Posouzení přípustnosti dovolání není záležitostí samosoudce, ale senátu Nejvyššího soudu

19.10.2016

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky SUZAP Plzeň, s. r. o., v likvidaci, a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Napadené usnesení postrádalo náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny (především stran odůvodnění a náležitého vypořádání se s jejími argumenty), a navíc dovolací soud rozhodl namísto tříčlenným senátem pouze jeho předsedou.

Právní věty:

1. Namítne-li a odůvodní-li dovolatel protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu, je tím naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu.  Je pak úkolem dovolacího soudu se touto argumentací (při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost alespoň ve stručné podobě) zabývat a vypořádat se s ní.

2. Ze zákonné úpravy řízení o dovolání plyne, že obecným pravidlem je rozhodování senátní a rozhodování samosoudcovské představuje výjimku z tohoto pravidla jen tam, kde to zákon výslovně připouští (§  36c a § 36d odst. 1 o. s. ř.). Rovněž přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.)  posuzuje senát a nikoliv samosoudce (viz také § 243c odst. 2 o. s. ř.).

3. Je proto porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), pokud „první selekci“ případů s ohledem na nepřípustnost provádí již předseda senátu (resp. jiný pověřený člen senátu) tak, že podání, které podle něj neobsahuje řádné vymezení podmínek přípustnosti dovolání, odmítne. Pokud by totiž bylo jen na rozhodujícím soudci, aby sám vyhodnotil, zda nesplnění podmínky přípustnosti dovolání bude považovat za vadu, pročež bude postupovat dle ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř., či se s tímto nedostatkem dovolání vypořádá předpokládaným způsobem dle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř., jevila by se tato interpretace neudržitelnou z důvodu nepředvídatelnosti rozhodování a rizika možné arbitrárnosti.

4. Smysl ustanovení § 243f odst. 2 občanský soudní řád spočívá v „odbřemenění“ senátu Nejvyššího soudu pouze tam, kde podmínky pro meritorní projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány: dovolatel např. vezme  podané dovolání zpět a soudu tak není dána jiná možnost než řízení zastavit, dovolání bylo podáno opožděně nebo osobou, která k tomu není aktivně legitimována, dovolatel není zastoupen, nebyl zaplacen soudní poplatek anebo trpí vadami, které k výzvě soudu nebyly odstraněny. Tyto případy představují jakousi „justiční malou násobilku“, zpravidla nevyžadující interpretaci práva soudem, nýbrž postačuje zcela prostá aplikace zákonných ustanovení, obsahujících podmínky řízení. Otázka přípustnosti dovolání z hlediska splnění podmínek dle ustanovení § 237 o. s. ř. však již představuje kvalitativně zcela odlišnou situaci: ve skutečnosti se totiž nejedná o „přípustnost“ dovolání v klasickém procesním smyslu, nýbrž daleko přesněji o jeho „přijatelnost“. Je proto především na Nejvyšším soudu samotném, zda předestřenou věc bude považovat za natolik právně významnou či nikoliv. Takovéto rozhodnutí však nemůže činit jediný samosoudce, nýbrž musí zůstat vyhrazena senátnímu rozhodování.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 849/16 je dostupný PDF zde (320 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu