Přehled jednání Ústavního soudu pro 3. týden roku 2017

13.01.2017

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.01.2017 09:00 do: 17.01.2017 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1698/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2014 č. j. 9 To 105/2014-32 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. března 2014 č. j. 36 PP 29/2014-21
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  F. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel v současné době vykonává trest doživotního odnětí svobody, který mu byl uložen soudy Spolkové republiky Německo. Trestným činem, kterého se stěžovatel dopustil, a za který byl následně odsouzen, byl pokus o loupežnou vraždu. Stěžovatel se společně se spolupachatelem dne 10. 3. 1995 vykrást klenotnictví, přičemž spolupachatel v průběhu loupeže postřelil stěžovatelem poskytnutou zbraní klenotníka, který po průstřelu hlavy přežil pouze díky včasnému odbornému lékařskému zákroku, avšak s doživotními zdravotními následky. Stěžovatel byl z Německa vyhoštěn a Bavorské státní ministerstvo spravedlnosti požádalo Českou republiku o převzetí výkonu trestu stěžovatele. Bavorské státní ministerstvo spravedlnosti ve své žádosti vyslovilo očekávání, že výše trestu nebude změněna a poukázalo na to, že nejkratší délka trestu, kterou musí stěžovatel dle německého práva vykonat, je patnáct let. Odsuzující rozhodnutí německých soudů byla českými soudy uznána.  Okresní soud v Sokolově ústavní stížností napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla následně zamítnuta napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni. Obecné soudy se žádostí stěžovatele meritorně nezabývaly, neboť ji považovaly za předčasnou. Dle jejich závěru neumožňuje ustanovení § 88 odst. 5 trestního zákoníku podmíněné propuštění osoby odsouzené k doživotnímu odnětí svobody dříve než po vykonání dvaceti let tohoto trestu. Stěžovatel v době podání žádosti o podmínečné propuštění vykonal přibližně šestnáct a půl roku trestu odnětí svobody. Stěžovatelovu argumentaci obecné soudy odmítly pro její irelevanci z hlediska aplikace uvedeného ustanovení.

Ze strany obecných soudů došlo dle názoru stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť ani jeden se nikterak nevypořádal s jeho ústavněprávní argumentací, na jejímž základě nemohla být jeho žádost vyhodnocena jako předčasná. Pro posuzovaný případ je dle stěžovatele podstatná rovněž skutečnost, že stěžovatelův spolupachatel, který střílel na přepadeného, byl souzen v České republice a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v délce třináct a půl roku. Ústavní stížnost také upozorňuje na skutečnost, že klenotník celou událost přežil, což zásadně odlišuje postavení stěžovatele od postavení všech ostatních doživotně odsouzených osob v České republice, neboť tyto mají vždy na svědomí alespoň jeden lidský život. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení krajského soudu a okresního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.01.2017 09:30 do: 17.01.2017 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3701/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 29 Cdo 3340/2015-224, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2015 č. j. 14 Cmo 393/2013-193 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2013 č. j. 80 Cm 129/2010-148
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Ing. P. K. a Ing. B. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé se žalobou vůči vedlejšímu účastníkovi – bytovému družstvu - domáhali určení, že jsou jeho společnými členy. Vyjádřili přesvědčení, že splnili všechny podmínky pro přijetí za člena a že jejich členství trvá. Požadovaný naléhavý právní zájem na určovacím výroku odůvodnili zvýhodněním členů družstva při převodu bytů do vlastnictví oproti nečlenům.  Po provedeném obsáhlém dokazování Městský soud v Praze usnesením návrh na určení zamítl. V podrobném odůvodnění vyhodnotil návrh jako neoprávněný a účelový, když stěžovatelé byli po dobu více než deseti let srozuměni se skutečností, že nejsou členy družstva, a teprve v okamžiku, kdy jim družstvo nabídlo odprodej bytu za cenu odpovídající nabídkám vůči nečlenům družstva, se začali snažit dosáhnout zpětně svého členství účelovou argumentací. Dále formuloval závěr, že se stěžovatelé nestali členy družstva, protože se nezúčastnili ustavující členské schůze, a nestali se jimi ani později, protože bylo rozhodnuto platně o jejich nepřijetí. Vrchní soud v Praze napadené usnesení městského soudu potvrdil, neboť neshledal odvolání ´prvního stěžovatele důvodným. Závěr městského soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu vrchní soud nesdílí, přisvědčil však závěru, že stěžovatelé se nestali členy družstva při jeho založení, protože uchazeč o členství v zakládaném družstvu se musí zúčastnit ustavující schůze. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti mj. namítají, že z hlediska dikce zákona byly splněny podmínky pro vznik jejich účasti v družstvu, přičemž následný judikaturní výklad zákona nelze použít k jejich tíži. V době vzniku družstva neexistoval žádný pramen, který by uváděl, že nezbytnou podmínkou vzniku členství je osobní účast člena družstva na ustavující schůzi a že bez účasti na této schůzi členství nevznikne. Také upozorňují, že vedlejší účastník s nimi jako se členy jednal. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu, vrchního soudu a městského soudu, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku, spravedlivý proces i princip rovnosti.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.01.2017 14:00 do: 17.01.2017 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 2511/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2016 č. j. 64 Co 121/2016-69
Stručná charakteristika:  Náklady exekučního řízení v případě zastavení exekuce
Označení navrhovatelů:  D. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel zjistil, že je proti němu vedena exekuce, a to na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň – město, aniž by se stěžovatel kdy dověděl o tom, že je účastníkem nalézacího řízení. V řízení o žalobě pro zmatečnost byl rozsudek zrušen, usnesení o zrušení rozsudku bylo k odvolání vedlejšího účastníka potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni. V následujícím nalézacím řízení vedeném Okresním soudem Plzeň – město vzal následně vedlejší účastník svou žalobu zpět a nalézací řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu Plzeň – město. V exekučním řízení stěžovatel mimo jiné navrhl zastavení exekuce z důvodu, že mu exekuční titul nebyl doručen a nemohl se tedy stát řádným exekučním titulem. Okresní soud Plzeň – město svým usnesením exekuci zastavil (výrok I.), vedlejšímu účastníkovi (jakožto oprávněnému) uložil nahradit exekutorovi náklady exekuce v částce 7 865 Kč (výrok II.) a dále vedlejšímu účastníkovi uložil nahradit stěžovateli náklady exekučního řízení ve výši 5 935,56 Kč (výrok III.). Na základě odvolání vedlejšího účastníka bylo usnesení o zastavení exekuce změněno ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu, a to ve výrocích o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Výrokem III. byla navíc stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 367 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že zahájení ani zastavení exekuce nezavinil. Exekuce byla zastavena z důvodu zrušení rozsudku v řízení, v němž sám nalézací soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Podle mínění stěžovatele je to vedlejší účastník, kdo nese procesní zavinění za zastavení exekuce a je proto povinen nést její náklady. Stěžovatel je toho názoru, že napadenou částí usnesení krajského soudu došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantována čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.