Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 21. kalendářní týden roku 2020

Vyhlášení nálezu může být současně přítomno nejvýše deset osob z řad veřejnosti a médií, které dodrží vzájemný odstup nejméně 1,5 m. Shromáždí-li se více než deset zájemců o účast na vyhlášení nálezu, budou do jednací místnosti prioritně vpuštěni účastníci řízení a jejich právní zástupci, dále zástupci médií a až poté veřejnost.
 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.05.2020 09:00 do: 18.05.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3659/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2019, č. j. 21 Co 129/2019-89, a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 33 EXE 28/2019-52.
Stručná charakteristika:  právo na přístup soudu
Označení navrhovatelů:  J. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě bylo k návrhu oprávněných rozhodnuto, že rozsudek Zemského soudu pro Kanton Uri ze dne 25. 8. 2016 a rozsudek Vrchního soudu pro Kanton Uri ze dne 26. 6. 2017 se prohlašují za vykonatelné na území České republiky. Oprávnění svůj návrh odůvodnili odkazem na Úmluvu o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Luganská úmluva“) a současně připojili obligatorní přílohy, tj. ověřené překlady předmětných cizozemských rozhodnutí i osvědčení dle čl. 53 a 54 Luganské úmluvy. Okresní soud návrhu v odkazu na čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 41, čl. 53 a čl. 54 Luganské úmluvy vyhověl, jelikož byl podán u příslušného orgánu a oprávnění splnili všechny podmínky nezbytné pro prohlášení vykonatelnosti předmětných rozhodnutí. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel – v řízení před obecnými soudy vystupující jako povinný – odvoláním. Namítl, že „okresní soud prohlásil za vykonatelné rozsudky, jejichž obsah [stěžovatel] nezná, a které mu ani nebyly doručeny. Taková rozhodnutí proto nemohou být v právní moci a nemohou být vykonatelná.“ Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné podle ustanovení § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zopakoval, že oprávnění splnili všechny podmínky pro to, aby obě rozhodnutí byla podle shora citovaných ustanovení Luganské úmluvy prohlášena za vykonatelná v ČR. Zdůraznil, že „soud při procesu, který předchází vydání rozhodnutí o prohlášení cizozemského [soudního rozhodnutí] za vykonatelné na území ČR podle Úmluvy, další skutečnosti nezkoumá a nezabývá se tedy ani procesem doručení těchto rozhodnutí. Řízení je zcela formální a rozhodnutí se prohlásí za vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v čl. 53 (viz článek 41 Úmluvy).“ Krajský soud stěžovatele poučil, že proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné.

Stěžovatel se s těmito závěry obecných soudů neztotožňuje a napadá je ústavní stížností. Uvádí, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k (švýcarskému) soudu ani žaloba. Namítá, že „švýcarské soudy měly v souladu s mezinárodním právem a českými předpisy doručovat cestou mezinárodní právní pomoci, tedy dožádáním, skrze příslušný český soud a to dokumenty, přeloženými do českého jazyka.“ Má za to, že „české soudy porušily čl. 34 odst. 2 Luganské úmluvy, že rozhodnutí se neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem státu, v němž se o uznání žádá; a jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení.“ Stěžovatel shrnuje, že v řízení před švýcarskými soudy nemohl účinně hájit svá práva, jakož i podávat opravné prostředky, neboť mu nebylo vůbec doručeno (prvostupňové) rozhodnutí.


IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2020 08:00 do: 19.05.2020 08:20
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 905/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020 sp. zn. 61 To 94/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. února 2020 sp. zn. 37 Nt 1607/2020
Stručná charakteristika:  právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů:  R. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

 

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tzv. koluzní vazba je podle obvodního soudu odůvodněna obavou z ovlivňování svědka, který nebyl doposud vyslechnut. Podle obvodního soudu jsou v posuzované věci dány rovněž důvody tzv. předstižné vazby, neboť podle zjištěných skutečností stěžovatel neměl stabilní legální příjem a prodej drog byl jeho hlavní výdělečnou činností. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel ihned při vazebním zasedání stížnost, kterou blíže neodůvodnil (tzv. blanketní stížnost). Tuto stížnost zamítl Městský soud v Praze  napadeným usnesením ze dne 6. 2. 2020. V jeho odůvodnění se ztotožnil se všemi závěry obvodního soudu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že městský soud nevyčkal na to, až odůvodní svoji stížnost proti usnesení obvodního soudu. Dokonce městský soud rozhodl o den dříve, než bylo stěžovateli doručeno písemné znění usnesení obvodního soudu. Takový postup je podle jeho názoru v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3333/19 a IV. ÚS 3003/19. Dále stěžovatel namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je založeno na spekulacích a neúplně zjištěném skutkovém stavu.


IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2020 08:20 do: 19.05.2020 08:40
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1327/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2019 č. j. 6 Tdo 1578/2018-41, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2018 č. j. 10 To 135/2018-1776 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. dubna 2018 č. j. 11 T 153/2015-1726
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  M. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 6. 2016 byla stěžovatelka uznána vinnou ze zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit stručně řečeno, tak, že bez vědomí klientky pečovatelské služby si ponechala pro vlastní potřebu její finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Po skončení pracovního poměru stěžovatelka nepředala prostředky své nástupkyni a učinila tak až po zahájení úkonů trestního řízení souvisejícího s vyšetřováním rozsáhlé zpronevěry peněz klientů. Rozsudek okresního soudu byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové následně zrušen. Podle krajského soudu se okresní soud nezabýval hodnocením obhajoby dostatečně podrobně a s přesvědčivými závěry; poukázal na to, že těžiště dokazování leží právě před okresním soudem, před nímž jednotlivé osoby vypovídají, a ten musí v prvé řadě výpovědi hodnotit a nikoli je pouze mechanicky opsat. Krajský soud dále uvedl, že tuto činnost okresního soudu nahradit nemůže, neboť by byla porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2017 zprostil stěžovatelku obžaloby. Tento rozsudek zrušil krajský soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 12. 10. 2017 a věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2017 stěžovatelku opět zprostil obžaloby, což odůvodnil tím, že není rozhodující, zda soud tvrzení obžalované věří nebo nevěří, nebo zda se přiklání k verzi popsané v obžalobě, či k verzi předkládané obhajobou, ale pouze zda bylo v řízení mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno, že byly jednáním obžalované naplněny veškeré znaky skutkové podstaty některého trestného činu, a to včetně znaků subjektivní stránky. Usnesením krajského soudu ze dne 20. 2. 2018 byl v neveřejném zasedání rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla opět vrácena k novému rozhodnutí. V napadeném rozsudku pak uznal okresní soud stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry; za jeho spáchání jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 3 měsíců. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením.

Stěžovatelka namítá, že byla odsouzena za jednání, které jednak není dílem trestné a z další části nebylo vůbec prokázáno. K dalšímu porušení stěžovatelčiných práv mělo dojít tím, že odvolací soud vnutil soudu nalézacímu své vlastní hodnocení důkazů a opakovaně mu sdělil, jak má ve věci rozhodnout.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2020 09:00 do: 19.05.2020 09:15
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3882/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2019 č. j. 3 To 109/2019-3842 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2018 č. j. 37 T 2/2014-3715
Eventuální akcesorické návrhy:  návrh na zrušení části § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob,“ Stručná charakteristika:  princip rovnosti účastníků, advokátní tarif
Označení navrhovatelů:  Mgr. M. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Ostravě podle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, ustanoven opatrovníkem obchodní společnosti. Tato společnost byla obžalována ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Po pravomocném skončení řízení rozhodoval krajský soud  o odměně a náhradě hotových výdajů stěžovatele. Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelovu odměnu vypočetl podle § 9 odst. 5 (stanovení tarifní hodnoty ve výši 1 000 Kč) ve spojení s § 7 bodem 2 (stanovení mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 500 Kč) a § 12a odst. 1 advokátního tarifu (snížení mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby o 20%, tj. na 400 Kč). Stěžovateli jakožto opatrovníkovi byla tudíž přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 24 138,25 Kč. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu stížnost k vrchnímu soudu. Ten o ní rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení krajského soudu zrušil a nově rozhodl, že stěžovateli se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 26 679,25 Kč. Ztotožnil se s názorem krajského soudu, že základ odměny za jeden úkon právní pomoci má být v projednávané věci stanoven ve výši 500 Kč, nicméně neshledal podmínky pro krácení odměny stěžovatele za jeden úkon právní pomoci o 20% podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uznává, že obecné soudy postupovaly při určování výše jeho odměny a náhrady hotových výdajů v souladu s příslušnými ustanoveními podzákonného právního předpisu (advokátního tarifu), nicméně vzhledem k nosným důvodům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 (302/2019 Sb.) je dle jeho názoru nutno dospět k závěru, že tato ustanovení jsou protiústavní. Jelikož se domnívá, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě protiústavního právního předpisu, namítá porušení svého práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a rovněž právo obchodní společnosti na právní pomoc.


IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2020 09:00 do: 19.05.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3754/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 245/2017-518 ze dne 11. 9. 2019
Stručná charakteristika:  porušení vlastnického práva, neúplný adhezní výrok
Označení navrhovatelů:  MUDr. J. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově byl v květnu 2017 stěžovatel v souvislosti s autonehodou pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti (společného nezletilého syna) a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (vedlejší účastnice – manželky), v důsledku čehož bylo obviněnému uloženo zaplatit (mj.) vedlejší účastnici 311 971 Kč jako odčinění její nemajetkové újmy. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Krajský soud v Brně následně zrušil prvostupňový rozsudek ve výroku o náhradě škody vedlejší účastnici a uložil stěžovateli zaplatit jí částku 153 670,80 Kč, se zbytkem jejího nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Své rozhodnutí přitom odůvodnil tím, že se z rozsudku okresního soudu podává, že zesnulý nezletilý syn nebyl v době autonehody připoután, přestože stěžovatelka seděla vedle něj. Z toho krajský soud dovodil, že poškozená v kritické situaci syna nezajistila před případnými následky autonehody, určil její míru zavinění na jeho smrti jako třicetiprocentní a přiznanou náhradu škody přiměřeně snížil. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl v rozsahu výroku týkajícího se náhrady škody vůči vedlejší účastnici k její ústavní stížnosti zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3616/17 ze dne 27. 11. 2018 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2yRrjIj External link icon). Po kasačním zásahu Ústavního soudu rozhodoval odvolací soud o odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě škody rozsudku nalézacího soudu podruhé. Napadeným usnesením rozhodl, že vedlejší účastnice se podle § 229 odst. 2 trestního řádu se zbytkem svého nároku odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že skutečně pochybil, neboť se zabýval spoluzaviněním vedlejší účastnice na smrti dítěte, nikoli jejím vlastním nárokem, což se snažil v následně proběhnuvších veřejných zasedáních napravit. Z provedeného dokazování zjistil, že je sporné, zda sama vedlejší účastnice byla v době nehody připoutána či nikoli, neboť ze znaleckého posudku pojišťovny a z policejního spisu vyplývají protichůdná skutková zjištění. Dospěl proto k závěru, že potřebný rozsah dalšího dokazování přesahuje rámec již skončeného trestního řízení a odkázal vedlejší účastnici se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel brojí proti napadenému usnesení z důvodu porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z písemného i ústního odůvodnění usnesení odvolacího soudu je podle stěžovatele zřejmé, že z důvodu existence sporných skutečností a potřeby dalšího dokazování zamýšlel opětovně zrušit rozsudek nalézacího soudu ve výroku o přiznané náhradě nemajetkové újmy poškozené a následně poškozenou odkázat s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud však namísto toho pouze vedlejší účastnici odkázal na civilní soudnictví, což není podle stěžovatele možné, neboť za dané situace (kdy je v platnosti ponechán rozsudek nalézacího soudu) neexistuje žádný „zbytek nároku poškozené“, o kterém by mohl rozhodovat civilní soud, vyhověl-li nalézací soud uplatněnému nároku vedlejší účastnice v plném rozsahu.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2020 09:15 do: 19.05.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1086/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2018 č. j. 47 Co 243/2018-67 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018 č. j. 41 C 96/2011-60, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2018 č. j. 41 C 96/2011-63 Eventuální akcesorické návrhy:  návrh na zrušení části § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „jehož pobyt není znám,“ a návrh na zrušení zbylé části § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
Stručná charakteristika:  princip rovnosti účastníků, advokátní tarif
Označení navrhovatelů:  JUDr. M. Š.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ustanoven podle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu opatrovníkem žalované, neboť místo jejího pobytu se v rozhodné době nepodařilo zjistit. Při nahlížení do spisu stěžovatel zjistil, že řízení bylo skončeno a ještě předtím došlo i ke skončení stěžovatelovy funkce opatrovníka, neboť soudu se povedlo zjistit pobyt žalované (o těchto skutečnostech nebyl stěžovatel soudem informován). V reakci na tyto skutečnosti stěžovatel požádal městský soud o vydání rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů. V žádosti stěžovatel uvedl, že tarifní hodnota sporu byla 6 709,98 EUR (při kurzu z 1. 10. 2018 se jednalo v přepočtu o 172 883 Kč). Sazba odměny za jeden úkon právní služby tudíž činila 6 416 Kč, resp. po snížení podle § 12a odst. 2 advokátního tarifu 5 000 Kč. Požadoval proto, aby mu soud přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 19 239 Kč. Tato částka měla být tvořena a) odměnou za tři úkony právní služby à 5 000 Kč, celkem 15 000 Kč; b) režijním paušálem za tři úkony právní služby à 300 Kč, celkem 900 Kč; c) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovateli přiznal na odměně za výkon funkce opatrovníka a náhradě hotových výdajů celkem 2 541 Kč. Tato částka byla tvořena a) odměnou za tři úkony právní služby à 400 Kč, celkem 1 200 Kč; b) režijním paušálem za tři úkony právní služby à 300 Kč, celkem 900 Kč; c) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 441 Kč. Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení městského soudu potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění poukázal krajské soud mj. na to, že prvostupňový soud postupoval správně, když vypočetl výši odměny stěžovatele jakožto opatrovníka osoby neznámého pobytu podle § 9 odst. 5, § 7 a § 12a odst. 1 advokátního tarifu a určil, že stěžovateli náleží za jeden úkon právní služby odměna ve výši 400 Kč.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jestliže obecné soudy při výpočtu jeho odměny za výkon funkce opatrovníka aplikovaly § 9 odst. 5 advokátního tarifu, jedná se o zjevnou a extrémně špatnou interpretaci a nezákonnou aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu obecnými soudy. Alternativně namítá, že již samotné ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. V této souvislosti poukazuje na to, že advokát, jenž byl ustanoven opatrovníkem, nemůže bez zákonného důvodu odmítnout poskytnutí těchto právních služeb a je tedy nucen přijmout práci, za kterou je bez rozumného důvodu odměňován výrazně nižší částkou než např. advokát, jenž stejnou práci vykonává jako soudem ustanovený zástupce účastníka. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil § 9 odst. 5 advokátního tarifu v plném rozsahu a následně zrušil napadená rozhodnutí krajského a městského soudu.


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2020 14:00 do: 19.05.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3872/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2019 č. j. 13 Co 242/2019-194Stručná charakteristika:  rovnost účastníků řízení
Označení navrhovatelů:  P. T.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

U Okresního soudu v Opavě bylo vedeno řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilého a o vydání předběžného opatření. Usnesením okresního soudu byl nezletilému pro řízení o nařízení předběžného opatření podle § 469 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jmenován opatrovníkem stěžovatel. Za jeho zastupování stěžovatel předložil okresnímu soudu vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 9 601 Kč, okresní soud mu však přiznal pouze 6 492 Kč. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě je Krajský soud  v Ostravě rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 9 428 Kč (jejich součástí byla odměna ve výši 2 400 Kč za 6 úkonů právní služby à 400 Kč). Oba soudy při určení výše odměny vycházely z § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní  tarif), ve znění pozdějších předpisů, tj. za jeden úkon právní služby přiznaly stěžovateli odměnu ve výši 400 Kč. Plénum Ústavního soudu následně nálezem ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2WqI85J External link icon) zrušilo § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní“, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Plénum Ústavního soudu dovodilo, že daná část § 9 odst. 5 je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a kontextuálně také s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

Porušení svých základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem spatřuje stěžovatel v použití § 9  odst. 5 advokátního tarifu při  rozhodování o odměně ustanoveného opatrovníka, ačkoli by toto ustanovení podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 mělo být posouzeno i v tomto případě jako protiústavní a nemělo být obecnými soudy aplikováno. Podle stěžovatele měla odměna za jeden úkon právní služby činit 800 Kč.


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2020 14:30 do: 19.05.2020 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1283/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2017 č. j. 28 Cdo 3893/2016-1536, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2016 č. j. 26 Co 421/2015-1503 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. září 2015 č. j. 12 C 6/2015-1227
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu a vlastnické právo
Označení navrhovatelů:  K.C.M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Napadená rozhodnutí představují výsledky obnoveného řízení vedeného u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Předmětem dřívějších řízení byl tvrzený restituční nárok stěžovatelky na vydání areálu zámku Opočno a dalších nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po povolení obnovy řízení usnesením okresního soudu ze dne 22. 10. 2014 soud zamítl návrh stěžovatelky na změnu zamítavého rozsudku téhož soudu ve věci samé. Krajský soud v Hradci Králové potvrdil usnesení okresního soudu a doplnil dokazování listinnými důkazy předloženými stěžovatelkou. Dospěl k závěru, že požadované nemovitosti stěžovatelce nelze v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích vydat. Je nutné vycházet z tezí vyřčených v prvním nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/2004, jež nebyly překonány druhým nálezem ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2430/13. Stěžovatelce se sice podařilo prokázat, že měla židovské předky, neunesla však důkazní břemeno o prokázání povědomí okupačních orgánů o této skutečnosti a že právě z toho důvodu zabavily majetek jejího otce. Krajský soud uvedl, že by postačovalo doložení, že úřady Německé říše o židovských předcích stěžovatelky věděly a že tento fakt byl jednou z příčin bezpráví páchaného na její rodině, což však ze žádného provedeného důkazu nevyplynulo. Odvolací soud navíc (odchylně od soudu okresního) vyslovil názor, že otec stěžovatelky utrpěl majetkovou křivdu již před 25. 2. 1948. Restituce nemovitostí v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích tak není možná rovněž z tohoto důvodu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka má především za to, že obecné soudy nesprávně posoudily nově předložené důkazy, a porušily tak její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Krajský soud údajně pominul důkazy rasové perzekuce její rodiny, např. důkaz o nacistické konfiskaci majetku její babičky jako Židovky. Dále je podle stěžovatelky v rozporu se zásadou in favorem restitutionis a zásadami spravedlivého procesu, že krajský soud požadoval nad rámec podmínek vymezených prvním a druhým nálezem Ústavního soudu také prokázání, že nacistické orgány v Čechách a ve Francii si zjištěné informace předávaly. Podle stěžovatelky nepřiznaly obecné soudy výkladu „rasové perzekuce“ a instrukcím v druhém nálezu Ústavního soudu k hodnocení důkazů a míry dokazování rasové perzekuce stejnou relevanci jako prvnímu nálezu. Krajský soud taktéž neměl v obnoveném řízení podle jejího názoru znovu otevřít otázku přechodu nemovitostí v rozhodném období, aniž by se objevily nové důkazy.


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2020 15:30 do: 19.05.2020 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 709/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2018 č. j. 6 As 113/2018-55 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2018 č. j. 6 A 205/2015-77Stručná charakteristika:  právo na samosprávu
Označení navrhovatelů:  obec Lednice
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, jíž se obec Lednice (první stěžovatelka) domáhala určení, že dohoda uzavřená mezi vedlejšími účastníky (žalovanými) dne 9. 3. 2015 o řešení rozporu vzniklého po společném jednání o návrhu územního plánu obce Lednice, je nezákonným zásahem; žalobou bylo rovněž požadováno vyslovení zákazu v rámci pořizování územního plánu obce Lednice uvedenou dohodu uplatňovat vedlejšími účastníky. Namítaná dohoda byla výsledkem jednání Ministerstva pro místní rozvoj /vedlejšího účastníka 1)/, jako ústředního správního úřadu v oblasti územního plánování, s Ministerstvem kultury /vedlejším účastníkem 2)/, jako dotčeného orgánu, který v řízení o návrhu územního plánu obce Lednice vydal stanovisko, které první stěžovatelka považovala za nepřijatelné a omezující její rozvoj. Ke kasační stížnosti první stěžovatelky byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V následném řízení městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl, a to po doplnění odůvodnění. Kasační stížnost první stěžovatelky proti druhému rozsudku městského soudu byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že ačkoliv má obec rozhodovat ve své samostatné působnosti o všech podstatných krocích v procesu územního plánování, svěřuje stavební zákon proces pořizování územního plánu do přenesené působnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo proto správné na projednávanou věc použít § 136 správního řádu za účelem využití institutu dohody o řešení rozporu jako nástroje, který měl umožnit, aby mohl proces přípravy územního plánu pokračovat. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „z platné právní úpravy nelze dovodit, že by obec, jejíhož územního plánu se dohoda o řešení rozporu týká, měla být stranou takové dohody a že bez jejího souhlasu by tudíž uzavření takové dohody nebylo možné“. Ve shodě s rozsudkem městského soudu dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky skutečně došlo k zásahu do práva na samosprávu, avšak takový zásah nebyl nezákonný. Podle hodnocení Nejvyššího správního soudu byl tento zásah s ohledem na význam Lednicko-valtického areálu zapsaného na seznam světového dědictví UNESCO také přiměřený. Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že stěžovatelka nikdy neprokázala, že má nedostatek ploch pro bydlení, stejně tak údajně nenabídla šetrnější alternativu k výstavbě záchytného parkoviště. Dále se soud věnoval plošnému zákazu umísťovat fotovoltaické systémy (fotovoltaické či solární termické panely na ohřev vody) na střechách budov. Dospěl přitom k závěru, že „tento zákaz sleduje legitimní cíl zachování hodnoty celosvětově unikátní památkové zóny, jejíž vzhled byl utvářen po staletí“, přičemž řešení navrhované obcí (možnost umístění solárních panelů tak, aby nebyly viditelné z veřejného prostranství) údajně neposkytuje záruku, že tyto solární panely nebudou vidět z volné krajiny. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tvrzením Ministerstva kultury, že vizuální dopad solárních panelů je s ohledem na odraz slunečního záření velmi obtížné předem odhadnout, a plošný zákaz je tak v souladu s principem předběžné opatrnosti.

Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí správních soudů pro tvrzené porušení práva na samosprávu obce zaručeného v čl. 8 a čl. 100 až 102 Ústavy České republiky ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a pro porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, umožňujícího ukládat povinnosti toliko na základě zákona. Stěžovatelé kritizují postup vedlejších účastníků spočívající v uzavření výše specifikované dohody, jíž se rozhodovalo o právech obce, ale bez její účasti, nadto nedošlo ani k doručení této dohody, která má zavazovat pořizovatele územního plánu, samotné obci. Stěžovatelé rovněž konkretizují požadavky obce a důvodnost jejich uplatnění pro uspokojení potřeb svých občanů v oblasti územního plánování. To se týká zejména tvrzené nepřiměřenosti zásahu státní moci spočívajícího ve znemožnění výstavby požadavkem na plošný zákaz solárních panelů na střechách budov.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.05.2020 13:00 do: 21.05.2020 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 4100/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 452/2018-357 ze dne 18. září 2019
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu a újma na zdraví
Označení navrhovatelů:  M. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka v lednu 2010 upadla na neprohrnuté a neposypané zasněžené silnici ve vlastnictví vedlejší účastnice obce Želešice (dále jen „první vedlejší účastník“) a utrpěla zranění kotníku, v prosinci 2010 stěžovatelka upadla na neošetřeném zledovatělém chodníku ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a poranila si koleno. Následky obou zranění jsou trvalé. V žalobě stěžovatelka specifikovala svůj nárok tak, že se po prvním vedlejším účastníkovi domáhala náhrady škody za první úraz na bolestném ve výši 3 600 Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši Kč 84 000 Kč, za druhý úraz pak náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 48 000 Kč a 950 Kč za vypracování lékařských posudků. Okresní soud Brno-venkov svým rozsudkem dal stěžovatelce z větší části zapravdu a uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelce 132 950 Kč a náhradu nákladů. Ve svém rozhodnutí se zabýval promlčením, neboť stěžovatelka podala žalobu dne 12 12. 2013, tedy více než 2 roky po prvním úrazu. Okresní soud nárok z titulu prvního zranění přiznal navzdory uplynutí promlčecí lhůty, protože shledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nemravnost námitky promlčení okresní soud spatřoval v tom, že stěžovatelka bez jakýchkoli odborných znalostí  nebyla dostatečně informována ani ošetřující lékařkou o okamžiku ukončení léčby, ani právníkem, jak je to s odpovědností za stav komunikací; další argument pro rozpor námitky promlčení s dobrými mravy okresní soud spatřoval v přílišné tvrdosti účinků promlčení ve vztahu k osobě nesoucí si trvalé následky úrazu. První vedlejší účastník podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem odvolání vyhověl a změnil výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Svoje rozhodnutí ohledně prvního úrazu odůvodnil tak, že nárok na náhradu škody byl promlčen. Odvolací soud předestřel všechny možné okamžiky začátku běhu promlčecí lhůty a došel k závěru, že k promlčení stěžovatelčina nároku došlo i v případě nejzazšího možného data, kdy se stěžovatelka prokazatelně dozvěděla o vzniku škody a o trvalosti následků prvního úrazu. Dle odvolacího soudu ani nenastaly důvody pro upřednostnění náhrady škody navzdory námitce promlčení, vyplývající z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K promlčení nároku na náhradu škody z druhého úrazu pak dle odvolacího soudu nedošlo. Odvolací soud však stěžovatelčin nárok neshledal důvodným, protože nebyly naplněny podmínky pro náhradu škody dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., zákon o pozemních komunikacích v platném znění. Dle odvolacího soudu totiž nebyl zledovatělý chodník závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, která je podmínkou pro přiznání náhrady škody na zdraví. Svůj závěr odvolací soud zdůvodnil tím, že změna stavu chodníku nebyla pro stěžovatelku nepředvídatelnou, tudíž se nemohlo jednat o závadu ve schůdnosti. Odvolací soud v napadeném rozsudku stěžovatelku poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.

Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí z následujících důvodů. Zaprvé, stěžovatelka argumentuje, že vůbec k promlčení nedošlo, protože ani nezačala běžet promlčecí lhůta ohledně nároku z prvního úrazu. Stěžovatelka se totiž o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody vůbec nedozvěděla, protože po přečtení novinového článku o uplatňování nároku na náhradu škody dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považovala uplatnění tohoto nároku za nedůvodné. Stěžovatelka rovněž poukazuje na změnu rozhodovací praxe obecných soudů v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, který podle stěžovatelky nebyl vzat odvolacím soudem v potaz. Až od jeho zveřejnění dle stěžovatelky běžela subjektivní promlčecí lhůta ohledně obou úrazů. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi neměly být přiznané náklady na zastoupení advokátem, protože takto vynaložené prostředky obce nebyly účelné. Nakonec stěžovatelka argumentuje porušením svého práva na tělesnou a duševní integritu v důsledku nepřiznání náhrady škody dle principu úplné náhrady újmy, porušením práva na rodinný život a svobodu pohybu v důsledku riskování zdraví při návštěvách a péči o svou matku.