III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.01.2017 09:00 do: 10.01.2017 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2847/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014 č. j. 8 Tdo 1307/2013-44, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2013 č. j. 3 To 67/2012-1734 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 89 T 173/2007-1569
Stručná charakteristika: právo na obhajobu, vztah klienta a obhájce
Označení navrhovatelů: Mgr. M. R.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ve věci bylo obecnými soudy dosud celkem čtrnáctkrát meritorně rozhodnuto, a přesto věc stále není definitivně ukončena. Konkrétně byl stěžovatel stíhán za to, že v roce 2007 jako obhájce přijal od odsouzeného (dále jen „poškozený“) částku 550 000 Kč, kterou měl dle jejich vzájemné dohody použít na zajištění a ovlivnění svědků v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě – pobočky v Olomouci, o povolení obnovy řízení trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočky v Olomouci, v rámci kterého byl poškozený rozsudkem ze dne 30. 8. 2002 odsouzen pro trestný čin podvodu a byl mu uložen trest odnětí svobody, který vykonával i ve Věznici v Kuřími. Zde v rámci návštěv měl stěžovatel ponechat poškozeného v domnění, že zařídí úspěšné povolení obnovy řízení ve výše uvedené trestní věci, načež tyto peníze na výše zmíněné účely nepoužil a ponechal si je pro vlastní potřebu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 48 měsíců, a nad stěžovatelem byl vysloven dohled. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč (pro případ nevykonání peněžitého trestu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců). Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 510 000 Kč, a dále mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Krajský soud v Brně následně po kasačním zásahu Nejvyššího soudu tento rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že jednáním, týkajícím se částky 550 000 Kč, stěžovatel spáchal zločin podvodu podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku. Jednání stěžovatele, související s tvrzeným uplácením soudce, posoudil jako přípravu trestného činu podvodu, která dle trestního zákoníku nebyla v dané věci trestná. Krajský soud stěžovatele odsoudil k dvaceti pěti měsícům odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyřiceti měsíců, uložil mu peněžitý trest 100 000 Kč a přikázal mu nahradit poškozenému vzniklou škodu. Stěžovatel následně podal dovolání, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je – s výjimkou části týkající se výroku o náhradě škody – zjevně neopodstatněné a rozsudek krajského soudu co do výroku o náhradě škody zrušil a odkázal poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jádro ústavní stížnosti tvoří stěžovatelem namítaná protiústavnost pořízení prostorových odposlechů. Především jde o zaznamenávání rozhovorů mezi obhájcem a jeho klientem, které je podle stěžovatele v rámci trestního řízení zásadně vyloučeno. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku krajského soudu a rozsudku městského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, především právo na spravedlivý proces a ústavně garantované zásady presumpce neviny, a ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.01.2017 09:30 do: 10.01.2017 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: II. ÚS 3646/13
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013 č. j. 30 Cdo 2769/2013-594, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013 č. j. 58 Co 185/2013-542 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013 č. j. 30 Cdo 3765/2012-503 a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2015 č. j. 21 Cdo 1987/2015-175 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2014 č. j. 16 Co 478/2014-138
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu a právo na zákonného soudce
Označení navrhovatelů: CODAN AGENTURA spol. s r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka uzavřela s prvními dvěma vedlejšími účastníky dne 23. 10. 2002 „rámcovou dohodu“, na jejímž základě stěžovatelka „odkoupila“ od Komerční banky, a. s., pohledávku za prvními dvěma vedlejšími účastníky zajištěnou zástavním právem k nemovitosti a současně došlo k uzavření kupní smlouvy, dle které stěžovatelka od prvních dvou vedlejších účastníků koupila tuto nemovitost za kupní cenu uhrazenou formou zápočtu s tím, že prodávající mají po třech letech od uzavření kupní smlouvy právo zpětné koupě za kupní cenu zvýšenou o desetiprocentní roční úrok. Ještě dříve než tříletá lhůta uplynula, se ovšem první dva vedlejší účastníci, zdůrazňující, že tržní hodnota první nemovitosti v době prodeje (zhruba dvojnásobně) převyšovala ujednanou kupní cenu, obrátili s určovací žalobou na soud, neboť měli za to, že v roce 2002 uzavřená kupní smlouva (od níž posléze chtěli – již v rámci soudního řízení – i odstoupit) byla absolutně neplatná pro obcházení zákazu sjednání tzv. propadné zástavy. Obvodní soud pro Prahu 10 nejprve určil, že první nemovitost je ve společném jmění prvních dvou vedlejších účastníků a stěžovatelce uložil povinnost tuto nemovitost vyklidit a předat ji prvním dvěma vedlejším účastníkům. Městský soud v Praze pak změnil rozsudek obvodního soudu tak, že předmětnou žalobu zamítl; dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka na základě smlouvy o postoupení předmětnými nemovitostmi již zajištěné pohledávky pouze zaujala místo věřitele po bance, a proto nemohlo jít o tzv. propadnou zástavu. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu nakonec odvolací soud rozhodl tak, že žalobě prvních dvou vedlejších účastníků ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl a určil, že předmětná nemovitost je v jejich společném jmění a uložil stěžovatelce povinnost tuto nemovitost vyklidit. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě polemizuje se závěrem obecných soudů, že smluvní ujednání mezi ní a prvními dvěma vedlejšími účastníky je namístě kvalifikovat jako tzv. propadnou zástavu. Zdůrazňuje, že ze skutkových zjištění soudů první a druhé instance vyplynulo, že smyslem celého komplexu smluvních ujednání nebylo sjednání tzv. propadné zástavy, nýbrž uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě měla stěžovatelka nabýt vlastnické právo k první nemovitosti. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení a rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku a usnesení městského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a právo na zákonného soudce.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.01.2017 13:30 do: 10.01.2017 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2759/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2016 č. j. 1 T 8/2012-8887 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016 č. j. 3 To 73/2016-8921
Stručná charakteristika: Právo na soudní a jinou právní ochranu Práva účastníka soudního řízení Vazba
Označení navrhovatelů: P. V., zastoupený JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 19,
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Krajský soud v Brně rozhodl, že vůči osobě obžalovaného stěžovatele se konalo trestní řízení jako řízení proti uprchlému. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl obžalovaný stěžovatel uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, peněžitému trestu a zákazu činnosti. Stěžovatel byl vydán ze zahraničí dne 7. 9. 2015 a navrhl zrušení odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel v rámci vazebního zasedání namítl podjatost (ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu) osoby předsedy senátu, a to pro poměr k věci. Dále poukázal na nesprávné obsazení senátu přísedícími v rozporu s ustanovením § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatel argumentoval usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 1640/2014 ze dne 20. 5. 2015, kdy soud konstatoval nezákonné přidělování přísedících k jednotlivým trestním senátům u Krajského soudu v Brně v roce 2012. V konečném důsledku i v projednávané kauze stěžovatele došlo dle jeho názoru k upření práva na zákonného soudce. Krajský soud v Brně usnesením rozhodl, že předseda senátu ani přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů daného trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci rozhodl v neveřejném zasedání o stížnosti stěžovatele tak, že postupem podle ustanovení § 148 odst. 1 psím. c) tr. řádu stížnost zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména vyslovuje přesvědčení, že řízení i napadené rozhodnutí je zatíženo podstatnými vadami, je projevem libovůle soudu a je nepřezkoumatelné, neboť není řádně odůvodněno. Stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 4 tr. řádu projednávat věc bez zbytečných průtahů, přestože je stěžovatel omezen na osobní svobodě. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení krajského soudu a usnesení vrchního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.01.2017 14:30 do: 10.01.2017 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2078/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2015 sp. zn. 25 T 24/2015, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. 7 To 374/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 3 Tdo 135/2016-41
Stručná charakteristika: Trestný čin neposkytnutí pomoci
Označení navrhovatelů: MUDr. N. H.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 shledán vinným ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši osmi měsíců s odkladem na zkušební dobu 16 měsíců. Tohoto přečinu se měl dopustit tím, že neposkytl pomoc svojí dlouhodobě nemocné matce, která následně po převezení do nemocnice zemřela v důsledku akutního hnisavého zánětu plic. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že k vážným zdravotním změnám u poškozené došlo v jejím bytě, kde žila společně s manželem a synem (stěžovatelem). Obvodní soud neuvěřil argumentu stěžovatele, že mu nebylo nic známo o výrazně špatném zdravotním stavu jeho matky. Tuto obhajobu měl za spolehlivě vyvrácenou řadou důkazů, včetně svědectví a znaleckého posudku. Podle soudu stěžovatel mohl potřebnou pomoc zajistit i přes odpor matky. Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal dovolání, ve kterém mimo jiné opět argumentoval, že jeho matka pomoc odmítala. Nejvyšší soud však napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu v projednávané věci totiž poškozená až do 9. 1. 2014 (převoz do nemocnice) možnost vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s poskytnutím lékařské péče reálně neměla. A když jí byla adekvátní lékařská péče posléze skutečně poskytnuta, rozhodně ji neodmítla.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že vznikl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V kontextu namítaného porušení čl. 39 Listiny, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, stěžovatel uvádí, že základním problémem, kterým se žádný z obecných soudů nezabýval, je otázka, zda za daného stavu a při vědomí, že si poškozená nepřeje, aby o ni stěžovatel projevoval jakoukoli péči, zajímal se o ni, či jí vyřizoval a obstarával zdravotní pomoc, bylo povinností stěžovatele nějakým způsobem zasáhnout.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.01.2017 10:00 do: 11.01.2017 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2201/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 3 To 148/2016-45
Stručná charakteristika: Podmíněné propuštění z výkonu trestu
Označení navrhovatelů: Z. H.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o jeho podmíněné propuštění z výkonů trestů odnětí svobody. Podle okresního i krajského soudu nebyla v případě stěžovatele splněna zákonná podmínka předpokladu vedení řádného života v budoucnu, a to zejména při uvážení záznamů stěžovatele v rejstříku trestů a skutečnosti, že byl již v minulosti dvakrát podmíněn propuštěn, ovšem v obou případech mu byl nakonec zbytek trestu nařízen.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Z obecného hlediska poukazuje v souvislosti s účelem trestu na aspekt resocializace odsouzeného a aspekt individuální prevence, jakož i na spojitost institutu podmíněného propuštění a motivace odsouzeného k polepšení. Připomíná, že v případě dosažení účelu trestu již odpykáním jeho části je další jeho výkon nepotřebný a také neodůvodněný a že podmíněné propuštění v sobě navíc obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, a to v podobě stanovení zkušení doby, případně též vyslovení dohledu a uložení přiměřených omezení a povinností. K okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry původně uloženého trestu, nikoli opětovně při rozhodování o podmíněném propuštění. To by znamenalo porušení zákazu dvojího přičítání dle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.01.2017 14:00 do: 11.01.2017 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 3/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Návrh na vyslovení protiústavnosti § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, ve znění účinném do dne 30. 6. 2009.
Stručná charakteristika: Právo na informace a ochrana osobních údajů v archivnictví
Označení navrhovatelů: Nejvyšší soud, za který jedná JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., předseda senátu
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání muže, jehož žaloba, aby mu žalovaná Česká republika - Archiv bezpečnostních složek zaplatila zadostiučinění v penězích ve výši 300 000 Kč z titulu zásahu do jeho osobnostních práv, když zpřístupnila třetí osobě, pracovnici ostravské pobočky České televize, citlivé osobní údaje vztahující se k jeho osobě ze svazku vedeného bývalou Státní bezpečností, byla rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Žalobce podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu spolu s návrhem na zrušení napadeného ustanovení.
Nejvyšší soud přerušil řízení a navrhl, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, ve znění účinném do 30. 6. 2009. Navrhovatel uvádí, že obecně nezákonným nakládáním s osobními údaji zpravidla dochází k zásahu do osobnostních práv; takovým nezákonným nakládáním s osobními údaji je i zveřejnění citlivých údajů. Zákonnou výjimkou obsaženou v textu napadeného ustanovení došlo dle Nejvyššího soudu k vyjmutí citlivých údajů z ochrany, neboť se ochrana (zejména předchozí souhlas dotčené osoby) nevztahuje mimo jiné na archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel si klade otázku, zda zákonem široce vymezené zpřístupnění citlivých osobních údajů může být skutečně považováno za přiměřené, a zda nelze volit citlivější postup, aniž by byl zmařen legitimní cíl zákonodárce. Stejně tak je třeba dle navrhovatele zhodnotit, zda vlivem plynutí času neklesá společenská potřeba informovat veřejnost za cenu poskytnutí všech citlivých osobních údajů. Navrhovatel je toho názoru, že může docházet k disproporci mezi zákonem č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti a ustanovením § 37 odst. 6 zákona o archivnictví, které se může jevit jako nevyhovující podmínce přiměřenosti, a to právě s ohledem na skutečnost, že citlivé osobní údaje ve spisech o agentech a spolupracovnících Státní bezpečnosti jsou podle prvně uvedeného zákona chráněny více než osobní údaje v archiváliích osob pronásledovaných bývalou Státní bezpečností podle zákona posléze uvedeného.