Obecné soudy se budou muset zabývat otázkou, zda byl squatting v usedlosti Cibulka skutečně trestným činem

31.05.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 53/2017

 

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi byl porušen princip subsidiarity trestní represe podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za jeho squatterské jednání spočívající v protiprávním užívání usedlosti Cibulka mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Městský soud v Praze i Nejvyšší soud nevyhověly opravným prostředkům stěžovatele.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavnímu soudu v napadených rozhodnutích obecně chybělo zohlednění všech souvisejících okolností věci. Obecné soudy sice opakovaně zdůrazňovaly, že intenzita protiprávního jednání stěžovatele byla vysoká. Vyzdvihly i délku zásahu do práv vlastníka. Měly se ale také v mnohem větší míře soustředit na reálnou závažnost důsledků nevyklizení squatu Cibulka. Z rozhodnutí obecných soudů totiž neplyne, zda stěžovatel a zbylí squatteři bránili realizaci určitých konkrétních plánů vlastníka usedlosti Cibulka, a zda v souvislosti s právy vlastníka vznikla jistá akutní situace, řešitelná pouze policejním zásahem a trestním postihem stěžovatele. Ústavní soud z odůvodnění všech tří rozhodnutí nezjistil, z jakých specifických důvodů bylo jednání stěžovatele a zbylých squatterů v tomto ohledu tak škodlivé, jak obecné soudy tvrdí. Z rozhodnutí obecných soudů také podle Ústavního soudu není zjevné, že samotná délka užívání squatu po dobu 36 dnů po uplynutí výpovědní doby vedla k následkům pro vlastnictví squatu natolik závažným, že vyžadovaly trestněprávní postih stěžovatele. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dopustil pouze „protiprávního užívání“ usedlosti Cibulka jako jednání nižší intenzity ve smyslu § 208 trestního zákoníku, měly obecné soudy mnohem více vzít na zřetel a objasnit související okolnosti užívání tohoto squatu.

Označení stěžovatele a celého squatterské hnutí za „parazity“ bez jakéhokoliv sociálního kontextu, obzvláště pokud na počátku byla oboustranná smluvní spolupráce stěžovatele a vlastníka usedlosti Cibulka, vyvolává v Ústavním soudu pochybnosti o objektivním přístupu obvodního soudu k natolik komplexnímu fenoménu, jako je squatting. Ústavní soud nepopírá, že jde o fenomén silně kontroverzní, který vždy povede ke střetům dvou táborů zastánců ochrany vlastnictví a zastánců práva na bydlení, nejde však o fenomén tak jednoduše a jednostranně odsouzeníhodný, jak to zejména obvodní soud učinil.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy porušily princip subsidiarity trestní represe, protože v konkrétních skutkových okolnostech této věci dostatečně nezdůvodnily, proč nepostačovalo využít jiných právních prostředků k řešení sporu stěžovatele s vlastníkem usedlosti Cibulka a k ochraně jeho vlastnictví. Měly mnohem konkrétněji při zohlednění všech relevantních skutečností zdůvodnit, proč bylo opravdu nutné tuto věc řešit prostředky trestního práva. V jejich rozhodnutích ve výsledku chybělo pečlivé zdůvodnění přiměřenosti omezení principu subsidiarity trestní represe.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který při svém dalším rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16 je dostupnýPDF  zde (380 KB, PDF).

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že ve věci zásahu v usedlosti Cibulka již před časem rozhodoval: