Omezení svobody projevu plynoucí ze zásady presumpce neviny

14.07.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 60/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítl ústavní stížnost spol. MAFRA, a.s., neboť ústavní stížností napadenými rozsudky Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze nebylo porušeno právo stěžovatelky na svobodu projevu.

Vedlejší účastník byl společně s dalšími osobami obžalován ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení a trestného činu kuplířství. V únoru 2010 byl v regionální příloze MF DNES (stěžovatelka je vydavatelkou periodika) otištěn článek, který informoval o průběhu hlavního líčení v jeho trestní věci. V této souvislosti se zabýval i celkovou délkou předmětného soudního řízení, k jehož zahájení došlo podáním obžaloby již v roce 2005, a jejími příčinami jak na straně soudu, tak na straně některých obžalovaných. Součástí článku bylo shrnutí důvodů, pro které bylo proti vedlejšímu účastníkovi a ostatním obžalovaným vedeno trestní řízení. Žalobou proti stěžovatelce se vedlejší účastník domáhal, aby jí byla uložena povinnost otisknout omluvu za uveřejnění zmíněného článku, a aby mu byla přiznána nemajetková újma ve výši 10 000 Kč. Zásah do svých osobnostních práv spatřoval v tom, že v něm byl opakovaně označen za „kuplíře“ a obviněn z úmyslného protahování řízení. Soud I. stupně žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Odvolacím soudem byla stěžovatelce uložena povinnost otisknout omluvu vedlejšímu účastníkovi a zároveň se měla v článcích periodik, která vydává, zdržet takových formulací, které jakýmkoliv způsobem předjímají rozhodnutí soudu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl.

V dané věci šlo o případ kolize dvou základních práv – svobody projevu a práva na ochranu osobnosti. Úvaha, které z nich má dostat přednost, závisí vždy na celkovém kontextu každého individuálního případu, přesto lze určit jistá obecná východiska, na jejichž posouzení musí obecné soudy v těchto případech založit své rozhodnutí. Za situace, kdy k zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka mělo dojít nerespektováním zásady presumpce neviny, se tak Ústavní soud musel zabývat především otázkou, zda a jakým způsobem se do těchto východisek promítá právě uvedená zásada.

Zásada presumpce neviny je zakotvena přímo v ústavním pořádku v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a její právní význam spočívá v první řadě v tom, že z ní orgánům činným v trestním řízení plyne povinnost hledět na toho, proti komu je vedeno trestní řízení, jako na nevinného. Z této zásady ovšem nevyplývají jen omezení pro postup orgánů činných v trestním řízení. Uplatní se totiž i v horizontálních právních vztazích, tedy vztazích mezi subjekty v rovném postavení, a to jako jeden z ústavně aprobovaných důvodů pro omezení svobody projevu, jenž slouží ochraně osobnostních práv osoby, proti které je vedeno trestní řízení (resp. vůči níž existuje podezření, že se dopustila trestného činu). V tomto aspektu je zásada presumpce neviny obsažena již v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod představují toliko její bližší specifikaci. Obecně platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít.

V nyní projednávaném případě bylo třeba zodpovědět otázku, zda užité označení vedlejšího účastníka jako „kuplíře“ nebo „člena gangu kuplířů“ neposunulo význam článku do roviny, že se v něm jeho vina v podstatě předkládá čtenáři jako nesporný fakt. Pakliže by tomu tak bylo, předmětný článek by při informování o trestním řízení nerespektoval presumpci neviny, což by opodstatňovalo závěr, že jeho uveřejněním došlo k porušení osobnostních práv vedlejšího účastníka.

Ústavní soud dospěl k závěru, že použití uvedených označení zjevně plnilo funkci určitého zjednodušení podávané informace, které je vlastní způsobu informování běžného periodického tisku. Obecné soudy proto postupovaly správně, pokud uvedená slova neposuzovaly izolovaně, mimo rozhodný kontext, a naopak vzaly v úvahu celkové vyznění předmětného článku, jenž ovšem některé v něm užité formulace skutečně posunuly do roviny, že se v něm s vinou vedlejšího účastníka pracuje jako s hotovou věcí. Tento posun je přitom informacemi o toliko probíhajícím trestním řízení zmírněn jen částečně. To, zda je někdo určitým jednáním vinen a zda byl za toto jednání zároveň odsouzen, jsou totiž dvě odlišně věci. Z článku je sice patrné, že trestní řízení proti stěžovateli stále neskončilo a že otázku jeho viny bude zatím soud ještě jen posuzovat, v pozadí takto podávaných informaci však lze s ohledem na zvolenou novinářskou zkratku nalézt zřetelné konstatování, že vedlejší účastník prostě byl „kuplířem“. Ústavní soud je přesvědčen, že čtenář, který podrobně nezná okolnosti věci, nebo mu nejsou zřejmé uvedené trestněprávní procesní souvislosti, jež by mu umožňovaly učinit závěr o tom, že otázka viny zůstává nadále otevřena, může rozumět sdělení tohoto článku právě výše uvedeným způsobem. Tento závěr se uplatní tím spíše, že s ohledem na zveřejnění článku v rámci zpravodajství celostátního deníku, byť jen v jeho regionální příloze, lze předpokládat, že jeho čtenář bude k označení vedlejšího účastníka za „kuplíře“ přistupovat s velkým stupněm důvěry v jeho pravdivost.

Není důvod se domnívat, že použití výše uvedených formulací sledovalo úmysl konstatování viny vedlejšího účastníka, článek však s tímto předpokladem, byť nepřímo, pracuje. Závěr o vině, který se odvíjí výlučně od skutečností zveřejněných v souvislosti s neskončeným trestním řízením, resp. ze samotného faktu, že je toto řízení vedeno, nicméně nemůže obstát, neboť ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zcela popírá presumpci jeho neviny.

V projednávané věci jde svým způsobem o mezní případ, kdy se přípustnost zásahu do osobnostních práv v podstatě odvíjí od posouzení zvolené novinářské zkratky, i přesto však Ústavní soud shledává silné důvody pro poskytnutí ochrany právě osobnostním právům vedlejšího účastníka. Je faktem, že v dnešní době je každý z nás aktivním nebo pasivním příjemcem velkého rozsahu informací, které se velmi rychle šiří a které pro nedostatek času často nejsme schopni stejně rychle zpracovat a vyhodnotit. S tím ovšem souvisí velká moc, kterou mají média, když zveřejněním určité informace (zvlášť jde-li o trestný čin), byť se posléze ukáže jako nepravdivá, mohou v poměrně krátké době kohokoliv vystavit mediálnímu tlaku či mediálnímu odsouzení, jemuž tato osoba, není-li v tomto směru sama mediálně zdatná, může jen stěží čelit. Následky pro její další osobní i společenský život přitom mohou být fatální. Zvýšenou publicitu je nutné i v tomto smyslu akceptovat v případě osob veřejně činných, které s ní na jedné straně musí počítat, na straně druhé ale mají k dispozici mnohem účinnější prostředky (především prostor v médiích), jak na mediální tlak reagovat a udržet si tak na své straně veřejné mínění.

Ústavní soud tedy přisvědčil právním závěrům obecných soudů, které přiznaly ochranu právě osobnostním právům vedlejšího účastníka, a konstatoval, že ústavně zaručená svoboda projevu stěžovatelky nebyla uložením povinnosti omluvit se vedlejšímu účastníkovi za uveřejnění předmětného článku porušena.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 577/13 je dostupný PDF zde (321 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu