Omyl v nutné obraně při domovní prohlídce prováděné URNA a presumpce neviny

12.05.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 52/2016

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, neboť jimi byly porušeny právo stěžovatele na spravedlivý proces a presumpce neviny.

Stěžovatel byl napadenými rozhodnutími uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu, kterého se měl dopustit tak, že dne 10. 12. 2013 v době kolem 6:00 hodin ve svém rodinném domě v hale vystřelil ze své legálně držené zbraně přes neprůhledné vstupní dveře směrem ven, kde stáli příslušníci Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky („URNA“), kteří se v rámci nařízené domovní prohlídky snažili vstoupit do stěžovatelova domu a za tím účelem naráželi beranidlem do vstupních dveří; stěžovatelem vystřelená střela zasáhla a zranila jednoho policistu v oblasti kosti kyčelní. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen zejména k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let (po mimořádném snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby).

Stěžovatel se v trestním řízení, stejně jako v ústavní stížnosti bránil především tím, že při výstřelu nevěděl, že osoby, které se násilně dobývají do jeho domu, jsou policisté, ale naopak je považoval za kriminální živly, které po vniknutí do domu budou útočit na jeho majetek a případně i na život a zdraví jeho i členů jeho rodiny (manželky a tří nezletilých dětí). Proto stěžovatelovo jednání podle něj nemohlo naplňovat znaky úmyslného trestného činu vraždy, ale jednalo se o tzv. putativní nutnou obranu, tedy situaci, kdy se dotčená osoba domnívá, že odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, avšak onen útok není skutečný, ale jen domnělý.

Nejvyšší státní zastupitelství v řízení před Nejvyšším soudem navrhlo zproštění obžaloby, neboť dospělo k závěru, že nebylo prokázáno, že si stěžovatel byl vědom či dokonce měl být vědom, že osoby, které se dobývaly do jeho obydlí, byli policisté, a pakliže proti nim zasáhl výstřelem z legálně držené zbraně, jednal v intencích nutné obrany, a jeho jednání tak nemůže být trestným činem. 

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, přičemž se zabýval jak procesními vadami v postupu obecných soudů, tak i přímo posouzením stěžovatelova jednání jako putativní nutné obrany. Ústavní soud nejprve zkritizoval postup vrchního soudu a Nejvyššího soudu, které ve svých rozhodnutích vycházely z jiného skutkového stavu, než který zjistil krajský soud, a to dokonce v klíčové okolnosti, zda stěžovatel věděl či vědět mohl a měl, na koho střílí. Krajský soud totiž dopěl ke skutkovému zjištění, že stěžovatel při svém jednání – v situaci, kdy byl v brzkých ranních hodinách náhle probuzen sérií silných úderů do vstupních domovních dveří – byl v domnění, že se do jeho domu snaží vniknout kriminální živly, a nevěděl, že se jedná o příslušníky policie. Nicméně jeho obrana střelnou zbraní podle krajského soudu byla nepřiměřená, protože zloději ohrožují jen majetek, nikoli život. Vrchní soud též potvrdil obdobný skutkový děj, dokonce připustil, že obrana nebyla nepřiměřená, avšak též stěžovatelovo odsouzení potvrdil, neboť obranu považoval za předčasnou. Stěžovatel měl vyčkat, až budou dveře vylomeny, a teprve pak mohl přistoupit k obraně. Nejvyšší soud, který odmítl dovolání stěžovatele, dokonce konstruoval bez provedení jakýchkoli důkazů nový závěr, že snad stěžovatel mohl tušit, že se do domu dobývají policisté. Ústavní soud připomněl, že vrchní a Nejvyšší soud, které samy neprovedly žádné dokazování, byly vázány skutkovým zjištěním krajského soudu, který jako jediný provedl řádné dokazování. Byly tedy vázány i konkrétně závěrem krajského soudu, na němž se ostatně shodla i obhajoba s obžalobou, že stěžovatel nevěděl o tom, že do domu vnikají policisté, a toto zjištění nebyly oprávněny nijak zpochybňovat a své vlastní představy o průběhu skutkového děje pak projektovat do svého hodnocení stěžovatelova jednání. Pokud tak učinily a spekulativně měnily skutková zjištění krajského soudu, a to v neprospěch stěžovatele jako obžalovaného, aniž by provedly všechny relevantní důkazy, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a presumpci neviny.

Dále Ústavní soud zkritizoval také procesní postup Nejvyššího soudu, který stěžovatele neseznámil s vyjádřením státního zástupce k dovolání a nedal stěžovateli možnost na něj reagovat. Ústavní soud upozornil, že i dovolací řízení je primárně řízením soudním, v němž je nezbytné dát všem stranám prostor pro argumentaci, včetně reakce na stěžejní argumenty protistrany.

Mimo procesních pochybení obecných soudů se pak Ústavní soud zabýval i samotným trestněprávním posouzením stěžovatelova jednání. Přitom nejprve poukázal na vícero pochybení, k nimž došlo už při nařízení a výkonu osudné domovní prohlídky. Ústavní soud se pozastavil mimo jiné nad tím, že domovní prohlídku u stěžovatele prováděl specializovaný útvar URNA, přestože trestní řízení, v rámci něhož se prohlídka konala, se týkalo trestného činu nepřímého úplatkářství a stěžovatel v něm nevystupoval jako obviněný, ba ani podezřelý a ostatně ani při domovní prohlídce u něj nebyly nalezeny žádné věci důležité pro trestní řízení. Domovní prohlídka tedy u stěžovatele vůbec neměla být provedena takovým razantním a mimořádným způsobem, jako se stalo.

Při samotném hodnocení stěžovatelova činu pak Ústavní soud zdůraznil, že obecně při posuzování, zda určité jednání splňuje podmínky putativní nutné obrany, je třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje. V daném případě proto obecné soudy nemohly jednání stěžovatele posuzovat jen pohledem zasahujících policistů či svým pohledem nezúčastněného pozorovatele, ale měly se zabývat subjektivním vnímáním stěžovatele. Neboli, na jeho místě neměly vidět cizince, který si dovolil vystřelit na elitní příslušníky české policie, ale muže, kterého nad ránem vzbudilo hlasité a násilné dobývání se do jeho domu, kde kromě něj byla i jeho manželka a tři nezletilé děti, a který si nemohl myslet nic jiného, než že jde o útok kriminálních živlů.

Podle Ústavního soudu v daném případě, za skutkového stavu, který byl zjištěn obecnými soudy, nebylo prokázáno, že by stěžovatel střílel v úmyslu usmrtit osobu za dveřmi, a už proto se nemohlo jednat o trestný čin vraždy. Ústavní soud také obecným soudům vytkl, že vždy důsledně nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, ba právě naopak.
 
Ústavní soud nakonec uzavřel, že ani při hlubokém respektu k potřebě ochrany příslušníků Útvaru rychlého nasazení a dalších policistů nelze připustit, aby stát „vytvořil“ pravomocně odsouzeného vraha z člověka, jenž se nedopustil žádného trestného jednání, ve svém obydlí nepřechovával věci důležité pro trestní řízení, nebyl v žádné trestní věci ani podezřelý, ani obviněný, neměl ani záznam v registru trestů a přestupků, a jen v jednom tragickém okamžiku, poté, co byl nad ránem náhle probuzen mimořádně intenzivním násilným pokusem skupiny osob o vyražení dveří a vstup do domu, a v úmyslu chránit sebe, svou manželku a tři nezletilé děti před domnělými kriminálníky, uvnitř svého vlastního obydlí jedenkrát vystřelil z legálně držené zbraně proti vstupním dveřím, přičemž došlo k  poranění zasahujícího příslušníka jednotky URNA.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3235/15 je dostupnýPDF  zde (503 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu