Obecné soudy musí v řízení o vyslovení účasti na soudní rehabilitaci zohlednit smysl a účel zákona o mimosoudní rehabilitaci

20.10.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 93/2015

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal vyslovení účasti na soudní rehabilitaci svého otce podle § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. V návrhu stěžovatel uvedl, že jeho otec zemřel za nevyjasněných okolností ve vězení v Uherském Hradišti dne 6. května 1951 poté, co byl v březnu téhož roku zajištěn Státní bezpečností (StB) a dva měsíce vězněn v uvedeném vězeňském zařízení. Dále uvedl, že jeho otec nebyl nikdy z ničeho obviněn, obžalován ani odsouzen a nebyl ani oficiálně vězněn. Stěžovatel sám neměl k dispozici přesné informace o důvodech zajištění svého otce ani o důvodech vyšetřování, které proti němu bylo vedeno. Okresní soud ve Zlíně ve věci provedl rozsáhlá šetření, v rámci kterých se obrátil např. na Moravský zemský archiv, Policii České republiky – Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Archiv bezpečnostních složek a další orgány. Na základě zjištění okresní soud dospěl k závěru, že věc je možno projednat ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci a postoupil ji věcně příslušnému Krajskému soudu v Brně. Ten usnesením rozhodl tak, že otec stěžovatele není účasten soudní rehabilitace, což odůvodnil tím, že z kusých podkladů, které byly shromážděny a které v současné době již není možné doplnit, vyplývá, že otec stěžovatele byl realizován StB pro svoji činnost u firmy Baťa, která se týkala období za první republiky a za okupace, tedy období před 5. květnem 1945, přičemž konkrétní skutky, z nichž měl být podezřelý, nebyly z podkladů zjištěny. Následnou stížnost Vrchní soud v Olomouci zamítl, když se přiklonil k závěrům krajského soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Soudní rehabilitace podle zákona o soudních rehabilitacích představuje prostředek, který umožňuje zahladit nezákonné či nespravedlivé odsouzení, případně odčinit nezákonné zbavení osobní svobody nebo majetku spadající do období mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a nahradit morální i hmotnou újmu, která tak mohla být dotčené osobě způsobena. Ačkoliv rehabilitace podle tohoto zákona primárně směřuje k odškodnění osob nespravedlivě pravomocně odsouzených, otevírá možnost napravit křivdy také v některých dalších případech, kdy nedošlo k zahájení trestního stíhání, a tedy ani k pravomocnému odsouzení dotčené osoby. Zákon o soudní rehabilitaci spadá do širší skupiny restitučních a rehabilitačních předpisů, jejichž účelem je podle judikatury Ústavního soudu dosažení rehabilitace co nejvíce osob, které v období totalitního režimu trpěly, byly pronásledovány a perzekvovány. Ústavní soud již dříve konstatoval, že v rehabilitačních věcech je nutné brát v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání. S ohledem na to je zapotřebí rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, přičemž na rozdíl od majetkových restitucí nevede takový výklad k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy v projednávaném případě porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu formalistickým výkladem zákona odepřely možnost očistit jméno jeho otce a alespoň symbolicky tak odčinit újmu, která byla za minulého režimu způsobena jemu i jeho rodině.

V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že otec stěžovatele byl v rozhodném období mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 státními orgány nezákonně zbaven osobní svobody. To bylo doloženo zejména archivními materiály StB, a co do podmínek samotného výkonu vazby také písemně zachycenou výpovědí některých svědků. Na základě provedeného dokazování nicméně nebylo objasněno, v souvislosti s jakým trestným činem (resp. činem spáchaným v jakém období) k tomuto zásahu státní moci došlo. Ačkoliv lze určitá fakta týkající se předprocesního vyšetřování otce stěžovatele zjistit pouze fragmentálně, lze jednoznačně konstatovat, že postup StB byl v rozporu nejen s dnes uznávanými a závaznými standardy ochrany lidských práv, nýbrž i s právními předpisy platnými v té době.

Ústavní soud nemůže akceptovat restriktivní přístup, který obecné soudy při interpretaci zákona o soudní rehabilitaci zvolily. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, obecné soudy nemohou bez dalšího vycházet pouze z právní kvalifikace skutků ze strany tehdejších orgánů. Pro účely zákona o mimosoudní rehabilitaci je podstatné, za jaké skutky byl člověk skutečně postihován, nikoliv jen to, jak tyto skutky byly formálněprávně posouzeny v době stíhání. Je známo, že tehdejší státní orgány stíhané skutky právně kvalifikovaly tak, aby se navenek zakrýval skutečný politický důvod represe. Lze se důvodně domnívat, že ať již byl formálně deklarovaný důvod zajištění a vyšetřování otce stěžovatele jakýkoliv, jeho nezákonné stíhání bylo vedeno ideovými a politickými zájmy tehdejších orgánů státní moci, které usilovaly o postižení a diskreditaci domnělých politických odpůrců.

Tím, že obecné soudy odmítly vyslovit účast otce stěžovatele na soudní rehabilitaci, dopustily se z pohledu Ústavního soudu formalismu, neboť opomenuly zohlednit účel a smysl zákona o soudní rehabilitaci. V jeho světle totiž mohly dospět k závěru, že činnost, pro kterou byl otec stěžovatele vyšetřován, spadá do rozsahu § 33 odst. 2 zákona o mimosoudní rehabilitaci. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom toho, že se při posuzování projednávaného případu pro neexistenci dostupného důkazního materiálu pohybuje pouze v rovině pravděpodobnosti, nikoliv praktické jistoty ohledně skutečného stavu věci, má za to, že z hlediska naplnění účelu zákona jde o jediný možný přístup. Nemůže jít k tíži navrhovatele to, že neexistuje dostatek archivních podkladů, které by umožnily jednoznačně posoudit, jakého skutku (resp. skutku spáchaného v jakém období) se takový nezákonný zásah týkal. Řádná evidence a archivace takových záznamů je totiž především úlohou státních orgánů.

Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že argument, na němž obecné soudy založily svoje odůvodnění, tj. předpoklad, že otec stěžovatele byl vyšetřován pouze pro skutky před 5. květnem 1945, by nemohl obstát ani z hlediska hodnocení soudu dostupných důkazů. 

Tento nález nijak nepředjímá, jak obecné soudy po kasaci napadených rozhodnutí znovu rozhodnou. Soudy však při svém rozhodování budou vázány právními závěry, vyslovenými v tomto nálezu.

S ústavní stížností spojený návrh na zrušení části ustanovení § 2 odst. 1 a na zrušení části ustanovení § 4 zákona o mimosoudní rehabilitaci, vyjádřené slovy „spáchané po 5. květnu 1945“ Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný, neboť dospěl k závěru, že ústavně konformním výkladem zákona o mimosoudní rehabilitaci může být napraven zásah do stěžovatelových práv. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2887/14 je dostupný PDF zde (319 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu