Přehled jednání Ústavního soudu pro 14. týden roku 2015

27.03.2015

V tomto týdnu je nařízeno šest veřejných vyhlášení.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 31.03.2015 09:00 do: 31.03.2015 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 415/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014, č. j. 28 Cdo 1369/2014-(255)319 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, č. j. 28 Cdo 2020/2013-248, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 21 Co 492/2012-267, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. září 2011, č. j. 8 C 77/2009-162.
Stručná charakteristika:  bezdůvodné obohacení
Označení navrhovatelů:  REALIS-INVEST, s. r. o., zastoupená Mgr. Ing. Jiřím Šimečkem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Skutkově šlo v dané věci o to, že žalovaná (stěžovatelka) získala určité budovy na pozemcích žalobkyně ve veřejné dražbě s vědomím, že se jedná o nemovitosti bez možnosti přístupu k nim, přičemž tato absence přístupu byla zohledněna i v ceně, za níž žalovaná budovy nabyla. Žalobkyně (vedlejší účastnice řízení) posléze vyzvala žalovanou k odstranění stavu, kdy pozemky v jejím vlastnictví užívá žalovaná bez právního důvodu, avšak žalovaná na uvedenou výzvu nereagovala a za užívání pozemku nic neuhradila. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. srpna 2013 zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze (v pořadí první) ze dne 8. ledna 2013, kterým byl v řízení o zaplacení částky 550.680 Kč s příslušenstvím změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. září 2011, jímž bylo žalobě co do částky 540.000 Kč vyhověno a žalované bylo uloženo uvedenou částku zaplatit, tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud současně věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 12. listopadu 2013 vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v částce 540.000 Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zopakoval, že na straně žalované dochází k bezdůvodnému obohacení již tím, že stavby v jejím vlastnictví stojí na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, a to bez ohledu na to, že k těmto budovám nemá žalovaná přístup. Odvolací soud ve vztahu k námitce výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy poukázal rovněž na stanovisko vyjádřené v rozsudku dovolacího soudu a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v jednání žalobkyně není možné spatřovat postup v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná byla dopředu (před konáním dražby) informována o tom, že vydražitel k nim nebude mít přístup, protože všechny ostatní části skladového areálu jsou ve vlastnictví žalobkyně, která přístup k vydraženým budovám neumožní. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014 odmítnuto jako nepřípustné, když žádnou z námitek nastolených dovolatelkou nepovažoval dovolací soud za námitku zásadního právního významu.

Stěžovatelka v prvé řadě namítá obsahovou rozpornost mezi dvěma různými rozsudky Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2020/2013 a rozsudek sp. zn. 33 Odo 1405/2005), a to v otázce aplikace korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 starého občanského zákoníku. Zatímco v předchozí judikatuře byla aplikace § 3 odst. 1 starého občanského zákoníku výjimečná, ve stávající věci je jeho aplikace dána jím samotným, tedy, že je ve vztahu k ostatním ustanovením občanského zákoníku zcela rovnocenné. To má dle názoru stěžovatelky dopad do právní jistoty a má vliv na předvídatelnost práva. Rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ostatním napadeným rozhodnutím pak vytýká nedostatečné zdůvodnění a nevypořádání se se všemi rozhodnými skutečnosti. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu majetku, právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 31.03.2015 13:30 do: 31.03.2015 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2434/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces - náležité odůvodnění soudního rozhodnutí o nákladech řízení
Označení navrhovatelů:  Mgr. P. T.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žalované - České republice - Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastník řízení) uložena povinnost zaplatit žalobci (stěžovatel) částku 89 375,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.), žaloba ohledně žalované částky 90 625,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok pod bodem II.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 12 100,- Kč (výrok pod bodem III.). Uvedený rozsudek napadli žalobce i žalovaná odvoláním. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 tak, že bylo konstatováno, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé v přiměřené lhůtě (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II. městský soud rozhodl, že ve vyhovujícím výroku o věci samé, tj. ve výroku pod bodem I., se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba ohledně částky 89 375,- Kč s příslušenstvím se zamítá a v zamítavém výroku o věci samé, tj. ve výroku pod bodem II. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Výrokem pod bodem III. rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovému výroku výše uvedeného rozsudku městského soudu a namítá, že dle průběhu řízení měla být jako úspěšná jednoznačně vyhodnocena strana žalující, když žaloba byla podána důvodně a výrok o konstatování porušení práva je dle stávající judikatury brán jako jedna z forem satisfakce a tedy úspěchu žaloby. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 31.03.2015 15:00 do: 31.03.2015 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2050/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014, č. j. 0 Nt 1930/2014 – 4, a proti usnesení Policie České republiky ze dne 3. 3. 2014, č. j. KRPM-4676-21/TČ-2014-140516,
Stručná charakteristika: předchozí souhlas soudce k poskytnutí informací ze zdravotní dokumentace pro účely trestního řízení, právo na soukromí
Označení navrhovatelů:  Fakultní nemocnice Olomouc
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V lednu 2014 zahájila Policie ČR úkony trestního řízení ve věci náhlého úmrtí osoby, jejíž pitvu prováděl lékař stěžovatele, Fakultní nemocnice Olomouc. Jelikož ve výsledku zdravotní pitvy bylo mj. uvedeno, že daná osoba zemřela násilnou smrtí (i přesto, že pitevní nález pro to nesvědčil), požádala policie okresní soud dle ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu o zproštění mlčenlivosti stěžovatele zakotvené v ustanovení § 51 zákona o zdravotních službách. Okresní soud v Olomouci tento návrh zamítl, neboť dle jeho názoru ustanovení § 51 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách stanovuje podmínky pro prolamování povinnosti mlčenlivosti v případě vyžádání informací pro účely trestního řízení, takže ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu se na tyto případy nevztahuje a není tedy v těchto případech nezbytné žádat o zproštění mlčenlivosti soud. Na základě tohoto rozhodnutí vyzvala Policie stěžovatele dle ustanovení § 8 odst. 1 trestního řádu k poskytnutí informací o bezprostřední příčině smrti dotčené osoby; zároveň požadovala poskytnutí ověřené kopie pitevního protokolu a listu o prohlídce zemřelého.  Stěžovatel tyto informace odmítl poskytnout, neboť dle jeho názoru je mohou orgány činné v trestním řízení vyžadovat pouze po předchozím souhlasu soudu. Jelikož i přes další upozornění policejního orgánu stěžovatel požadované informace neposkytl, udělila mu Policie pořádkovou pokutu ve výši 5.000 Kč (následně udělil tentýž orgán stěžovateli opětovaně pořádkovou pokutu, tentokrát ve výši 15 000 Kč; usnesení o jejím uložení však po poskytnutí požadovaných informací z vlastní iniciativy zrušil). Proti udělení pořádkové pokuty podal stěžovatel stížnost, v níž zopakoval již dříve vyslovené námitky proti postupu Policie, která požadovala poskytnutí dotčených informací bez souhlasu soudu. Okresní soud v Olomouci stížnost stěžovatele zamítl. Okresní soud zdůraznil, že je třeba trvat na tom, že fyzické i právnické osoby jsou povinny v souladu s ustanoveními trestního řádu poskytovat orgánům činným v trestním řízení patřičnou součinnost. Nemohou na tuto povinnost rezignovat, případně ji relativizovat svým úhlem pohledu, obzvláště ne pak v případě násilného úmrtí, kdy je otázka bezprostřední příčiny smrti klíčová. Okresní soud tedy shledal, že pořádková pokuta byla uložena zákonným způsobem.

Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci a rozhodnutí policejního orgánu a ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, že pro prolomení mlčenlivosti k zákonem chráněným údajům pacientů je nezbytný předchozí souhlas soudce ve smyslu ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu, a to především s ohledem na ochranu práv pacientů, zejména před neoprávněným zasahováním do jejich soukromí a před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů, zaručenou čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel považuje za zásadní, zda Ústavní soud dá přednost veřejnému zájmu na odhalení trestné činnosti před zájmem na ochranu osobních údajů pacientů či nikoliv.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 31.03.2015 16:00 do: 31.03.2015 16:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2499/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti udělení předchozího souhlasu soudce Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 2. 2013, č. j. 1 Nt 1340/2013.
Stručná charakteristika: rozsah informací poskytovaných na základě předchozího souhlasu soudce k poskytnutí informací ze zdravotní dokumentace pro účely trestního řízení, právo na soukromí, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě
Označení navrhovatelů:  E.V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství v žádosti vymezila předmět trestního řízení, a to osobou podezřelého – partnera stěžovatelky, a dále přečiny napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky a padělání a pozměnění veřejné listiny, žádost odůvodnila tím, že stěžovatelka společně s partnerem předložili Magistrátu města Brna v srpnu 2012 zápis o určení otcovství k nenarozenému dítěti souhlasným prohlášením rodičů z června 2012, ačkoliv se prý jednalo o padělek veřejné listiny. Na základě této listiny bylo určeno otcovství partnera stěžovatelky k dvojčatům narozeným dne v červenci 2012. Cílem tohoto jednání bylo pro tyto děti získat české státní občanství a tím i trvalý pobyt a odvozeně trvalý pobyt i pro jejich matku (stěžovatelka). Po narození dětí sepsal v březnu 2013 partner stěžovatelky ještě jednostranné prohlášení jako zápis o potvrzení otcovství k narozeným dětem. V daném případě nemělo být otcovství určeno podle § 52 zákona o rodině souhlasným prohlášením rodičů, nýbrž podle § 54 odst. 3 stejného zákona, neboť je-li dítě počato umělým oplodněním ženy z asistované reprodukce, považuje se za otce ten muž, který dal k tomuto umělému oplodnění ženy souhlas, pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak. V dané věci vystupuje partner stěžovatelky jako otec ve smyslu ustanovení § 52 i § 54 zákona o rodině a prověřováním byla zajištěna pouze kopie prohlášení. Jelikož není nijak prokázáno tvrzení reprodukční kliniky, že souhlas s umělým oplodněním stěžovatelky skutečně před zdravotníkem partner stěžovatelky podepsal, požádala státní zástupkyně o souhlas podle ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu, a to k poskytnutí veškeré dokumentace stěžovatelky, kterou má k dispozici předmětná klinika. Na základě této žádosti udělil Okresní soud v Kroměříži souhlas, napadený nyní projednávanou ústavní stížností, a to „konkrétně k poskytnutí veškeré dokumentace“ stěžovatelky, „kterou má k dispozici poskytovatel zdravotních služeb“. 

Protiústavnost napadeného udělení souhlasu Okresním soudem v Kroměříži spatřuje stěžovatelka v porušení čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny:  Úmluva o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) Stěžovatelka tvrdí, že ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu se uplatní pouze tehdy, pokud zákon, který obsahuje státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, současně nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat skutečnosti, na něž se tato povinnost mlčenlivosti vztahuje. Stěžovatelka namítá, že se okresní soud neseznámil s obsahem trestního spisu, nezkoumal nutnost poskytnutí zdravotnické dokumentace pro potřeby trestního řízení a pouze automaticky udělil neomezený souhlas k celé dokumentaci, a to zkopírováním části žádosti státního zastupitelství. Přitom již z této žádosti je zřejmé, že se týká celé dokumentace, ačkoliv odůvodněn je pouze požadavek na listinu souhlasu s asistovanou reprodukcí. Tato listina byla navíc od počátku prověřování založena v trestním spise.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.04.2015 09:00 do: 01.04.2015 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3143/13
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David, CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 22 Cdo 2417/2011-295
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, ochrana vlastnictví
Označení navrhovatelů:  Česká republika - Ministerstvo obrany
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o určení vlastnického práva ke vzletové a přistávací dráze letiště v Příbrami, založená na argumentaci, že tato je součástí pozemků ve vlastnictví žalobce, v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka. Podle zjištěného skutkového stavu tvoří Letiště Příbram vzletová a přistávací dráha, včetně dráhy pojezdové a spojovacích drah (vše se živičnými povrchy), a travnatý zelený pás. Žalobce je z hlediska celkové výměry letištní plochy majoritním vlastníkem pozemků, na nichž bylo právním předchůdcem žalované (stěžovatelky) v minulosti letiště vybudováno. V listopadu roku 2011 uzavřela stěžovatelka s obchodní společností AIR STATION s. r. o. kupní smlouvu, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k Letišti Příbram ve prospěch této korporace. Okresní soud v Příbrami určil, že v živičné plochy na v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemcích jsou součástí označených pozemků a jejich vlastníkem je žalobce. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil s tím, že živičné plochy představují část vzletové a přistávací dráhy letiště. Obecné nalézací soudy ve věci dospěly k závěru, že vybudování vzletové a přistávací dráhy pro letadla je pouze zpracováním povrchu pozemku a jeho zpevněním; není tedy stavbou jako samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl.

Stěžovatelka namítá, že dráhu ke vzletům a přistávání letadel zde zřídil Československý stát – Ministerstvo národní obrany (právní předchůdce stěžovatelky). Po celou dobu své existence byla vzletová a přistávací dráha Letiště Příbram všemi účastníky právních úkonů, které k ní byly vztaženy, vnímána jako samostatná věc ve vlastnictví stěžovatelky, popř. jejího právního předchůdce. Dle stěžovatelky vzletová a přistávací dráha Letiště Příbram splňuje i se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi soudů stavebně technické parametry, na základě kterých ji lze považovat za samostatnou věc v občanskoprávním smyslu. Má charakter stavby spojené se zemí pevným základem. Pokud nebyly obecné soudy z důvodu nedostatku znalostí z daného oboru schopny z předložené stavební dokumentace zjistit stavebně technický charakter vzletové a přistávací dráhy Letiště Příbram, měly za účelem odborného posouzení ustanovit znalce. Neprovedení znaleckého dokazování bylo podstatnou vadou řízení ovlivňující rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.04.2015 09:30 do: 01.04.2015 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1974/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 119/2014-43 ze dne 20. 3. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 19 L 2011/2013-23 ze dne 8. 10. 2013
Stručná charakteristika:  rozhodování o přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu
Označení navrhovatelů:  L.S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka byla okresním soudem zbavena způsobilosti k právním úkonům a jako opatrovník jí byl ustanoven její otec (rozhodnutí o ustanovení opatrovníka nabylo právní moci dne 12. 9. 2013). V srpnu 2013 byla stěžovatelka rychlou záchrannou službou za asistence policie převezena z domu, kde bydlela s matkou, do Všeobecné fakultní nemocnice. Následně z důvodu absence místa na psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice, byla stěžovatelka převezena do Psychiatrické nemocnice Bohnice. Nemocnice oznámila Obvodnímu soudu pro Prahu 8 nedobrovolnou hospitalizace stěžovatelky, neboť měla být nebezpečná sobě a okolí pro jednání pod vlivem psychózy. Obvodní soud ustanovil jako opatrovnici stěžovatelky pro detenční řízení advokátku. Usnesením ze dne 15. 8. 2013 obvodní soud rozhodl, že stěžovatelka byla převzata do ústavu zdravotnické péče v souladu se zákonnými důvody, následně soud pokračoval v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení stěžovatelky v ústavu. Dne 28. 8. 2013 otec stěžovatelky oznámil obvodnímu soudu, že byl, byť dosud nepravomocně, ustanoven opatrovníkem stěžovatelky, a že si přeje být zapojen do řízení a případně vyslechnut jako svědek. Podle znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce stěžovatelka trpěla těžkou formou paranoidní schizofrenie a byla nebezpečná pro sebe i pro okolí. Znalec doporučil její držení v uzavřeném ústavu jeden až dva roky, naopak účast stěžovatelky u jednání a doručení rozsudku nedoporučil. Na jednání dne 8. 10. 2013 stěžovatelka ani její otec nebyli přítomni, přítomna byla pouze advokátka, která na soudního znalce nevznesla žádné dotazy. Ústavní stížností napadeným rozsudkem z téhož dne obvodní soud rozhodl, že další držení stěžovatelky v nemocnici je přípustné, účinnost tohoto rozsudku zanikne uplynutím jednoho roku a rozsudek nebude stěžovatelce doručen, rozsudek neobsahoval žádné odůvodnění. Opatrovnice stěžovatelky písemné vyhotovení rozsudku obdržela dne 14. 10. 2013. Odvolání proti němu za stěžovatelku nepodala. Dne 2. 12. 2013 otec stěžovatelky požádal soud o zaslání rozsudku o přípustnosti dalšího držení stěžovatelky v nemocnici, rozsudek obdržel dne 11. 12. 2013. Dne 23. 12. 2013 stěžovatelka prostřednictvím svého otce jako opatrovníka podala proti rozsudku ze dne 8. 10. 2013 odvolání. V odvolání namítala chyby ve znaleckém posudku a skutečnost, že psychický stav stěžovatelky se pobytem v nemocnici zhoršuje. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. 3. 2014 Městský soud v Praze odvolání stěžovatelky odmítl jako podané neoprávněnou osobou. Uvedl, že v řízení byla stěžovatelka zastoupena ustanoveným opatrovníkem – advokátkou. Otec stěžovatelky tedy nebyl osobou oprávněnou podat za ni v tomto řízení odvolání. Dne 9. 6. 2014 podal otec stěžovatelky za ni ústavní stížnost. Dne 14. 1. 2015 byla stěžovatelka z Nemocnice propuštěna do péče rodiny.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud věcně neprojednal její odvolání, i když její procesní opatrovnice byla v řízení před soudy prakticky nečinná a důsledně nehájila zájmy stěžovatelky. Stěžovatelka dále namítá, že po nedobrovolném umístění v Nemocnici a po aplikaci silné psychiatrické medikace byla fakticky vyloučena z realizace svého práva zvolit si pro dané řízení svého zástupce. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.