Přehled jednání Ústavního soudu pro 28. týden roku 2017

07.07.2017

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.07.2017 09:00 do: 11.07.2017 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1862/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4041/2015-234 ze dne 3. 3. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 331/2013-192 ze dne 2. 2. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 27 C 75/2012-125 ze dne 18. 4. 2013
Stručná charakteristika:  Prolomení tzv. blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě ve prospěch jiného restituenta
Označení navrhovatelů:  E. M., zast. JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem Praha 5
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Česká republika – Státní pozemkový úřad (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhala proti žalované stěžovatelce určení, že blíže specifikované pozemky jsou ve vlastnictví České republiky. Předmětem sporu byly dle soudy zjištěného skutkového stavu pozemky původně náležející Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), které se v době rozhodné pro vznik restitučních nároků staly majetkem státu. Pozemkový fond České republiky v březnu 1998 uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o převodu těchto pozemků na stěžovatelku, coby oprávněnou (jako pozemků náhradních ve smyslu tehdejšího § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě). Dne 5. 3. 2001 bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo stěžovatelky k dotčeným nemovitostem. Obvodní soud žalobě vyhověl, neboť došel k závěru, že smlouva mezi pozemkovým fondem a stěžovatelkou je absolutně neplatná pro rozpor s § 29 zákona o půdě. Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl, ve svém rozhodnutí zdůraznil zejména princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Nejvyšší soud následně rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poukázal mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02  ze dne 2. 2. 2005, v němž bylo vyloženo, že i obecné soudy se musí při rozhodování o restitučních nárocích vypořádat s kogentním ustanovením § 29 zákona o půdě. Městský soud nově rozhodl tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka namítá, že jako restituentka byla od samého počátku přesvědčena, že akty správních orgánů jsou v souladu s právem. Nelze přehlížet, že napadená rozhodnutí představují ve skutečnosti druhou historickou majetkovou křivdu, která ji jako restituentku postihuje. Je údajně nezákonné a nepřípustné, aby historická křivda vedlejšího účastníka byla napravena další křivdou vůči stěžovatelce, a tím byla stěžovatelka zjevně diskriminována. Jak stěžovatelka namítá, soudy řádně neposoudily veškeré mimořádné okolnosti projednávané věci, čímž nesplnily svou povinnost vypořádat se se vším, co v řízení vyjde najevo. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, soudní ochranu a ochranu vlastnického práva.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.07.2017 14:00 do: 11.07.2017 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 22/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení § 160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
Označení navrhovatelů:  Nejvyšší správní soud
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Nejvyšší správní soud podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Napadené ustanovení stanoví: Jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu. Navrhovatel uvedl, že vede řízení o kárném návrhu předsedkyně Krajského soudu v Ostravě proti soudci tohoto soudu. Podle kárného návrhu se tento soudce měl dopustit kárného provinění spočívajícího v neodůvodněné nečinnosti celkem v 54 věcech, z toho ve 40 věcech incidenčních sporů. Tyto incidenční spory byly soudci přiděleny k vyřízení opatřením předsedkyně soudu ze dne 27. 1. 2015 na základě § 160 odst. 2 insolvenčního zákona. Kárně obviněný k návrhu sdělil, že věci incidenčních sporů mu byly přiděleny mimo rozvrh práce, bez projednání se soudcovskou radou a bez předem daných pravidel a že se necítí být zákonným soudcem. Kárná navrhovatelka v lednu 2015 obdobným způsobem postupovala vůči dalším soudcům, kteří se insolvenční agendě nikdy nevěnovali, a všem jsou nyní vytýkány průtahy.

Nejvyšší správní soud při předběžném projednání věci dospěl k závěru, že pro posouzení skutku vytýkaného v kárném návrhu je třeba se zabývat tím, zda byly věci insolvenční agendy kárně obviněnému přiděleny řádně, nebo zda mohl důvodně namítat, že není zákonným soudcem. Za takového stavu navrhovatel musí při řešení věci užít i § 160 odst. 2 insolvenčního zákona. Dále navrhovatel dospěl k závěru, že toto ustanovení nelze ve věci kárně obviněného vyložit způsobem souladným s ústavním pořádkem. Podle jeho názoru je tato úprava v rozporu s právem na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), právem na nezávislý a nestranný soud (čl. 36 odst. 1 Listiny), nezávislostí soudní moci a soudců (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Napadené ustanovení neposkytuje dle navrhovatele žádné záruky proti zneužití uvážení předsedy soudu při přidělování incidenčních sporů. K odebrání věci původnímu soudci určenému platným rozvrhem práce a jejímu přidělení kterémukoli jinému soudci daného soudu tak údajně může dojít v libovolném počtu incidenčních sporů opatřením předsedy soudu, které může být přijato mimo rozvrh práce a tudíž i bez projednání se soudcovskou radou a bez jeho zpřístupnění veřejnosti.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.07.2017 15:00 do: 11.07.2017 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 21/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Návrh na zrušení ustanovení § 24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, spojené s návrhem na přednostní projednání
Označení navrhovatelů:  Skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupená Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, sídlem Praha 1
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky navrhla Ústavnímu soudu zrušení § 24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. K přesvědčení o neústavnosti napadeného ustanovení navrhovatelé dospěli v souvislosti s návštěvou 7. prezidenta Čínské lidové republiky, generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Číny a předsedy Ústřední vojenské komise Komunistické strany Číny Si Ťin-pchinga, kdy dne 29. 3. 2016 Policie České republiky nevpustila účastníky řádně ohlášených shromáždění do prostor Hradčanského náměstí. Tento zásah byl podle navrhovatelů proveden nařízením uzavírky ve smyslu § 24 zákona o pozemních komunikacích, a tvrzenou neústavnost tohoto ustanovení se tak navrhovatelé snaží doložit tím, jak bylo v daném případě správním orgánem (Hlavní město Praha, Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravních agend) aplikováno. Navrhovatelé v této souvislosti poukazují na absenci legitimního důvodu pro vydání uzavírky, na procesní pochybení správního orgánu v rámci správního řízení či na to, že vydáním uzavírky došlo k obejití zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím. Krom těchto námitek mířících proti konkrétnímu správnímu rozhodnutí, navrhovatelé poukazují i na protiústavnost samotného § 24 zákona o pozemních komunikacích. Jak navrhovatelé argumentují, správní akt, kterým se povoluje uzavírka, má rysy opatření obecné povahy, přesto však zákon tomuto aktu propůjčuje formu rozhodnutí, čímž omezuje možnosti ochrany proti zásahům do práv, který uzavírka může způsobit.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.07.2017 09:00 do: 12.07.2017 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3394/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, č. j. 13 Co 97/2016-240, a proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2015, č. j. 65 C 27/2013-109.
Stručná charakteristika:  Porušení práva na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  R. L., zastoupená Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba, podle které by soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 31 260 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení, a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovatelce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 575 400 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05% ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení. Dále bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 27 206 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změněn tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce dále ještě částku 31 260 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení, ve vyhovujícím výroku o věci samé byl rozsudek potvrzen. Vedlejšímu účastníkovi bylo dále uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 30 330 Kč a před odvolacím soudem částku 2 763 Kč.

Stěžovatelka byla nejprve zastoupena advokátem a poté obecným zmocněncem. Soud prvního stupně však stěžovatelce mimo 89,7% z částky soudního poplatku náklady řízení nepřiznal s odůvodněním, že nebyla zastoupena advokátem, a jiné náklady neuplatnila. Ani odvolací soud stěžovatelce náklady právního zastoupení nepřiznal s odůvodněním, že jí žádné nevznikly, když byla zastoupena obecným zmocněncem. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů pochybily, když se otázkou nákladů řízení z titulu právního zastoupení advokátem a obecným zmocněncem bez jakéhokoliv vysvětlení nezabývaly. Uvedeným postupem soudů došlo podle názoru stěžovatelky k extrémnímu vybočení z pravidel upravujících civilní řízení. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení nákladových výroků rozsudků městského soudu a obvodního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.07.2017 10:00 do: 12.07.2017 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1274/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2016 sp. zn. 20 Co 180/2015
Stručná charakteristika: rozhodčí doložka; spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  M. K., zastoupený advokátem Mgr. Petrem Němcem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením soudního exekutora ze dne 30. 12. 2014 byla na návrh stěžovatele zastavena exekuce k uspokojení pohledávky společnosti SMART Capital, a. s. (vedlejší účastnice) ve výši 21 175 Kč s příslušenstvím vyplývající z rozhodčího nálezu ze dne 19. 8. 2011 a nákladů exekuce. Výrokem II. byla vedlejší účastnici uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady právního zastoupení v exekučním řízení ve výši 9 995 Kč a výrokem III. jí byla dále uložena povinnost nahradit stěžovateli již zaplacené náklady exekuce ve výši 11 175 Kč. Výrok II. a III. byl zdůvodněn zaviněním vedlejší účastnice. Proti výroku II. a III. podala vedlejší účastnice odvolání. V něm uvedla, že v době uzavření smlouvy o úvěru, která obsahovala rozhodčí doložku, nebyl v judikatuře ustálen názor, že v obdobných případech je rozhodčí doložka neplatná. Nebylo proto možné jí přičítat k tíži návrh na nařízení exekuce. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2016 bylo usnesení soudního exekutora ve výrocích II. a III. změněno tak, že se žádnému z účastníků ani soudnímu exekutorovi náhrada nákladů řízení nepřiznává. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že dne 19. 8. 2011, kdy byl vydán exekuční titul, ani 20. 3. 2012, kdy byl soudní exekutor pověřen vedením exekuce, nemohl být účastníkům jednoznačně znám přístup Nejvyššího soudu k neplatnosti rozhodčí doložky, neboť rozhodným je den 10. 7. 2013, kdy došlo k jednoznačnému sjednocení soudní praxe, a to rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

Stěžovatel s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí a uvádí, že krajským soudem zmíněné rozhodnutí pouze řešilo procesní dopady již judikovaných důvodů neplatnosti rozhodčích doložek. Podle stěžovatele vedlejší účastnice již 11. 5. 2011 musela vědět o neplatnosti rozhodčích doložek, neboť bylo vydáno usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, z nějž vyplývá sjednocení praxe k neplatnosti rozhodčí doložky. Tato skutečnost musela být známa rovněž obecným soudům, stěžovatel navíc poukazuje na specifika exekuce jako běžícího procesu. Napadené usnesení krajského soudu proto považuje za nepřezkoumatelné, neboť jeho úvahy se neopírají o důkazy a objektivní skutečnosti. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.07.2017 10:30 do: 12.07.2017 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 740/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ads 29/2014-57 ze dne 11. prosince 2014, spojená s návrhem na zrušení části právního předpisu
Stručná charakteristika: přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
Označení navrhovatelů: HARTMANN-RICO a. s., zast. advokátkou JUDr. Janou Marečkovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka žalobou k Městskému soudu v Praze napadla rozhodnutí vedlejší účastnice o snížení úhrady zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění ke dni 1. 1. 2013. Pro případ, že by se nejednalo o rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního, se dožadovala ochrany proti nezákonnému zásahu vedlejší účastnice, jímž došlo k tomuto snížení úhrady. Městský soud žalobu zamítl. Podle něj se o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. nejedná (a žaloba je tudíž nepřípustná). Ve vztahu k tvrzenému zásahu dospěl k závěru, že stěžovatelka není přímo dotčena na svých právech, tak jako podle judikatury správních soudů nejsou přímo dotčeni ani výrobci a distributoři léčivých prostředků. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se jak s tím, že ve věci nebylo vydáno soudem přezkoumatelné rozhodnutí, tak i se závěrem o nedostatku přímého dotčení na veřejných subjektivních právech. Protože na veřejných subjektivních právech nejsou dotčeni výrobci a distributoři léčivých přípravků (o jejichž žádosti ke konkrétnímu výrobku se rozhoduje ve správním řízení), tím spíše nemůže být dotčena stěžovatelka. Změna tzv. číselníku se děje mimo správní řízení a ve vztahu ke všem zdravotnickým prostředkům.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, ochranu majetku a práva na podnikání. Porušení spatřuje v tom, že snížení úhrady zdravotnických prostředků je rozhodnutím správního orgánu přezkoumatelným ve správním soudnictví. I kdyby se o rozhodnutí nejednalo, přímo zasahuje do práv stěžovatelky a té náleží ochrana ze strany správních soudů. Právní úprava stanovení úhrady zdravotnických prostředků je nadto neústavní a proto stěžovatelka také navrhuje zrušení oddílu C přílohy č. 3 k zákonu č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v části vymezené písmeny „A“ a „B“, kterými se limituje výše úhrady jednotlivých typů zdravotnických prostředků, a v části definující písmena „A“ a „B“.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.07.2017 10:00 do: 14.07.2017 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 34/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Návrh na zrušení ustanovení čl. 2 písm. c) a čl. 5 obecně závazné vyhlášky města Litvínova č. 3/2013, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a zlepšení vzhledu města, a na zrušení ustanovení čl. 2 písm. c) a čl. 5 obecně závazné vyhlášky města Varnsdorfu č. 2/2012, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a estetického vzhledu města
Stručná charakteristika:  obecně závazné vyhlášky měst Litvínova a Varnsdorfu
Označení navrhovatelů:  Veřejná ochránkyně práv, Mgr. Anna Šabatová, Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Veřejná ochránkyně práv podala návrh na zrušení ustanovení čl. 2 písm. c) a čl. 5 obecně závazné vyhlášky města Litvínova č. 3/2013, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a zlepšení vzhledu města a návrh na zrušení ustanovení čl. 2 písm. c) a čl. 5 obecně závazné vyhlášky města Varnsdorfu č. 2/2012, o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a zlepšení vzhledu města. Oba návrhy byly sloučeny ke společnému projednání.

Navrhovatelka konstatuje, že deklarovaným cílem vyhlášek je předcházení narušování veřejného pořádku ve městě, zlepšení vzhledu města a ochrana veřejné zeleně. Mezi činnosti, které mohou narušit veřejný pořádek nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, být v rozporu s ochranou veřejné zeleně nebo narušovat estetický vzhled města dle místních podmínek na území každého z obou měst, je mimo jiné předmětnými vyhláškami zařazeno „sezení na stavebních částech a zařízeních, které k takovému účelu nejsou určeny (palisády, zděné a betonové zídky, odpadkové koše apod.)“ – viz čl. 2 písm. c) obou vyhlášek. Popsanou činnost povolují vyhlášky v čl. 5 pouze „na lavičkách a jiných zařízeních, která jsou svou povahou určena k sezení a odpočinku, umístěných vlastníkem (nebo s jeho souhlasem) veřejného prostranství (resp. pozemku). Na jiných stavebních částech, předmětech a zařízeních umístěných vlastníkem (nebo s jeho souhlasem) veřejného prostranství (resp. pozemku) je tato činnost povolena jen s jeho souhlasem.“. Protiústavnost napadených ustanovení spatřuje navrhovatelka v tom, že regulace nepřijatelným způsobem zasahuje do svobody pohybu garantované čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Podle ní jde o zásah do „jádra“ daného práva, resp. do samotné podstaty svobody pohybu. Po doslovné citaci § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), vyjádřila navrhovatelka domněnku, že obě města zavedením plošného zákazu sezení na veřejném prostranství mimo lavičky zneužila zákonné zmocnění k neaprobovanému účelu, dostala se svým zákazem do kolize se svobodou pohybu garantovanou Listinou, a napadené části vyhlášek proto nemohou obstát v tzv. testu čtyř kroků, který Ústavní soud užívá pro posouzení konformity vyhlášky s ústavními zákony a zákony. Podle názoru navrhovatelky není sezení na veřejném prostranství mimo lavičky činností, která by mohla narušit veřejný pořádek nebo být v rozporu s dobrými mravy.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.07.2017 11:00 do: 14.07.2017 11:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1346/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 25 Cdo 3228/2014-298, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014, č. j. 44 Co 477/2012-276, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 44 Co 477/2012-282
Stručná charakteristika:  Výše odškodnění za újmu na zdraví způsobenou lékařským zákrokem
Označení navrhovatelů:  S. T., zast. advokátem JUDr. Viktorem Pakem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s opravným usnesením téhož soudu byl výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně co do částky 211 800,- Kč potvrzen a co do částky 568 500,- Kč změněn tak, že se žaloba zamítá a ve výroku II. byl zamítavý výrok rozsudku městského soudu v části napadení 260 100,- Kč potvrzen. Žalované částky se stěžovatelka domáhala jako odškodnění za bolestné a za ztížení společenského uplatnění v důsledku ošetření jejího zubu dne 3. 5. 2006 vedlejším účastníkem - (žalovaným v původním řízení, který je zubním lékařem), kterým došlo k poranění a následnému poškození části trojklanného nervu. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud zamítl.

Pokud jde o napadený rozsudek krajského soudu, stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu ohledně posouzení promlčení jejího nároku na bolestné, uplatněného rozšířením její žaloby. Nejvyšší soud dále v souvislosti s otázkou běhu promlčecí lhůty pro zvýšení odškodnění bolesti dle stěžovatelky zcela ignoruje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13, podle kterého k závěru o existenci podmínek pro zvýšení odškodnění může soud dojít též bez návrhu. Nejvyšší soud však výslovně odůvodňuje běh promlčecí lhůty datem podání návrhu stěžovatelky na zvýšení odškodnění, tedy fakticky podmiňuje nárok na zvýšení odškodnění bolesti podáním příslušného návrhu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížností domáhá zrušení rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.