dřívější nález sp. zn. IV. ÚS 121/16, jehož závěry jsou aplikovatelné i na tento případ (tisková zpráva a text nálezu jsou k dispozici zde: https://goo.gl/dmaZO0 ). Dávky důchodového zabezpečení představují z hlediska daňové exekuce příjem, postavený naroveň mzdě, a ve vztahu k oběma těmto zdrojům příjmu je třeba uplatnit ochranu (v podobě tzv. nezabavitelné částky), obsaženou v § 278 občanského soudního řádu.

Správce daně (Krajský soud v Brně) měl v prvé řadě zkoumat, zda pohledávky stěžovatele nejsou představovány příjmy z dávek důchodového pojištění. Neučinil-li tak, případně nepovažoval-li příjem z důchodového pojištění k okamžiku jeho připsání na účet stěžovatele za tzv. jiný příjem v podobě důchodu, je třeba jeho postup hodnotit jako přepjatý formalismus nezohledňující smysl právní úpravy nezabavitelné částky podle § 278 a § 299 občanského soudního řádu. Tím zasáhl do základního práva stěžovatele na ochranu vlastnického práva.

Ohledně strhávání peněžních prostředků došlých osobě do výkonu trestu odnětí svobody do věznice je třeba předně uvést, že Vězeňské službě sice nepřísluší zkoumat, z jakého zdroje pocházejí peněžní prostředky, je však povinna při výkonu trestu odnětí svobody postupovat v souladu se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody a toliko v jeho mezích. Sama skutečnost, že vykonatelný exekuční příkaz nezohledňuje specifická ustanovení upravující výkon trestu odnětí svobody, věznici takové povinnosti nezbavuje. Ustanovení § 25 odst. 4 zákona na jedné straně sice umožňuje za splnění stanovených podmínek omezit vlastnické právo osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, vedle toho však současně stanoví, že právě v takové situaci uvedená osoba může (byť nikoliv volně) i nadále disponovat s polovinou peněžních prostředků, které jí byly zaslány do věznice, přičemž zbývající polovinu může užít jen na úhradu zákonem vyjmenovaných pohledávek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16 je dostupný PDF zde (299 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu