I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2015 14:00 do: 19.05.2015 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2903/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-41, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2014 č. j. 23 Nc 2411/2013-98, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 145/2014-M 139, proti postupu Městského soudu v Brně při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 7. 6. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-10 a proti postupu Statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno-střed
Stručná charakteristika: Předběžné opatření upravující poměry dítěte
Označení navrhovatelů: M.L.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Městský soud usnesením ze dne 7. 6. 2013 nařídil předběžné opatření podle § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění tehdy účinném, podle něhož se nezletilá odevzdává do péče zařízení Chovánek (dále též „dětské centrum“), neboť se ocitla bez jakékoliv péče, je ohrožen její život a vážně ohrožen její příznivý vývoj. Trvání předběžného opatření bylo od té doby městským soudem periodicky prodlužováno, naposledy usnesením ze dne 3. 3. 2015. Ústavní stížnost byla podána v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto ve věci samé. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014 byla nařízena ústavní výchova nezletilé s umístěním do dětského centra, do jehož péče byla nezletilá umístěna již předběžným opatřením o 16 měsíců dříve. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelka podala odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Řízení ve věci tedy stále běží. Nezletilá se stále nachází v dětském centru, celkem již po dobu 23 měsíců bez pravomocného rozhodnutí věci.
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ve věci péče o nezletilou dceru a brojí i proti postupu Městského soudu v Brně v dané věci a proti postupu Statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno-střed, jako orgánu sociálně právní ochrany dětí, (dále též „OSPOD“) ve věci péče o nezletilou. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že odnětím nezletilé z její péče bylo zasaženo do jejího práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť tento zásah nesplnil dvě ze tří klíčových podmínek, a to podmínku legality (soulad se zákonem) a podmínku přiměřenosti (nezbytnost v demokratické společnosti).
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2015 15:00 do: 19.05.2015 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3005/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2013, č. j. 25 C 168/2012-26 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 21 Co 186/2014-45.
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody
Označení navrhovatelů: Ing. P. V.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl návrh stěžovatele, jímž se podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhal po České republice – Ministerstvu dopravy náhrady škody ve výši 14.685,54 Kč s příslušenstvím, způsobené mu dle jeho tvrzení „nesprávným úředním postupem správních orgánů a nezákonnými rozhodnutími“ Městského úřadu Žďár nad Sázavou, odbor dopravy, ze dne 3. 8. 2010 a Krajského úřadu Kraje Vysočina, oddělení správních činností, ze dne 4. 5. 2011. Na základě těchto rozhodnutí správních orgánů byl stěžovatel pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku proti plynulosti a bezpečnosti silničního provozu podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích. Stěžovatel oprávněnost svého nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. (odpovídající výši jím vynaložených nákladů na své právní zastoupení v přestupkovém řízení před správními orgány) spatřoval ve skutečnosti, že předmětné rozhodnutí krajského úřadu (odvolacího správního orgánu) bylo následně ke správní žalobě stěžovatele rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 57 A 51/2011-30, podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušeno (a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), a to pro vady řízení. Dále pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení, když uložil žalovanému krajskému úřadu povinnost uhradit stěžovateli na nákladech řízení částku 10.640 Kč. Krajský úřad, vázán právním názorem krajského soudu, v následně vydaném rozhodnutí ze dne 29. 11. 2011 prvostupňové rozhodnutí městského úřadu zrušil a řízení o přestupku stěžovatele zastavil podle ustanovení § 90 odst. 4 správního řádu ve spojení s ustanovením § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, dle něhož „přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok“. Odpovědnost stěžovatele za spáchání předmětného přestupku tak uplynutím této zákonné prekluzivní lhůty zanikla.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelovy odvolací námitky nejsou důvodné, a rozsudek obvodního soudu shledal věcně správným, neboť se plně ztotožnil s právním posouzením nároku stěžovatele na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. ze strany obvodního soudu.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv – zejména práva na spravedlivý proces a práva na náhradu škody, zaručených čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - především ve způsobu, jakým se obecné soudy k jeho návrhu vypořádaly s otázkou náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v tehdy platném znění, spočívající v jím vynaložených nákladech na právní zastoupení v přestupkovém řízení proti němu vedeném, když dospěly k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody, konkrétně podmínka existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.05.2015 15:30 do: 19.05.2015 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 164/15
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 9. 6. 2014, č. j. 64 A 1/2014-56 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2014, č. j. 5 As 112/2014-33.
Stručná charakteristika: právo svobodně se shromažďovat, právo svobody projevu
Označení navrhovatelů: Stop Genocidě
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Dne 14. 5. 2014 oznámil stěžovatel (jako svolavatel) konání shromáždění, které se mělo uskutečnit dne 26. 5. 2014 v době od 11 do 17 hodin na Náměstí 1. máje v Chrastavě. Účelem shromáždění měla být demonstrace za zastavení umělých potratů, jež měla probíhat formou vystavených informačních panelů. Zároveň v oznámení o konání shromáždění (a pak také samostatně e-mailem) stěžovatel (respektive jeho zástupce) požádal o informování školských zařízení ve městě o nadcházejícím protipotratovém shromáždění tak, aby případně - vzhledem k drastické skutečnosti potratů vyobrazených na panelech - zakázaly prohlídku osobám mladším 15 let. Stejně tak svolavatel uvedl, že pro tyto účely budou na místě konání použity varovné cedule. Městský úřad Chrastava (v tomto řízení vedlejší účastník) rozhodnutím ze dne 14. 5. 2014 ohlášené shromáždění (a také shromáždění, které by se konalo dne 23. 5. 2014) zakázal po zkušenostech s předchozím shromážděním stěžovatele konaným dne 23. 4. 2014 na stejném místě s tím, že používané panely svým drastickým a hrubě zkreslujícím vyobrazením nad jakoukoliv přijatelnou míru směřují k rozněcování nenávisti. Proti zákazu shromáždění brojil stěžovatel u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který jeho žalobu rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností jako nedůvodnou zamítl. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl nyní napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud konstatoval, že jakkoliv je obsah panelů vystavovaných stěžovatelem šokující a krutý, jedná se o shromáždění, které v obecné rovině musí společnost strpět. Přesto soud zdůraznil, že shromažďovací právo není právem absolutním a v některých případech může být omezeno, přičemž v nyní posuzovaném případě považoval za podstatnou otázku, zda závažným důvodem pro zákaz shromáždění svolaného stěžovatelem může být jeho negativní vliv na zdraví dětí. Dospěl přitom k závěru, že oznámené shromáždění mělo do práv dětí zasáhnout, neboť by drastickou formou konfrontovalo děti ve věku od 6 do 15 let z blízké základní školy s otázkou umělého přerušení těhotenství tím, že by informace těmto dětem byly poskytovány způsobem nepřiměřeným jejich věku a schopnostem.
Stěžovatel zdůrazňuje důležitost práva na svobodu myšlení a práva projevovat své názory, které jsou pojmovou součástí práva shromažďovacího. Tvrdí, že plánoval projevit svůj názor, že ve společnosti a právu České republiky není dostatečně chráněn nenarozený život podle čl. 6 odst. 1 Listiny. Otázka umělého přerušení těhotenství je přitom nepochybně legitimním, i když kontroverzním tématem veřejné společenské diskuse. Stěžovatel také odmítá, že by se vystavovanými panely měl dopustit hrubé neslušnosti a naopak zdůrazňuje, že tyto panely použil pouze k demonstraci a k vizuálnímu šokování v rámci své přesvědčovací kampaně, v níž vyjadřuje vyhraněný odpor k umělému ukončení těhotenství. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo svobodně se shromažďovat podle čl. 19 Listiny a právo svobody projevu podle čl. 17 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 Listiny a zásad demokratického právního státu a postulátů ochrany základních práv a svobod soudní mocí ve smyslu čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.05.2015 08:00 do: 20.05.2015 08:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3247/13
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 25 Cdo 2680/2012-230 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011 č. j. 13 Co 402/2011-201
Stručná charakteristika: Právo vlastnit majetek, nabývání majetku
Označení navrhovatelů: GRANDHOTEL PUPP Karlovy Vary, akciová společnost, zastoupená Mgr. Ondřejem Burešem, advokátem se sídlem Na Příkopě 22, 110 00 Praha 1
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se žalobou podanou dne 20. 3. 2002 domáhala proti České republice – Ministerstvu financí zaplacení částky 20 500 000 Kč se 7% úrokem z prodlení z titulu náhrady škody dle ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Tvrdila, že nesprávním postupem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci byl do privatizace zahrnut i majetek zatížený restitučními nároky, jenž musel být následně vydán restituentce, v důsledku čehož došlo ke snížení hodnoty jí vlastněného majetku. Zároveň jí byla způsobena škoda ve výši 20 500 000 Kč, jež odpovídala částce, kterou stěžovatelka nemohla získat prodejem hotelu Atlantic (resp. kterou musela vrátit). Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatelky zamítl, Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka se proti těmto rozhodnutím dovolala k Nejvyššímu soudu a předložila mu k posouzení otázku, zda akciová společnost, jež vznikla coby „právní produkt privatizace majetku státu“, je povinna sama (a s dopadem do majetkových poměrů akcionářů) nést snížení svého majetkového stavu, tedy škodu, jejíž příčinou je porušení právních povinností a špatné rozhodnutí státu jako vlastníka. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka ve své ústavní vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutím o schválení privatizačního projektu plně přejal za privatizační projekt odpovědnost stát v pozici majoritního vlastníka a zakladatele, přičemž k témuž závěru dospěl i odvolací soud. V důsledku pochybení státu byl majetek stěžovatelky v privatizačním projektu uměle nadhodnocen (o hotel Atlantic), a jí (a zejména jejím akcionářům) tak byla způsobena škoda rovnající se úbytku hodnoty základního jmění společnosti, o kterou byl majetek společnosti uměle nadhodnocen. Akcionáři společnosti tak byly dle jejího názoru poškozeni a de facto od počátku podvedeni v hodnotě jejich majetku. Škoda byla stěžovatelkou vyčíslena na částku 20 500 000 Kč, neboť za tuto cenu mohla předmětnou nemovitost odprodat společnosti ATLAS IMMOBILIA s. r. o. na základě kupní smlouvy ze dne 27. 12. 1995. Obecné soudy měly dle stěžovatelky povinnost poskytnout ochranu jejímu vlastnickému právu, což však neučinily. Tímto jejich postupem došlo k porušení základní zásady rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.05.2015 08:45 do: 20.05.2015 09:15
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2429/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Vladimír Kůrka
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014, č. j. 74 EC 49/2013-61
Stručná charakteristika: Zákon č. 120/2001 Sb. - sdělování díla veřejnosti a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Označení navrhovatelů: STAVES s. r. o. Olomouc
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku – spol. INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, o. s. částku 2 721,80 Kč s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení, a to z titulu bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Soud dospěl k závěru, že v provozovně stěžovatelky docházelo „prostřednictvím“ televizoru a radiového přijímače „k veřejné produkci, tj. ke zpřístupňování díla veřejnosti“ v žalovaném období, aniž měla uzavřenou s vedlejším účastníkem (žalobcem) licenční smlouvu, v důsledku čehož stěžovatelku stíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 40 odst. 4 výše označeného zákona. V provozovně žalované se střídají zákazníci, „a proto se jedná o veřejnost“, uvedl soud.
Stěžovatelka namítá porušení svých základních práv v důsledku nesprávné aplikace a formalistické interpretace autorského zákona, jakož i soudem projevené libovůle při hodnocení důkazů. Konkrétně stěžovatelka soudu vytýká, že při aplikaci autorského zákona pominul ustanovení § 30 odst. 1, jakož i § 18 odst. 3, ačkoli v řízení opakovaně uváděla, že radiopřijímač, jehož prostřednictvím mělo k údajné veřejné produkci dojít, je součástí jí nabízeného sortimentu zboží, jeho příležitostný provoz zaměstnancem není mířen na získání hospodářského prospěchu, a vzhledem k vlastnímu předmětu podnikání, jímž je prodej, pronájem a servis stavebních strojů a nástrojů, jí ho ani přinášet nemůže.