III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.06.2016 09:15 do: 21.06.2016 09:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2787/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2015 č. j. 11 To 51/2015-5805 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2015 č. j. 51 T 2/2013-5796
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, ochrana majetku
Označení navrhovatelů:  J. D. a J. Ch.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč za přečin krádeže a zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Stěžovatel byl stíhán vazebně, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky ve výši 200 000 Kč, kterou složila družka stěžovatele, stěžovatel byl následně propuštěn z vazby. Po dobu hlavního líčení i odvolacího řízení stěžovatel řádně plnil všechny své povinnosti. Po pravomocném odsouzení byl stěžovateli nařízen výkon trestu a byl vyzván k zaplacení peněžitého trestu. Stěžovatelka poté požádala soud o vrácení peněžité záruky. Krajský soud poté rozhodl napadeným usnesením, že se záruka použije pro částečnou úhradu peněžitého trestu, který stěžovatel ani částečně nezaplatil. O tom, že složenou peněžitou záruku lze k tomuto účelu použít, nebyla stěžovatelka poučena před složením peněžité záruky, neboť v době rozhodování o její přípustnosti krajský soud neměl žádné informace o tom, že tuto záruku nesložil stěžovatel, ale někdo jiný. Stížnost proti tomuto usnesení zamítl napadeným rozhodnutím vrchní soud, který se ztotožnil se závěry soudu krajského.

Stěžovatelé popírají možnost soudu nevrátit peněžitou záruku, jež byla složena osobou, která nebyla před jejím složením poučena o jejím možném použití na úhradu peněžitého trestu. Stěžovatelka byla poučena až po pravomocném odsouzení stěžovatele, což dle jejího názoru není postup souladný s trestním řádem. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení krajského soudu a vrchního soudu, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo stěžovatelky na ochranu majetku.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.06.2016 13:00 do: 21.06.2016 13:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2370/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2015, č. j. 10 C 276/2013-97
Stručná charakteristika:  Rozsah pojistného plnění
Označení navrhovatelů:  Ing. J.V. a L.V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

 
Stěžovatelé se v minulosti žalobou domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil obchodní společnosti Generali Pojišťovna a.s. povinnost zaplatit jim částku ve výši 7.027,- Kč s příslušenstvím. Tuto žalobu odůvodnili tím, že uzavřeli cestovní smlouvu s cestovní kanceláří, avšak zájezd se neuskutečnil, neboť cestovní kancelář se dostala do úpadku. Na základě pojištění cestovní kanceláře proti úpadku uplatnili stěžovatelé u společnosti Generali Pojišťovna a.s. svůj nárok na výplatu pojistného plnění, který však nebyl uspokojen v plné výši s tvrzením, že celková výše oprávněných nároků klientů předmětné cestovní kanceláře převýšila limit pojistného plnění sjednaný v rámci pojistné smlouvy. Stěžovatelé se obrátili na soud,  který ve věci samé rozhodl, že žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I.) a rozhodl o tom, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníku – pojišťovně -  společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 8.712,- Kč (výrok II.).

Výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 stěžovatelé napadli ústavní stížností., v níž namítají, že soud rozhodl nesprávně, pokud jim nepřiznal plnou náhradu za cenu zájezdu. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na nález sp. zn. III. ÚS 1996/13 vydaný v mezidobí Ústavním soudem, v němž tento upřednostnil takový výklad příslušných ustanovení zákona, z něhož vyplývá povinnost pojišťovny k plné náhradě klientem cestovní kanceláře uhrazené ceny zájezdu. V postupu obvodního soudu shledávají stěžovatelé porušení svého práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.06.2016 15:00 do: 21.06.2016 16:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3219/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 433/2014-289 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. dubna 2014 č. j. 13 C 169/2005-217
Stručná charakteristika:  Limitace výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech regulace nájemného
Označení navrhovatelů:  Ing. J.J.,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl od roku 1999 vlastníkem bytového domu v Pardubicích, v němž se nachází několik nájemných bytů. Mezi jedním z nájemců a právním předchůdcem stěžovatele byla v roce 1995 uzavřena nájemní smlouva, výše nájemného se však nadále odvíjela od právních předpisů. Na nájemném tak měla být v souladu s vyhláškou č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, měsíčně hrazena částka 900 Kč, jejíž výše se nezměnila ani poté, co byla tato vyhláška jako protiústavní zrušena nálezem Ústavního soudu. V roce 2005 se stěžovatel domáhal po České republice zaplacení částky 104 400 Kč s příslušenstvím z důvodu protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zákona umožňujícího jednostranně zvýšit nájemné. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 však  byla žaloba stěžovatele v celém rozsahu zamítnuta, neboť  nečinnost zákonodárce nezakládala odpovědnost státu za škodu, což potvrdil i odvolací soud.  Dovolání bylo odmítnuto. Všechna tato rozhodnutí byla ovšem zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 24. května 2010 ,  podle něhož měl být nárok stěžovatele posouzen z hlediska jeho práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy měly zároveň poskytnout stěžovateli prostor, aby se k uvedené změně právního posouzení vyjádřil. Obvodní soud pro Prahu 1 však  i tentokrát žalobu stěžovatele zamítl a současně stěžovateli uložil povinnost nahradit České republice vynaložené náklady za znalečné ve výši 29 307,20 Kč. Důvodem zamítnutí bylo zjištění, že navzdory regulovanému nájemnému mohl stěžovatel dosahovat z pronájmu domu přiměřený zisk a že rozdíl v regulovaném a zvýšeném nájemném by činil pouze 1 241 Kč. Omezení vlastnického práva v řádu stovek korun podle názoru soudu prvního stupně nedosahovalo intenzity porušení ústavně zaručených práv a stěžovateli za něj žádná náhrada nepřísluší. Odvolací soud – poté, co stěžovatel vzal v části žalobu zpět – rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel přitom z tvrzení, že při určení náhrady škody nelze vycházet z možných a z určitého ohledu i žádoucích právních postupů, které nebyly realizovány a věcně se ztotožnil s názorem soudu nalézacího.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s metodikou pro stanovení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, jež byla podrobně vyložena v rozsudku Nejvyššího soudu.
 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2016 10:00 do: 23.06.2016 10:20

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3324/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3653/2015-124 ze dne 21. 10. 2015
Stručná charakteristika: Nárok na náhradu škody vůči státu
Označení navrhovatelů: B. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal po České republice náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč za nadměrnou délku řízení. Jednalo se o pracovněprávní spor, řízení stěžovatele trvalo na jednom stupni čtyři roky a čtyři měsíce. Stejnou žalobu kvůli zaplacení mzdy, náhradě za nečerpanou dovolenou a odstupné podalo v rozmezí čtyř měsíců v roce 2008 dalších 17 spolupracovníků stěžovatele. Všechna tato řízení, včetně řízení stěžovatele, skončila v rozmezí čtyř měsíců v roce 2013. Stěžovatel sám v srpnu 2010 navrhl, aby řízení v jeho věci bylo přerušeno do pravomocného rozhodnutí případu jednoho jeho bývalého spolupracovníka, které bylo (podle tvrzení stěžovatele samotným soudem) vybráno jako pilotní, řízení trvalo více než 4 roky. Následně s ohledem na výsledek pilotního případu stěžovatel uzavřel se žalovaným dohodu a žalobu vzal podáním ze dne 22. 2. 2013 zpět, řízení bylo zastaveno. Okresní soud Praha-západ žalobu stěžovatele zamítl, neboť došel k závěru, že délka řízení nebyla nepřiměřená. Podle okresního soudu stát nemůže odpovídat za průtahy, které vznikly procesními úkony účastníků, a přitom to byl sám stěžovatel, který navrhl přerušení řízení. Musel tedy počítat s tím, že to dobu řízení prodlouží. Co se týče období do návrhu na přerušení, tak zde okresní soud žádné průtahy neshledal. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, ve kterém mimo jiné namítal, že Krajský soud v Praze již o zcela totožné věci rozhodl v případě jednoho jeho bývalého spolupracovníka tak, že odvolání vyhověl. Odvolání stěžovatele však bylo zamítnuto a dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě došlo ke zjevnému porušení práva na spravedlivý proces, neboť o totožných věcech Nejvyšší soud rozhoduje jinak. Dále poukazuje na to, že v jeho případě soudy rozhodly diametrálně odlišně ve srovnání s totožnými případy jeho bývalých spolupracovníků, kteří se svými žalobami na náhradu újmy za nadměrnou délku řízení uspěli. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.  

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2016 10:20 do: 23.06.2016 10:50

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2769/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce č. j. SMOl/ŽP/55/14519/2010/Zv ze dne 8. 8. 2011, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje č. j. KUOK 122121/2011 ze dne 9. 12. 2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 28/2012-70 ze dne 9. 12. 2014 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 20/2015-52 ze dne 19. 8. 2015, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí
Stručná charakteristika:  Zákonný soudce a rozvrh práce
Označení navrhovatelů:  Ing. J.F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovateli byla Magistrátem města Olomouce uložena povinnost odstranit do 31. 12. 2011 nedokončenou stavbu malé vodní elektrárny. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, avšak dosáhl jen změny termínu odstranění stavby. Jeho následné žalobě ke krajskému soudu byl přiznán odkladný účinek, avšak následně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. V rozsudku se vypořádal s námitkou stěžovatele, že ve věci nerozhodují zákonní soudci a dále se zabýval výhradami stěžovatele ve věci samé. Podle krajského soudu je dosud provedená část stavby v rozporu se stavebním povolením. Změny stavby stěžovatel nekonzultoval se správními orgány, některé z nich přitom mohou ohrožovat i statiku stavby. Proto bylo podle krajského soudu namístě nařídit její odstranění, a proto stěžovatelovu správní žalobu zamítl. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí bránil kasační stížností, která byla rovněž zamítnuta, neboť Nejvyšší správní soud neshledal v předchozím řízení ani porušení práva na zákonného soudce, ani oprávněnost námitek stěžovatele ve věci samé.

Stěžovatel však tvrdí, že napadenými akty nebylo porušeno jen jeho práva na zákonného soudce, ale též právo na spravedlivý proces.
 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2016 11:00 do: 23.06.2016 11:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 36/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2014 č. j. 8 To 411/2014-3702 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2014 č. j. 10 T 88/2013-3692
Stručná charakteristika: právo vlastnit majetek; právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát
Označení navrhovatelů:  M. P., zastoupený JUDr. Jaroslavem Kružíkem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaným formou spolupachatelství, zločinem pojistného podvodu spáchaným formou spolupachatelství, dílem ukončený ve stádiu, přečinem poškození cizích práv a zločinem podílnictví, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovateli a dalším odsouzeným byla zároveň stanovena povinnost nahradit škodu. Usnesením Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto podle ustanovení § 102 trestního zákoníku tak, že se jako náhradní hodnota zabírají blíže specifikované nemovitosti, které jsou ve vlastnictví stěžovatele, ohledně několika nemovitostí naopak byl návrh státního zástupce na zabrání odmítnut. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost (proti té části, kde bylo rozhodnuto o zabrání nemovitostí), ve které především namítl, že tento postup není možný s ohledem na to, že usnesení o zajištění věci mu bylo doručeno až poté, co bylo celé trestní řízení vedené proti němu skončeno. Krajský soud v Brně stížnost zamítl.

Stěžovatel se domnívá, že není možné postupem podle § 79f trestního řádu zajistit náhradní hodnotu v rámci již pravomocně skončeného trestního řízení, a následně pak postupovat podle §102 trestního zákoníku a zabrat tyto předměty jako náhradní hodnotu. Také je podle něj třeba vidět, že tímto postupem mu orgány činné v trestním řízení znemožnily uplatnit jeho procesní práva, a to právo podat proti předmětnému usnesení stížnost a žádat o zrušení zajištění (tyto orgány přitom postupovaly tak, že zajišťovací usnesení zaslaly jen příslušnému katastrálnímu úřadu). Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Městského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na ochranu majetku.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2016 11:30 do: 23.06.2016 12:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3964/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Označení navrhovatelů:  O. H., zastoupená JUDr. Kristinou Škampovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala proti žalované České republice, za kterou vystupuje Ministerstvo financí, přiznání finanční náhrady ve výši 5 170 000 Kč a nahrazení rozhodnutí ministra financí ze dne 27. 6. 2008 a Ministerstva financí ze dne 28. 5. 2008, jako náhrady za majetek, zanechaný na území bývalé Podkarpatské Rusi její babičkou. Nalézací soud nepřisvědčil stěžovatelčinu právnímu názoru o přímé aplikovatelnosti ust. čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Protokolu ke Smlouvě mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, publikované pod č. 186/1946 Sb, která dle ní zakládá přímé právo na náhradu, ani tomu, že by paralelně založilo nárok na náhradu ust. § 8 věta poslední vládního nařízení č. 61/1945 Sb., o přípravě opce podle smlouvy se SSSR. Soud takto rozhodl, i když vyjádřil názor, že  i když není pochyb, že úprava v zák. č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, a vyhl. č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, odpovídá totalitní době, v níž bylo preferováno státní socialistické vlastnictví, případně družstevní vlastnictví,  a u občanů byla poskytována ochrana pouze osobnímu vlastnictví, a veškeré jiné formy vlastnictví byly znevýhodňovány.

Stěžovatelka ve své argumentaci především uvádí, že podle jejího názoru soudy bezdůvodně lpěly na doslovném výkladu vyhl. 159/1959 Ú. l., která je poplatná období svého vzniku v době nesvobody, a v rozporu s ústavním pořádkem nepřikročily k ústavně-konformnímu výkladu tohoto podzákonného právního předpisu. Soudy pouze odkázaly na ust. § 3 citované vyhlášky, podle kterého se náhrada poskytne za nemovitý majetek, pokud měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, a to za rodinný domek a za hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců na Zakarpatské Ukrajině, avšak jen těm, kteří hospodaří jako členové jednotných zemědělských družstev nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci, za pozemek zastavěný rodinným domkem, nejvýše však za výměru 800 m2, za pozemek zastavěný hospodářskými budovami a za budovy sloužící k provozu malé živnosti. Stěžovatelka poukazuje na to, že vyhláška je diskriminační, jelikož rozlišuje vlastnictví osobní a vlastnictví soukromé, a odporuje Listině základních práv a svobod, zejména pak čl. 4 odst. 3, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.