Právo na azyl požívá ústavní ochrany – nové azylové důvody lze v některých případech uvádět až v řízení před správním soudem

21.04.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 43/2016

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnost stěžovatele ruské národnosti, který v Česku neúspěšně žádal o azyl. Ústavní soud se v tomto nálezu neztotožnil s právními závěry obecných soudů, že žadatelé o azyl nemohou uvádět nové relevantní důvody pro udělení azylu ve fázi řízení před správními soudy. Přesto však porušení základních práv stěžovatele v tomto konkrétním případě neshledal.  

Stěžovatel pobývá na území EU s menšími přestávkami od roku 2003. V Německu dvakrát neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany. V roce 2011 byl zatčen a v České republice pravomocně odsouzen pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině a padělání a pozměnění veřejné listiny, kterých se dopustil tím, že v rámci organizované skupiny se podílel na objednávání, výrobě a další distribuci padělaných nebo pozměněných osobních dokladů. V současné době je ve vydávací vazbě, neboť Rusko požádalo o jeho vydání k trestnímu stíhání. České soudy již pravomocně o přípustnosti vydání rozhodly a ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím již Ústavní soud odmítl. 

V nynější ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti neudělení azylu v České republice, neboť se domnívá, že mu v Rusku hrozí pronásledování z politických a náboženských důvodů. Podle Ústavního soudu však Ministerstvo vnitra a obecné soudy správně vyhodnotily, že v případě stěžovatele reálné nebezpečí pronásledování z důvodů, které uváděl, v Rusku nehrozí. Ústavní soud také souhlasil se závěry obecných soudů, že stěžovatel je ze zákona vyloučen z možnosti udělení doplňkové ochrany pro osoby, kterým v cílovém státě hrozí porušení lidských práv, neboť byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin. Proto také v tomto řízení nemohly být posuzovány stěžovatelem vznesené obavy o život v případě vydání do Ruska, které nesouvisí s jeho politickým pronásledováním. Tyto byly již posuzovány v extradičním řízení a budou rovněž znovu posouzeny ministrem spravedlnosti, až bude dávat konečný souhlas k předání stěžovatele do Ruska.

V tomto nálezu Ústavní soud řešil především zásadní otázku, zda žadatelé o azyl mohou nové rozhodné skutečnosti pro udělení azylu uvádět až v řízení o správní žalobě proti zamítnutí jejich žádosti o azyl ministerstvem vnitra. Ústavní soud se neztotožnil s kategorickým závěrem Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, že soudní řád správní to neumožňuje s výjimkou případů, ve kterých nové okolnosti nastanou až po rozhodnutí správního orgánu.

Podle Ústavního soudu z čl. 43 Listiny (práva na azyl) plynou pro stát určité procesní závazky, kterých se může jednotlivec dovolávat i formou ústavní stížnosti. Dále čl. 13 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 36 odst. 2 a 43 Listiny vyžadují, aby opravný prostředek proti zamítnutí žádosti o azyl byl účinný, což za určitých okolností vyžaduje připuštění předkládání nových azylových důvodů ve fázi řízení před správním soudem prvního stupně. § 75 odst. 1 soudního řádu správního nelze vykládat způsobem, že v řízení o mezinárodní ochraně lze před soudem vznášet nové důvody výlučně, pouze pokud je žadatel o mezinárodní ochranu nemohl uvést již v řízení před správním orgánem bez vlastního zavinění. Existuje řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před ministerstvem jako orgánem prvního stupně. Vždy je nutno zohlednit povahu těchto nových skutečností a situaci konkrétního žadatele. Mezi ospravedlnitelné důvody patří například: dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou.

Ústavní soud však u stěžovatele žádné zvláštní důvody, proč všechny azylově relevantní skutečnosti nesdělil již správnímu orgánu, neshledal. Proto obecné soudy, byť vycházely z chybného právního posouzení věci, nemohly v případě stěžovatele tímto porušit žádné jeho základní právo stěžovatele.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 425/16 je dostupnýPDF  zde (394 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu