Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 16. týden roku 2014

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.04.2014 08:15 do: 15.04.2014 08:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 3507/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Označení navrhovatelů:  hlavní město Praha
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-západ ze dne 12. srpna 2013 č. j. 156 EX 635/12-60, ve znění opravného usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-západ ze dne 30. srpna 2013 č. j. 156 EX 635/12-62, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2013 č. j. 49 EXE 1025/2012-152
Stručná charakteristika:  právo na ochranu majetku

Dne 18. srpna 2011 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 platební rozkaz, kterým stěžovatelce nařídil zaplatit částku 9 419 412 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 648 328 Kč obchodní společnosti. Stěžovatelka podala 8. září 2011 proti tomuto platebnímu rozkazu odpor, který byl obvodním soudem odmítnut jako opožděný. Právní moc platebního rozkazu byla stanovena na 9. září 2011 a k jejímu vyznačení soudem došlo dne 7. května 2012. Stěžovatelka po vyznačení právní moci na platebním rozkazu začala vyvíjet aktivitu ke zjištění čísel bankovních účtů, na které měla plnit. Čísla účtů byla stěžovatelce sdělena dopisem doručeným dne 14. května 2012. Stejného dne podal oprávněný návrh na nařízení exekuce, přestože byl dle tvrzení stěžovatelky ujištěn, že tato bude bezodkladně plnit. Dne 15. května 2012 byla usnesením obvodního soudu nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-západ. Dne 16. května 2012 byl stěžovatelkou zadán příkaz bance k zaplacení částky 10 311 150 Kč a dle jejího tvrzení teprve o necelé čtyři hodiny později jí byla doručena výzva od soudního exekutora k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Uvedená částka byla připsána na účet oprávněného 17. května 2012 a následně dne 25. května byla na účet oprávněného připsána částka 34 300 Kč, která představovala zbylou část úroků z prodlení za období od 1. května do 17. května 2012. Exekutor vydal dne 4. června 2012 příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti kterému podala stěžovatelka ve lhůtě námitky, které byly obvodním soudem shledány důvodnými, pročež obvodní soud příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil. Přitom shledal, že nebylo s ohledem na výše uvedené tvrzení postaveno najisto, zda stěžovatelka plnila svou povinnost dobrovolně, nebo až na výzvu soudního exekutora. Dle obvodního soudu tato skutečnost měla dále být předmětem zkoumání v řízení o zastavení exekuce, které bylo zahájeno návrhem stěžovatelky ve stejný den, kdy podala námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. V tomto řízení o zastavení exekuce obvodní soud rozhodl dne 9. srpna 2012 tak, že exekuci zastavil z důvodu, že vymáhané právo již zaniklo uhrazením pohledávky stěžovatelkou. Obvodní soud ve výroku také konstatoval, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů a vyzval soudního exekutora, aby sdělil, zda požaduje náklady exekuce a případně je vyčíslil. Proti rozhodnutí o zastavení exekuce podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl městský soud tak, že prvostupňové usnesení změnil a návrh na zastavení exekuce zamítl. Městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že pohledávka oprávněného byla vymožena plněním stěžovatelky v rámci exekuce, a tudíž nelze přisvědčit splnění podmínek pro zastavení exekuce. Městský soud dále uvedl, že pro okamžik splnění dluhu není podstatné, kdy stěžovatelka zadala příkaz své bance, ale kdy byla příslušná částka připsána na účet oprávněného, což se stalo až po doručení výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti od soudního exekutora. Poukázal také na skutečnost, že není zásadně významné, kdy se stěžovatelka o čísle příslušného účtu dozvěděla, jelikož vymáhaná pohledávka se zakládá na platebním rozkazu, který nabyl právní moci již 9. září 2011 a z toho je zřejmé, že stěžovatelka měla dostatek času ke zjištění čísla účtu, na které měla plnit. Městský soud také konstatoval, že stěžovatelka mohla svou povinnost splnit složením finančních prostředků do úřední úschovy. Z těchto důvodů byla stěžovatelčina argumentace stran neznalosti čísel účtů shledána jako zjevně účelová. Stěžovatelka následně dne 18. prosince 2012 podala další návrh na zastavení exekuce, jelikož spatřovala v nařízení exekuce a ve velmi rychlém postupu soudního exekutora jednání v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s účelem právní úpravy exekučního řízení, a to hlavně proto, že podání návrhu na nařízení exekuce nebylo důvodné, protože existovalo minimální riziko, že stěžovatelka svou pohledávku neuhradí. Obvodní soud dne 18. června 2013 řízení o návrhu na zastavení exekuce podaným stěžovatelkou zastavil, jelikož shledal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, spočívající v existenci překážky věci rozhodnuté, kterou představovalo vydání výše uvedeného usnesení městského soudu. Soudní exekutor dne 12. srpna 2013 vydal napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým vyčíslil náklady oprávněného částkou 238 612 Kč a náklady exekuce částkou 1 544 855,40 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitky, které byly obvodním soudem dne 17. září 2013 napadeným usnesením zamítnuty, jelikož stěžovatelka v nich neuváděla právně relevantní skutečnosti k posouzení správnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce, nýbrž pouze předkládala připomínky týkající se důvodnosti nařízení exekuce. S těmi se však již dříve vypořádal městský soud ve svém usnesení.

Stěžovatelka namítá, že za dané skutkové situace nemá vedlejší účastnice ani exekutor nárok na náhradu nákladů vynaložených v rámci exekučního řízení. Stěžovatelka zejména nesouhlasí s výší nákladů exekučního řízení a má za to, že při rozhodování o námitkách proti exekučnímu příkazu obvodní soud nerespektoval závaznou judikaturu Ústavního soudu, ze které mj. vyplývá, že odměna exekutora v exekučním řízení by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti, což soud a exekutor v dané věci nerespektovali. Exekutor dle stěžovatelky neučinil v dané věci žádné faktické úkony, nýbrž pouze zaslal výzvu k dobrovolnému plnění, což lze považovat za tzv. formulářový úkon, a proto nelze hovořit o složitosti a namáhavosti exekuční činnosti, která by odůvodňovala nárok na odměnu ve výši 1 544 855,40 Kč. Stěžovatelka navíc namítá, že svůj závazek plnila dobrovolně bez vědomosti o nařízení exekuce a bez jakékoliv souvislosti s tím, že obdržela od soudního exekutora výzvu k dobrovolnému plnění. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí soudního exekutora a obvodního soudu, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.04.2014 08:45 do: 15.04.2014 09:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 3725/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Označení navrhovatelů:  S. T.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. října 2013 č. j. 7 C 289/2013-176
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, ochrana vlastnického práva a ochrana spotřebitele

Stěžovatelka se žalobou směřující proti České spořitelně, a. s., domáhala zaplacení 7 200 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V předmětné žalobě stěžovatelka uvedla, že s žalovanou uzavřela dne 13. 7. 2007 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí byl účtován poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně, a to aniž by jí žalovaná přesvědčivě vysvětlila, jaké služby jsou za něj poskytovány. Z tohoto důvodu mělo být ujednání o předmětném poplatku neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, neplatné mělo být také kvůli porušení zákazu odchýlit se od zákona v neprospěch spotřebitele, jakož i pro rozpor s dobrými mravy a s požadavkem dobré víry (přiměřenosti), jehož důsledkem byla značná nerovnováha v právech a povinnostech stran. Napadeným rozsudkem obvodní soud tuto žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 534 Kč, když dospěl k závěru, že ujednání o poplatku za správu úvěru není neurčité, resp. má všechny náležitosti právního úkonu. Poplatek byl sjednán jako paušální, a nebylo vymezeno, jaké konkrétní služby jsou poskytovány. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž stěžovatelčin návrh na použití § 150 o. s. ř. neakceptoval s tím, že u něj byly podány řádově tisíce žalob na bezdůvodné obohacení za neoprávněně účtované poplatky, přičemž nejde o agendu, kterou v rámci činnosti svého právního oddělení mohla žalovaná počítat.

Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že by Ústavní soud měl do procesu rozhodování o poplatcích za vedení účtu vstoupit a sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů, případně jim poskytnout určité vodítko, jinak hrozí, že se rozhodovací praxe bude odlišovat ještě více, čímž dojde k popření principu právní jistoty jako ústavně normativního výrazu demokratického právního státu. Dalším důvodem, proč by Ústavní soud měl napadené rozhodnutí přezkoumat, má být skutečnost, že toto je zjevně excesivní, neboť obvodní soud zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, i příslušnou právní úpravu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, zejména základních práv zaručených v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.04.2014 13:00 do: 15.04.2014 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 2396/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Označení navrhovatelů:  MUDr. N. N. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. prosince 2012 č. j. 68 Nc 14/2009-144 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013 č. j. 58 Co 127/2013-171
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví

V exekučním řízení, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako povinná, jí napadeným usnesením uložil obvodní soud zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi ve výši 7 800 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předchozím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4  byla exekuce zastavena a naopak oprávněné (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) bylo uloženo hradit náklady povinné, tedy stěžovatelce. Usnesením odvolacího soudu byl však nákladový výrok změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ohledně nákladů exekuce bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, podle něhož povinnost k náhradě nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro následně zjištěné nedostatky exekučního titulu svědčí povinnému. Soud prvního stupně pak v napadeném usnesení vycházel z toho, že soudní exekutor předložil vyčíslení nákladů exekuce, doložil, že odeslal 16 součinnostních dotazů finančním úřadům, prověřil důchod a zaměstnání povinné, existenci vlastnictví nemovitosti apod. Odvolací soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Oprávněné bylo v nalézacím řízení doručeno usnesení o ustanovení opatrovníka povinné z důvodu jejího neznámého pobytu, oprávněná tak byla informována o ustanovení opatrovníka povinné, nařízeného jednání se nezúčastnila. Podle názoru odvolacího soudu nelze klást oprávněné tyto okolnosti k tíži, když žádná součinnost ke zjištění místa pobytu povinné od ní nebyla vyžadována. Nelze účastníku klást k tíži skutečnost, že neuvedl místo pojištění, pokud to po něm nebylo požadováno. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by oprávněná v téže době s povinnou komunikovala, tedy že by jí byla tehdejší kontaktní adresa povinné známa. Odvolací soud tak setrval na svém stanovisku, že v daném případě je třeba úhradu nákladů exekuce uložit povinné v souladu s judikaturou Ústavního soudu k této problematice. Vycházel přitom z toho, že v době nařízení exekuce vykonatelný exekuční titul existoval a povinná měla na základě tohoto titulu svou platební povinnost stanovenou tímto titulem splnit, třebaže byl posléze tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinila dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími. Povinná má však v takovém případě možnost domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle § 79 občanského soudního řádu v tehdy platném znění se nalézací řízení zahajuje na návrh. V něm je žalobce povinen označit bydliště účastníků a ve věcech vyplývajících z obchodně závazkových vztahů mimo jiné další údaje potřebné k identifikaci účastníků. Oprávněná v nalézacím řízení označila stěžovatelčinu adresu jako účastníka řízení vadně. Tato adresa je a byla veřejně přístupná v živnostenském rejstříku a je stejná jako její minulé i současné místo podnikání. Oprávněná jako tehdejší žalobkyně taktéž neuvedla stěžovatelčinu korespondenční adresu, kterou před žalobou běžně používala a tato je taktéž uvedena v živnostenském rejstříku jako místo provozovny a dokonce to bylo právě místo, které bylo pojištěno. Soud měl napravit pochybení oprávněné tehdejší žalobkyně, což neučinil. Nicméně je možno konstatovat spoluzavinění oprávněné (tehdy žalobkyně) na procesním výsledku. Stěžovatelka se ptá, proč má nést náklady soudního exekutora ona, která neporušila nic, a nikoli oprávněná, která porušila toho tolik. Proto podle stěžovatelky nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 594/10 – který totiž vychází z neexistence zanedbání náležité opatrnosti oprávněnou – na její případ nedopadá. Náhrada nákladů exekutora proto měla být uložena oprávněné. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.04.2014 13:30 do: 15.04.2014 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 1561/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Označení navrhovatelů:  Mgr. I. Ž.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. června 2008 č. j. 24 C 150/2002-695, ve znění opravného usnesení ze dne 11. července 2008 č. j. 24 C 150/2002-707 a ve spojení s usnesením ze dne 6. února 2009 č. j. 24 C 150/2002-788, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012 č. j. 53 Co 307, 308/2009-902, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012 č. j. 53 Co 307/2009-908, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2013 č. j. 22 Cdo 3384/2012-931
Eventuální akcesorické návrhy:  návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces - náklady řízení

Obvodní soud napadeným rozsudkem vypořádal společné jmění stěžovatelky a jejího v té době již bývalého manžela (dále jen „vedlejší účastník“). Učinil tak podle ustanovení § 150 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na základě žaloby podané vedlejším účastníkem. Jelikož mezi stranami nedošlo k dohodě, rozhodl obvodní soud, že do výlučného vlastnictví stěžovatelky připadá zejména nemovitost určená k bydlení a podíl v bytovém družstvu. Přitom obvodní soud přikázal stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi finanční vyrovnání. O nákladech řízení vzniklých státu rozhodl soud tak, že každý z účastníků má povinnost nahradit jednu polovinu těchto nákladů. O nákladech řízení vzniklých účastníkům rozhodl tak, že žádnému z nich nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, neboť dle výsledku řízení nelze stanovit, kdo z účastníků měl ve věci úspěch. Obě strany podaly proti uvedenému rozhodnutí odvolání. O nich rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek obvodního soudu změnil, přičemž opět vyšel ze zásady rovnosti podílů účastníků na nabytém majetku. Ve výroku rozsudku přiřknul do vlastnictví vedlejšího účastníka nemovitost určenou k bydlení, přívěsný vozík a osobní automobil. Do výlučného vlastnictví stěžovatelky přiřknul hodnotu členského podílu v bytovém družstvu a úspory. Přitom odvolací soud stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi finanční vyrovnání. Výrok o povinnosti nahradit náklady státu potvrdil a dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala proti rozsudku dovolání. Nejvyšší soud rozhodnutí městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání, když přisvědčil stěžovatelčině námitce ohledně nesprávnosti znaleckého posudku, kterým byla stanovena hodnota podílu v bytovém družstvu, jelikož tato byla posuzována ke dni zániku společného jmění manželů. Nejvyšší soud s odkazem na nejnovější judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010 sp. zn. 31 Cdo 2036/2008) uvedl, že je potřeba vyjít ze stavu a obvyklé ceny podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu. V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydal městský soud nové rozhodnutí, v jehož výroku přiřknul do výlučného vlastnictví stěžovatelky členský podíl v bytovém družstvu, ohodnocený podle nového znaleckého posudku na nižší částku. Stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi vyrovnání. Městský soud dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu i vedlejšímu účastníkovi, neboť to dle něj byla stěžovatelka, která svou neochotou, dohodnout se, celé soudní řízení fakticky vyvolala. Stěžovatelka podala proti novému rozhodnutí městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné.

Stěžovatelka namítá, že v průběhu řízení nebyly respektovány příslušné zákony a stanovy příslušného bytového družstva, jakož i závazný rozsudek obvodního soudu ze dne 28. prosince 2001 č. j. 28 133/2001-30, kterým byl zrušen společný nájem bytu žalobce a stěžovatelky. Vedle toho stěžovatelka namítá, že v průběhu řízení docházelo k nezákonným praktikám například tím, že se měly obsahově měnit protokoly z jednání ve prospěch protistrany. Další procesní pochybení spatřuje stěžovatelka v průtazích řízení před obecnými soudy, které bez jejího zavinění trvalo jedenáct let. Za významné porušení spravedlnosti napadeného řízení stěžovatelka považuje to, že jí sice byl přikázán určitý majetek, ale pouze ve virtuální podobě. Stěžovatelka vznáší také námitky proti výroku o náhradě nákladů řízení napadeného rozsudku městského soudu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými dle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 3 odst. 3, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka rovněž v souvislosti s podáním ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.04.2014 09:00 do: 16.04.2014 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: I. ÚS 2134/13
Soudce zpravodaj: JUDr. Ivana Janů
Označení navrhovatelů:  P. M., E. M.,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2013, sp.zn 21 Cdo 1286/2012 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.9.2010 sp.zn. 19 Co 323/2008
Stručná charakteristika:  neplatnost smlouvy

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jsou osobami zdravotně postiženými, neboť stěžovatel je prakticky nevidomý a stěžovatelka je zcela nevidomá, ani jeden z nich tak nemůže číst a psát. V roce 2005 stěžovatelům jejich známý přislíbil pomoc při vyřízení úvěru od úvěrové společnosti, přičemž za ně vyplnil a odeslal žádost o uzavření úvěrové smlouvy, avšak na rozdíl od jejich pokynů uvedl jako číslo účtu, na který mají být peníze zaslány, číslo svého vlastního účtu, v tomto smyslu pak leasingová společnost připravila úvěrovou smlouvu a další dokumenty, které stěžovatelé podepsali. Z dokumentace úvěrová společnost zjistila, že jsou oba navrhovatelé osoby nevidomé, a zaslala jim proto k podpisu prohlášení, ze kterého vyplývá, že byli seznámeni s obsahem smluvní dokumentace. Toto prohlášení stěžovatelé, aniž by byli se skutečným obsahem smlouvy seznámeni, taktéž podepsali. Následně leasingová společnost zaslala částku dle úvěrové smlouvy na bankovní účet uvedený ve smlouvě o úvěru, který však nebyl bankovním účtem stěžovatelů. Okresní soud Praha - západ vyhověl žalobě stěžovatelů a určil, že v rozhodnutí blíže specifikované nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch pohledávky LEASING-STAR, spol. s r. o. (dále také jen „žalovaný“) ve výši 500 000,- Kč s příslušenstvím, a že na nich nevázne věcné břemeno užívání ve prospěch žalovaného. Soud prvního stupně odůvodnil svůj závěr tím, že minimálně stěžovatelka se s obsahem smluv „neseznámila ani za pomoci speciálních pomůcek nebo přístrojů, ani prostřednictvím jiné osoby". Protože se stěžovatelka s obsahem smluv neseznámila, jsou smlouvy neplatné. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo určeno, že na nemovitostech nevázne věcné břemeno užívání ve prospěch žalovaného; ve výroku o určení, zda na nemovitosti vázne zástavní právo, a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud Praha - západ poté určil, že nemovitosti stěžovatelů nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch pohledávky žalovaného ve výši 500.000,- Kč, s odůvodněním, že nebylo vůlí stěžovatelů, aby bylo plněno na jiný než jejich účet, a pro nedostatek vážnosti projevu vůle ohledně této náležitosti smlouvy je tak absolutně neplatná smlouva jako celek. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze, který byl pak zrušen a vrácen rozsudkem Nejvyššího soudu, ve kterém dospěl dovolací soud k závěru, že stěžovatelé měli možnost poznat obsah předmětných právních úkonů některým ze způsobů uvedených v § 40 odst. 5 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou číst a psát, je třeba úředního zápisu. Úřední zápis se nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, a je schopný vlastnoručně listinu podepsat.), přičemž skutečnost, že tak neučinili, nemůže mít za následek neplatnost smluv podle § 40 odst. 1 občanského zákoníku. Ústavní stížností napadeným rozsudkem poté Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ tak, že žalobu na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným ve prospěch pohledávky žalovaného ve výši 485.000,- Kč se smluvními úroky a smluvní pokutou ze smlouvy o úvěru na základě zástavní smlouvy, zamítl, jinak pro pohledávku ve výši 15.000,- Kč s úroky z prodlení z částky 500.000,- Kč rozsudek potvrdil. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem jako nedůvodné odmítnuto s odůvodněním, že odvolací soud správně vyložil ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku, a že napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto směru vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu (uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 č. j. 21 Cdo 1142/2009-363).

Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, jak jej vyslovil ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2010, č. j. 21 Cdo 1142/2009-363, že nevidomá osoba se ve smyslu § 40 odst. 5 občanského zákoníku nemusí být seznámena s obsahem právního úkonu, který činí, a je dostačující, že měla schopnost se seznámit s obsahem právního úkonu za pomoci jiné osoby. Stěžovatelé naopak namítají, že s ohledem na zdravotní postižení, které jim znemožňuje číst a psát, by jim měla být poskytnuta právní ochrana a měli by být chráněni více než ostatní, zdravé osoby, které se mohou s psaným textem seznámit. Stěžovatelé také tvrdí, že v jejich věci nebyla dodržena forma právních úkonů stanovená § 40 odst. 5 občanského zákoníku pro právní úkony osob, které neumí číst a psát, ani nebyly naplněny základní náležitosti projevu vůle. Stěžovatelé jsou přesvědčení, že není-li jim známo, co je obsahem právního úkonu, je vyloučeno, aby byl projev vůle dostatečně určitý a srozumitelný a byl učiněn svobodně a vážně. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, neboť se domnívají, že jejich postupem došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.04.2014 14:30 do: 16.04.2014 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: IV. ÚS 500/12
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Michaela Židlická Dr.
Označení navrhovatelů:  L. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Stručná charakteristika:  ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 22 Co 457/2011-280 ze dne 22. 11. 2011 a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí

Stěžovatel uzavřel dne 12. 8. 2003 s pojišťovnou Kooperativa, a. s, smlouvu o tzv. povinném ručení, ve které se zavázal k placení ročního pojistného. Jelikož se s dílčí platbou dostal do prodlení, zaslala mu pojišťovna upomínku ze dne 16. 7. 2004 s tím, že nedojde-li k úhradě do jednoho měsíce, pojištění zanikne. Stěžovatel se dne 10. 9. 2004, tedy po marném uplynutí lhůty pro dodatečné uhrazení dlužné částky, dostavil do pobočky pojišťovny, zde zaplatil požadovanou částku a současně i pojistné na následující rok. Zaměstnankyně pojišťovny peníze přijala a vystavila stěžovateli potvrzení o zaplacení. Stěžovatel se na základě jednání pracovnice pojišťovny domníval, že jeho pojištění trvá, a toto jeho přesvědčení bylo dále upevněno tím, že od pojišťovny obdržel tzv. zelenou kartu pro období od 12. 8. 2004 do 11. 8. 2005. Dne 9. 10. 2004 stěžovatel zavinil dopravní nehodu, kterou způsobil škodu ve výši 34.995,- Kč. Pojišťovna se stěžovatelem zpočátku jednala jako se svým pojištěncem, například když obhlídku vozidla prováděl likvidátor pojišťovny, nicméně dne 9. 2. 2005 stěžovateli písemně oznámila, že jeho pojištění zaniklo ke dni 17. 8. 2004, neboť včas neuhradil nedoplatek na pojistném. Odškodnění proto poškozenému poskytla z garančního fondu České kanceláře pojistitelů (dále jen ČKP), která následně příslušnou částku vymáhala prostřednictvím žaloby po stěžovateli. Okresní soud nejprve žalobu ČKP zamítl, když vzal za prokázané, že formálně k zániku pojištění došlo, nicméně uplatněný nárok posoudil jako odporující dobrým mravům; stěžovatel sice formálně nebyl pojištěn, nicméně tento stav do značné míry zavinila pojišťovna, neboť kdyby od něj nepřevzala peníze, stěžovatel by nepochybně uzavřel pojistnou smlouvu novou a nárok ČKP by tak nevznikl. Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že ČKP by měla mít právo na uspokojení svého zákonného nároku, jelikož to nebyla ona, ale třetí osoba (pojišťovna), kdo jednal vůči stěžovateli v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud poté opět žalobu zamítl. I proti tomuto rozsudku podala ČKP odvolání, kterému krajský soud vyhověl, opět rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Okresní soud v pořadí třetím rozsudkem žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit ČKP celkem 34.995,- Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k nákladům řízení aplikoval okresní soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádné ze stran s odůvodněním, že vznik soudního sporu nezavinil v podstatě ani stěžovatel ani ČKP, ale pojišťovna. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jak ČKP (do výroku o nákladech řízení), tak i stěžovatel (do všech výroků). Krajský soud posléze rozhodnutí soudu ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit ČKP náklady řízení ve výši 89.403,- Kč. Současně stěžovatele zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960,- Kč. Krajský soud ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že postup pojišťovny sice nebyl zcela korektní, nicméně tuto okolnost, tj. jednání třetí osoby stojící vně vztahu účastníků tohoto řízení, nelze promítnout do jejich procesního vztahu v otázce náhrady nákladů řízení, potažmo ji hodnotit v neprospěch úspěšné vedlejší účastnice, která neměla možnost ovlivnit jednání pojistitele a při uplatnění svého práva postupovala zcela v intencích zákona.

Dle stěžovatele výrok soudu, jímž bylo ČKP, osobě veřejného práva, přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, které nebyly vzhledem k materiálnímu a personálnímu vybavení zákonem zřízené instituce účelnými a důvodně vynaloženými náklady, představuje významné porušení principu rovnosti účastníků řízení a dále namítá, že výkon práva ČKP představuje rovněž citelný neoprávněný zásah do jeho majetkové sféry. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, neboť tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních, především do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a dále požaduje odložení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.04.2014 15:00 do: 16.04.2014 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: IV. ÚS 4546/12
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Michaela Židlická Dr.
Označení navrhovatelů:  J. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Stručná charakteristika:  ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 20 C 215/2012-35 ze dne 28. 8. 2012

Stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 7.200,- Kč s příslušenstvím. Tato pohledávka byla stěžovateli postoupena původní věřitelkou, advokátkou, a měla představovat náklady právního zastoupení za zastupování žalovaného v soudním řízení. Jelikož vedlejší účastník náklady právního zastoupení původní věřitelce neuhradil, domáhal se této částky stěžovatel jako postupník. Okresní soud vydal nejprve platební rozkaz, proti němuž však podal žalovaný včasný odpor. Platební rozkaz byl tedy zrušen a okresní soud nařídil jednání na den 28. 8. 2012. Přípisem ze dne 23. 8. 2012, doručeným okresnímu soudu dne 27. 8. 2012, se stěžovatel z jednání omluvil ze zdravotních důvodů a současně výslovně omluvil i svého právního zástupce, a to z pracovních důvodů. Stěžovatel požádal o odročení jednání, přičemž pro případ, že by soud žádosti nevyhověl a jednání se konalo i v nepřítomnosti stěžovatele, žádal o poskytnutí lhůty tří týdnů k vyjádření, pokud by žalovaný uváděl nějaké skutečnosti proti žalobě. Okresní soud jednání neodročil, přičemž svůj procesní postup odůvodnil tím, že se z jednání omluvil pouze stěžovatel, ale nikoliv již jeho právní zástupce. Pokud byl stěžovatel právně zastoupen, bylo možno jednat i v jeho nepřítomnosti. Jestliže se právní zástupce stěžovatele k jednání bez omluvy nedostavil, není to důvodem pro odročení jednání. Jednání tedy proběhlo dne 28. 8. 2012 pouze za přítomnosti právního zástupce žalovaného, který vznesl proti žalobě novou námitku, a sice že podpis na plné moci, která měla být podkladem pro vznik právního zastoupení mezi původní věřitelkou a žalovaným, a tím i podkladem pro vznik žalované pohledávky, nepatřil žalovanému. Následně bylo dokazování prohlášeno za ukončené a po přerušení byl okresním soudem vyhlášen rozsudek. Rozsudkem okresního soudu byla žaloba stěžovatele zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost uhradit žalovanému na nákladech řízení 10.542,- Kč. Stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo tvrzení žalovaného o nepravosti jeho podpisu na předmětných listinách vznesené v průběhu jednání v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce. Okresní soud dospěl k závěru, že po vznesení této námitky bylo na stěžovateli, aby prokázal opak, tedy že se o podpis žalovaného skutečně jedná. Stěžovatel však toto, s ohledem na svou nepřítomnost, neprokázal, což vedlo k zamítnutí žaloby.

Stěžovatel namítá, že soud neodročil nařízené jednání, a to i navzdory jeho písemné žádosti, z níž bylo jednoznačně patrné, že z jednání omlouvá nejenom sebe, ale i svého právního zástupce a dále že soud výrok svého rozhodnutí založil převážně na námitce, kterou vedlejší účastník vznesl v nepřítomnosti řádně omluveného stěžovatele a jeho právního zástupce, přičemž stěžovateli ani neposkytl požadovanou lhůtu k tomu, aby se mohl proti této námitce bránit či navrhnout nové důkazy. Stěžovatel okresnímu soudu dále v ústavní stížnosti vytýká, že soudkyně, která spor rozhodovala, byla podjatá a měla se ihned po přidělení věci sama vyloučit, jelikož v letech 2008 až 2010 měla poměr s právním zástupcem vedlejšího účastníka, což se projevilo i při ústním jednání, na kterém byl přítomen pouze tento právní zástupce, a kde dle stěžovatele soudkyně zcela evidentně stranila vedlejšímu účastníkovi ve snaze přisoudit mu náhradu nákladů řízení.  Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku okresního soudu, neboť tvrdí, že postupem okresního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zejména pak práva na rovnost účastníků řízení, práva na projednání věci ve své přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.04.2014 08:30 do: 17.04.2014 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: I. ÚS 3819/13
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David, CSc.
Označení navrhovatelů:  JUDr. J. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, výrokům III. a IV., ze dne 21. 10. 2013 č. j. 21 Co 454/2013-178
Stručná charakteristika:  právo na právní pomoc, rovnost účastníků řízení, zastoupení advokáta jako žalobce ve sporu jiným advokátem

Stěžovatel se jako žalobce po žalovaném (dále vedlejší účastník) domáhal plnění z titulu smlouvy o právní pomoci, na základě které zastoupil vedlejšího účastníka v právní věci o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Řízení probíhalo u Okresního soudu v Náchodě a usnesením ze dne 2. 2. 2011 soud schválil smír účastníků a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel jako advokát vyúčtoval vedlejšímu účastníkovi náklady za jeho právní zastupování na celkovou částku 79 860 Kč, od níž pak odečetl již zaplacenou zálohu ve výši 15 000 Kč. Vedlejší účastník však vyúčtovanou odměnu stěžovateli neuhradil. Ve věci bylo nejprve rozhodnuto platebním rozkazem. Po odporu podaném vedlejším účastníkem byl platební rozkaz zrušen a ve věci proběhlo jednání u Okresního soudu v Náchodě. Okresní soud jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník neprokázal, že by byla uzavřena mezi účastníky dohoda, na jejímž základě by vyplacení odměny bylo čímkoli podmíněno. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel jako advokát porušil nějakou povinnost. Právní službu poskytl a vedlejší účastník má povinnost za tuto službu zaplatit, a to i v případě, že by nebylo dosaženo výsledku, jaký žádal. S ohledem na výsledek sporu přiznal soud prvního stupně stěžovateli náhradu nákladů ve výši 34 881,50 Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání. Na jeho základě krajský soud mírně korigoval stěžovateli přiznanou částku (nepřiznal částku ve výši 1 785,60 Kč) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení před okresním soudem ve výši 3 240 Kč, rovnající se výši zaplaceného soudního poplatku. Právo na náhradu nákladů za odvolací řízení nepřiznal krajský soud žádnému z účastníků. Náklady právního zastoupení procesně úspěšné strany řízení odvolací soud nepovažoval na rozdíl od soudu prvního stupně za účelně vynaložené, neboť „žalobce je advokát a v tomto řízení uplatnil nárok na úhradu odměny a nákladů za služby, které poskytl žalovanému v rámci své podnikatelské činnosti. Tedy uplatnil nárok, který zcela běžně uplatňuje vůči svým klientům, veškerou problematiku s tím spojenou proto musí velmi dobře znát. Odvolacímu soudu se proto jeví zcela neekonomické a tudíž neúčelné, pokud pro tento předmět sporu žalobce zvolil právní zastoupení".

Podle názoru stěžovatele není možné, aby soud takto paušalizoval, které osoby mají a které nemají nárok na náhradu právního zastoupení s odůvodněním, že stěžovatel veškerou problematiku spojenou s předmětnou žalobou musel velmi dobře znát. Stěžovatel tuto problematiku sice znal, na druhou stranu se ovšem týkala výhradně jeho činnosti a jeho finančních prostředků. Stejně tak jako dle principu, že „lékař nemůže být sám sobě lékařem", se nemůže ani advokát zcela nezaujatě a objektivně povznést nad to, že se daný spor týká bytostně jeho samotného, jeho nároku a jeho obživy. Advokát nehájí zájmy svých klientů pouze proto, že je k tomu svým vzděláním a zkušenostmi kvalifikovanější než jeho klient, ale i proto, že advokát na tento spor může hledět objektivně, bez subjektivních pocitů, apod. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, neboť tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva a to především právo na právní pomoc.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.04.2014 10:00 do: 18.04.2014 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: I. ÚS 185/14
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.
Označení navrhovatelů:  D. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 54 T 1/2013-871 ze dne 24. 9. 2013 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 95/2013-895 ze dne 6. 11. 2013
Stručná charakteristika:  vazba

Stěžovatel byl vzat do vazby dne 20. 9. 2012. Dne 25. 6. 2013 krajský soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba). Rozhodnutí odůvodnil hrozbou vysokého trestu (s možností uložení až výjimečného trestu), které podle jeho názoru je samo o sobě dostatečným argumentem pro shledání důvodu útěkové vazby. Přesto soud doplnil důvody i o skutečnost, že stěžovatel není vázán žádnými významnými faktory ke konkrétnímu místu pobytu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno vrchním soudem dne 7. 8. 2013. Dne 19. 8. 2013 Krajský soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným trestným činem vraždy a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 roků. Tento rozsudek dosud nenabyl právní moci. Napadeným usnesením ze dne 24. 9. 2013 krajský soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu nebezpečí, že uprchne nebo se bude skrývat. Podle krajského soudu z hlediska stěžovatele nedošlo k žádné změně, která by měnila náhled na důvodnost útěkové vazby. Při současném rozhodování je však nutno vzít nově v potaz významný prvek, kterým je vyhlášený rozsudek soudu prvního stupně dne 19. 8. 2013, byť tento dosud nenabyl právní moci. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 roků, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Pokud tedy v dřívější fázi řízení bylo shledáváno pouze možné ohrožení vysokým trestem, je aktuálně nutno k posuzování důvodu vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu fakticky přiřadit rovněž citované odsouzení stěžovatele k vysokému trestu odnětí svobody. Byť jde dosud o odsouzení nepravomocné, již skutečnost, že k němu došlo a byl uložen takto důrazný trest odnětí svobody, podstatně zvyšuje míru nebezpečí, vyjádřeném v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu. Díky výše naznačenému rozsudku před stěžovatelem vyvstala reálná hrozba výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody a tato skutečnost prohlubuje obavy z toho, že by se, po případném propuštění na svobodu, mohl skrývat, či uprchnout, aby se výkonu trestu vyhnul. Tím pádem by mohl mařit účel trestního řízení, kterým je, mimo jiné, potrestání pachatele trestného činu. Ze všech výše rozvedených důvodů má i stížnostní soud zato, že na straně stěžovatele jsou i nadále dány důvody vazby útěkové.

Stěžovatel namítá, že důvod k uvalení útěkové vazby u něj nebyl nikdy dán. Soudy pouze mechanicky vycházely z trestní sazby trestného činu, jehož spáchání je stěžovateli kladeno za vinu, a touto trvání vazby odůvodňují, aniž by podrobněji uvedli konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu, že by stěžovatel skutečně uprchl nebo se skrýval mimo dosah orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel dále zdůraznil, že u něj v minulosti nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala obava, že by při pobytu na svobodě uprchl, nebo že by se skrýval, tzn. např. příprava na odcestování do zahraničí, příp. zadržení na útěku přes hranice. Stěžovatel naopak do dne svého zadržení pobýval v místě svého trvalého bydliště, přebíral si zde poštu a nebylo zjištěno, že by se vzhledem k událostem, pro které je nyní stíhán, hodlal skrývat či snad uprchnout do zahraničí. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu a spravedlivý proces.