Policie se vůči vyhošťovanému cizinci z Bělé-Jezové dopustila zakázaného ponižujícího zacházení

10.11.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 100/2015

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) shledal, že policie při výkonu správního vyhoštění cizince v červnu 2014 porušila základní právo stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Orgány činné v trestním řízení nadto neprovedly po trestním oznámení stěžovatele na jednání policie účinné vyšetřování, čímž došlo rovněž k porušení práva stěžovatele na účinné vyšetření namítaného ponižujícího zacházení.

Stěžovatel, občan Kamerunu, žil v České republice nepřetržitě od února 2010. V květnu 2014 byl zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová za účelem správního vyhoštění do země původu, neboť od května 2013 v České republice pobýval bez platného povolení k pobytu. Dne 3. 6. 2014 policie zajistila stěžovateli místo na palubě letu, kterým měl do Kamerunu odletět dne 6. 6. 2014. Stěžovatel se však o době odletu dozvěděl od sociální pracovnice až den před odletem.
Ráno v den plánovaného odletu přišla na pokoj stěžovatele čtyřčlenná policejní eskorta, která jej měla odvézt na letiště. Stěžovatel se však odmítl eskortě dobrovolně podvolit, neboť mu odlet nebyl oznámen v dostatečném předstihu a nemohl se tedy rozloučit se svou českou přítelkyní, nechat si dovézt ze svého bytu v Praze osobní věci a informovat o svém příletu rodinu v Kamerunu.

Policisté se proto rozhodli použít vůči stěžovateli donucovací prostředky. Avšak stěžovatele, který kladl pasivní odpor, se jim nepodařilo z pokoje dostat pomocí chvatů a hmatů. Rozhodli se proto v uzavřené místnosti proti stěžovateli použít slzotvorný sprej. Po jeho aplikaci stěžovatele, který byl dezorientován, spoutali a z pokoje odnesli. Po celou následující dobu přesunu na letiště Václava Havla měl stěžovatel nasazena pouta; mezi účastníky je sporné, zda byla pouta nepřiměřeně utažena a zda byl stěžovatel nějak dále zraněn v důsledku bití. Pro část přesunu nespolupracujícího stěžovatele po prostorách letiště policie použila vozík na zavazadla. Kapitán letadla, kterým měl stěžovatel odletět, však odmítl stěžovatele na palubu připustit, neboť podle něj představoval stěžovatel pro let riziko s ohledem na stav stěžovatele a na to, že jej při letu neměl nikdo doprovázet. Stěžovatel byl tedy odvezen zpět do Bělé-Jezové. Vyhoštěn byl následně dne 2. 7. 2014.

Na popsané jednání policie při pokusu o své vyhoštění podal stěžovatel trestní oznámení, které šetřila Generální inspekce bezpečnostních sborů. Tato věc odložila, neboť shledala, že ve věci nejde o podezření z trestného činu. Následné stížnosti stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odmítlo jak Krajské státní zastupitelství v Praze, tak Vrchní státní zastupitelství v Praze.

 V odůvodnění svého vyhovujícího nálezu Ústavní soud zdůraznil, že zákaz ponižujícího zacházení je jednou z nejzákladnějších hodnot demokratické společnosti. Kvalita, vyspělost a humanita každé společnosti se pozná podle způsobu, jakým zachází s těmi nejzranitelnějšími, s těmi, kdo se z jakýchkoli důvodů ocitli na jejím okraji; zda opravdu u všech lidí respektuje, že jsou svobodní a rovní si s ostatními v důstojnosti i právech, jak stanoví čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Zákaz ponižujícího zacházení se proto plně musí vztahovat i na cizince, kteří v České republice pobývají bez oprávnění.   
Ústavní soud v tomto nálezu nijak nezpochybnil, že cizinci, jimž bylo uloženo správní vyhoštění, které je vykonatelné, jsou povinni se mu podrobit a že policie je oprávněna takové rozhodnutí vykonat i proti vůli cizince. Musí se tak však dít způsobem, který plně respektuje důstojnost a práva vyhošťovaných cizinců. Cizinec, který je zajištěn za účelem správního vyhoštění, se nestává předmětem, který je nutno v policií zvolenou dobu přemístit z místa A (zařízení pro zajištění cizinců) do místa B (letadlo). Nejen samotné zbavení osobní svobody, ale i celkové okolnosti realizace vyhoštění musí být humánní a prokazovat dostatečný respekt k člověku jako subjektu práv. 

Ústavní soud však shledal, že tyto podmínky v případě stěžovatele nebyly splněny. Stěžovatel nebyl především v dostatečném předstihu a odpovídajícím způsobem informován o přesné době a způsobu realizace vyhoštění, což patrně vedlo k jeho nespolupráci a tedy k následným problematickým zákrokům policie vůči němu. S odkazem na mezinárodní standardy a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud také shledal, že použití slzotvorného spreje vůči stěžovateli, který nepředstavoval hrozbu pro druhé a pouze odmítal vykonat nějaký příkaz, bylo nepřiměřené. Tyto okolnosti podpořené navíc následným nasazením pout a přepravou stěžovatele na vozíku pro zavazadla musely u stěžovatele ve svém souhrnu vyvolat pocity úzkosti a méněcennosti takové intenzity, která dosáhla úrovně závažnosti představující zakázané ponižující zacházení.

Policie, stejně jako jiné bezpečnostní složky státu, by měly své zásahy vést nejen s respektem k důstojnosti a právům osob, vůči nimž je zasahováno, ale též tak, aby případné konfliktní situace spíše uklidňovaly, ne aby napětí stupňovaly, či konflikty dokonce samy vyvolávaly.

Ústavní soud zároveň shledal, že okolnosti vyhoštění stěžovatele, který také namítal, že byl ze strany policistů bit a kopán a nebyla mu poskytnuta lékařská péče po aplikaci slzotvorného plynu, nebyly podrobeny účinnému vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud zdůraznil, že nelidské či ponižující zacházení je velmi vážným zásahem do základních práv jednotlivců a orgány činné v trestním řízení nesmí hájitelné tvrzení, že mu byl někdo vystaven, brát na lehkou váhu. Naopak musí okolnosti případu prověřovat zvlášť důkladně a urychleně, tak aby mohly učinit přesvědčivý závěr, zda ke špatnému zacházení skutečně došlo, a pokud ano, aby šetření bylo schopno položit základ k následnému potrestání pachatelů. Tomu však šetření vedené Generální inspekcí bezpečnostních sborů nedostálo, neboť zejména podezřelé osoby byly vyslechnuty až se značným časovým odstupem od předmětných událostí a nebyl náležitě stanoven zdravotní stav stěžovatele, což by byl klíčový důkazní prostředek pro zjištění, jakému jednání ze strany policistů byl stěžovatel vystaven. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 860/15 je dostupný PDF zde (520 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu