Obecné soudy nedostatečně posoudily podklady pro extradici do Ruské federace

13.09.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 96/2016

 

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná.

Stěžovatel žije od roku 1999 střídavě na území České republiky a Ruské federace, jíž je občanem, v České republice podniká a má zde povolen trvalý pobyt. V červnu 2012 požádala Generální prokuratura Ruské federace na základě Evropské úmluvy o vydávání o jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu. Jestliže by byl stěžovatel vydán, trestní řízení proti němu by bylo vedeno příslušnými orgány Republiky Dagestán, jednoho ze subjektů Ruské federace, na jehož území mělo dojít k trestnému činu. Součástí žádosti byla i žádost o jeho vzetí do předběžné vazby, k němuž došlo po jeho zadržení 1. června 2012 usnesením Městského soudu v Praze.  Následně městský soud rozhodl o nepřípustnosti vydání stěžovatele, neboť jeho vydání by bylo v rozporu s úmluvami zavazujícími Českou republiku k dodržování lidských práv a základních svobod. Ke stížnosti státní zástupkyně bylo toto usnesení zrušeno a Vrchní soud v Praze rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele, a to při přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno pro porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nálezem Ústavního soudu ze dne 11. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1354/13. Vrchní soud v Praze následně opět rozhodl nyní ústavní stížností napadeným usnesením o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost částečně důvodná. Podle § 393 písm. k) trestního řádu bylo vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže byla důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, anebo trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy.

Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí, ze které vycházel i vrchní soud, vyplývá, že i když jsou v Ruské federaci ve vztahu k trestnímu řízení formálně zajištěna základní práva podle čl. 3 a 6 Úmluvy, v praxi nejsou ojedinělé případy, kdy dochází s ohledem na nejrůznější zájmy k manipulaci trestního řízení, včetně soudního procesu. Podle dokumentů nevládních organizací, které uvedená zpráva také shrnuje, existuje velká pravděpodobnost, že vydaná osoba nebude mít přístup ke kompetentnímu a nezávislému soudu a bude neprávem odsouzena; vyloučit nelze ani nebezpečí ztráty života.

Ústavní soud nijak nerozporuje závěr vrchního soudu, že nejde o jednání, které by bylo schvalováno orgány Ruské federace, nýbrž o případy nežádoucí, které se veřejná moc v té či oné míře snaží odhalovat. Nelze ovšem přehlédnout, že jde současně o reálnou hrozbu, která je zvlášť umocněna poměry v Republice Dagestán. Výhrady tak lze mít až ke způsobu, jakým vrchní soud vztáhl tyto obecné závěry na případ stěžovatele. Z provedeného dokazování totiž vyplývá reálné nebezpečí, že trestní stíhání prováděné ze strany příslušných orgánů Republiky Dagestán bude z nejrůznějších důvodů ovlivněno v neprospěch stěžovatele a že v jeho rámci nebudou respektovány záruky spravedlivého procesu. Možnost, že v případě trestního stíhání dojde ke flagrantnímu odepření spravedlnosti, je zde natolik intenzivní, že je povinností obecných soudů v každém konkrétním případě pečlivě zvažovat, zda trestní stíhání, pro které má k vydání dojít, má rozumný základ a zda žádost a s ní spojené extradiční materiály dostatečným způsobem eliminují riziko jeho případné vykonstruovanosti. Podle názoru Ústavního soudu tomu tak v daném případě nebylo, neboť zjištění, na nichž je žádost o vydání stěžovatele založena, k prokázání rozumného základu jeho trestního stíhání zjevně nepostačují.

Tím se věc vrací k Vrchnímu soudu v Praze, který bude o přípustnosti vydání opětovně rozhodovat vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu. V pokračujícím řízení by měl vrchní soud ověřit, zda s ohledem na informace uvedené v posledním podání stěžovatele (neověřená kopie a překlad rozhodnutí vedoucího vyšetřovacího orgánu, kterým bylo zrušeno usnesení o uznání stěžovatele za obviněného v předmětné trestní věci a pátrání po něm) nadále trvá žádost Ruské federace o vydání stěžovatele. Rovněž bude nutné zohlednit, zda v mezidobí nenastaly – pokud jde o vývoj v Ruské federaci nebo jejím subjektu Republice Dagestán – nové skutečnosti, jež by měly význam z hlediska posouzení nepřípustnosti vydání.

 

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 1015/14 je dostupný PDF zde (351 KB, PDF).