III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.07.2016 08:30 do: 26.07.2016 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1073/15
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. 7 Tdo 1053/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. 5 To 346/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. 1 T 164/2012
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces, presumpce neviny
Označení navrhovatelů: JUDr. V. M., Ph.D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným ze spáchání trestného činu nadržování, tohoto činu se měl dopustit s dalším spolupachatelem a byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s odkladem na zkušební dobu tří let. Městský soud následně rozsudek obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatel i další spolupachatel jsou vinni skutkem v rozsudku uvedeným a následně stěžovatele odsoudil ke stejnému trestu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti oběma výše uvedeným rozhodnutím odmítl. Stručně řečeno, stěžovatel vykonával stáž na Ministerstvu spravedlnosti, Odboru dohledu a zpracovával podněty pro porušení zákona. V tomto konkrétním případě stěžovatel vypracoval stížnost pro porušení zákona ve prospěch dvou odsouzených osob. Zároveň vypracoval také návrh na přerušení výkonu trestu těchto osob, který podepsala tehdejší ministryně spravedlnosti. Nový ministr spravedlnosti vzal později tuto stížnost pro porušení zákona zpět, nicméně obě osoby mezitím stihly uprchnout do zahraničí.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy zhodnotily jako nezákonné rozhodnutí o přerušení výkonu trestu, přitom však neuvedly, v čem je ona nezákonnost, domnívá se, že neexistuje žádný důkaz, na základě kterého by mohl být odsouzen a usvědčen ze spáchání výše uvedeného trestného činu, neboť pouze řádně plnil své pracovní povinnosti vyplývající ze stáže. Stěžovatel vnímal jím zpracované podněty jako podklad pro rozhodnutí ministryně spravedlnosti, nikoliv jako rozhodnutí ve věci. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na presumpci neviny.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.07.2016 09:30 do: 26.07.2016 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 798/15
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014 č. j. 62 Co 433/2013-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. března 2013 č. j. 25 C 34/2011-363
Stručná charakteristika: platnost smlouvy
Označení navrhovatelů: COMMEMAX spol. s r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo k žalobě vedlejších účastníků (Společenství domu Olštýnská 607 a další fyzická osoba) určeno, že neexistuje věcné břemeno spočívající v oprávnění stěžovatelky jako žalované užívat prostor střechy domu, založené Smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem jako povinným a stěžovatelkou jako oprávněnou. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna předmětné prostory vyklidit a zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná jednak podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť není zřejmé, zda je věcné břemeno zřizováno za úplatu, a jednak podle § 39 o. z., neboť obchází zákon, a dále že věcné břemeno zaniklo, neboť stěžovatelka nesplnila svou povinnost plynoucí ze smlouvy, když nebylo prokázáno zaplacení dalšího členského vkladu ve prospěch Družstva, který měl být úplatou za zřízení věcného břemene. Rozsudek soudu I. stupně byl Městským soudem v Praze potvrzen, jen byl změněn co do výše nákladů řízení. Dovolání stěžovatelky bylo částečně odmítnuto Nejvyšším soudem jako nepřípustné.
Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud rozdílně od soudů nižších stupňů „nadefinoval“ důvod neplatnosti předmětné smlouvy a dále namítá, že obecné soudy nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, jak plyne z judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení výroku I rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.07.2016 14:00 do: 26.07.2016 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 18/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce Všeň č. 2 ze dne 30. 6. 2015, o místní úpravě provozu na veřejně přístupových účelových komunikací v územním obvodu obce Všeň
Označení navrhovatelů: Ministerstvo vnitra
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Ministerstvo vnitra podalo návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce Všeň č. 2 ze dne 30. 6. 2015, o místní úpravě provozu na veřejně přístupových účelových komunikací v územním obvodu obce Všeň. Podle navrhovatele jsou preambule a čl. 1 vyhlášky v rozporu s čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky v návaznosti na ustanovení § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích a dále pak v rozporu s ustanovením § 77 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 61 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 12. 2015, a v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 a ustanovením § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť upravuje problematiku mimo svou zákonem vymezenou věcnou působnost. Jelikož má navrhovatel za to, že po vypuštění předmětných ustanovení by vyhláška obsahovala pouze ustanovení, která by nebyla samostatně aplikovatelná, navrhl zrušení vyhlášky jako celku.
V napadené preambuli je stanoveno, že vyhláška je obcí vydána k zabezpečení ochrany vlastního majetku před neodůvodněným nadužíváním, vedoucího k nenapravitelným škodám, vydávají se pravidla místního provozu na vybraných účelových komunikacích při vědomí, že omezení veřejného přístupu na účelové komunikace je nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů vlastníka – tedy obce. V rovněž napadeném čl. 1 je určeno, že na vymezených místních účelových komunikacích se vylučuje veškerý provoz s výjimkou těch účastníků, na které se vztahuje výjimka uvedená na dodatkové tabulce pod dopravní značkou „Zákaz vjezdu všech vozidel (v obou směrech)“, jak je uvedeno v příloze, která je součástí vyhlášky současně vyhlášené. Tato příloha definuje i význam jednotlivých karet A, B a C, uvedených na dodatkových tabulkách.
Navrhovatel má za to, že stanovený předmět a cíl tak, jak je ve vyhlášce formulován, se neliší od cíle, který sledují zvláštní právní předpisy, zejména pak zákon o silničním provozu (v § 4) a zákon o pozemních komunikacích (v § 7 odst. 1), v obecné rovině pak i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v § 2900).
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.07.2016 09:00 do: 27.07.2016 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 405/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3085/2015-284, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 31 Cdo 1168/2013-212, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 22 Co 119/2012-251, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 3. 2015, č. j. 22 Co 119/2012-256
Stručná charakteristika: Ochrana dobrověrného nabyvatele
Označení navrhovatelů: E. N.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka koupila od společnosti budovu a pozemek; společnost byla v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník těchto nemovitých věcí. Vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem jedné poloviny předmětných nemovitostí. Nalézací soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že vedlejší účastník je podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že v projednávaném případě dochází ke kolizi vlastnického práva vedlejšího účastníka a vlastnického práva stěžovatelky nabytého v dobré víře – v části od nevlastníka. V této situaci zvážil odvolací soud v intencích závěrů plynoucích z ustálené judikatury Ústavního soudu obě proti sobě stojící práva a dospěl k závěru, že je namístě poskytnout ochranu stěžovatelce jako nabyvatelce vlastnictví v dobré víře. Nejvyšší soud však následně vyhověl dovolání vedlejšího účastníka a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovolání projednával dovolací soud ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. V odůvodnění zrušujícího rozsudku vyložil, že jen dobrá víra nabyvatele ke vzniku vlastnického práva nestačí, a že takto vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka. Vyslovený názor považuje dovolací soud za souladný s plenární judikaturou Ústavního soudu (konkrétně s nálezy sp. zn. Pl. ÚS 750/04 a Pl. ÚS 78/06), kterou považuje za nadřazenou judikatuře senátní. Názor vyjádřený v senátním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, považuje toliko za názor odchylný od většinového názoru pléna plynoucího z citovaných nálezů, a necítí se tudíž povinen z něj ve věci vycházet. Odvolací soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání, byl vázán právním názorem soudu dovolacího, znovu věc projednal a rozhodl, že vedlejší účastník je vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí. Dovolání bylo odmítnuto.
Stěžovatelka uvádí, že se zřetelem ke všem okolnostem neměla objektivně žádnou možnost dopátrat se, zda vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti; sama vyvinula veškerou myslitelnou snahu, aby případné jiné možné vlastníky odhalila, avšak vedlejší účastník, který o zamýšleném prodeji předmětných nemovitostí vědět mohl, své nároky uplatnil až za dva roky poté, co k převodu došlo. Za této situace se stěžovatelka odmítá spokojit s tím, že jí nebylo vlastnické právo zachováno a domáhá se zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.07.2016 09:30 do: 27.07.2016 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 842/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 25 Co 425/2015-63, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 2015, č. j. 21 C 480/2014-25
Stručná charakteristika: Rozsudek pro uznání; spravedlivý proces; vyjádření k žalobě podle § 114b o.s.ř.
Označení navrhovatelů: Finservis.com.s.r.o., Praha 6, Na Rozdílu 719/26
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelce v procesním postavení žalované byla dne 24. 3. 2015 soudem doručena tzv. kvalifikovaná výzva, jíž jí bylo uloženo, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila k žalobě, kterou proti ní podal vedlejší účastník. Stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně zaslala vyjádření soudu datovou zprávou dne 20. 4. 2015; toto podání ovšem sestávalo z jediné strany, přičemž bylo z jeho formy a obsahu zjevné, že jde o první (titulní) stranu obsáhlejšího podání. Z referátu vyřizující soudkyně vyplývá, že se s podáním seznámila již následující den po jeho doručení soudu. Vyjádření vyhodnotil nalézací soud jako nedostatečné a ve věci vydal rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž tvrdila, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání; argumentovala především tím, že došlo k administrativnímu pochybení advokátky při odesílání podání. Městský soud v Praze rozsudek pro uznání potvrdil.
Stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces spočívající v nedodržení základních zásad občanského soudního řízení – účastníkům nebyla zajištěna spravedlivá ochrana práva domáhá se zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 i Městského soudu v Praze.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.07.2016 10:00 do: 27.07.2016 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2804/15
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 1172/2015-343, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2014 č. j. 56 Co 292/2014-279 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2014 č. j. 58 C 5/2012-228
Označení navrhovatelů: PÍSEK OSTRAVA s.r.o., se sídlem Slavíkova 1744/22, Ostrava-Poruba, zastoupená JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou, se sídlem Sokolská třída 451/11, Ostrava – Moravská Ostrava
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Řízení před obecnými soudy bylo vedeno na základě žaloby, jíž se vlastnice pozemku, na němž se nachází dobývací prostor, vůči stěžovatelce jako žalované, která na dotčeném pozemku provádí hornickou a rekultivační činnost či úkony k ní směřující, domáhala stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva. Okresní soud v Ostravě žalobě vyhověl, k odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu potvrdil, avšak při odlišném právním posouzení. Proti rozhodnutí krajského soudu se pak stěžovatelka bránila dovoláním, které bylo napadeným rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, avšak stěžovatelka v dovolání polemizuje pouze s jedním z nich.
Stěžovatelka předně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech. Podle ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jen na jediném právním důvodu, a to nedostatku oprávnění stěžovatelky k dobývacímu prostoru, z čehož pak je odvozen i nedostatek soukromoprávního titulu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo podnikat, a dále také princip legitimního očekávání a princip právní jistoty.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.07.2016 10:00 do: 27.07.2016 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 899/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016 č. j. 7 Afs 273/2015-29
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces; odstranění vad podané kasační stížnosti
Označení navrhovatelů: R. B., zastoupen JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Ostrava, Českobratrská 1403/2,
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel, jímž byla změněna formulace části výroku rozhodnutí Celního úřadu Karviná, kterým byla stěžovateli vyměřena spotřební daň z lihu za zdaňovací období červen 2012 ve výši 823 080 Kč, a ve zbytku bylo rozhodnutí celního úřadu potvrzeno. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku správního soudu odmítl. V odůvodnění kasační soud uvedl, že stěžovatel k výzvě soudu vady kasační stížnosti ve stanovené lhůtě neodstranil, přičemž důvody podání kasační stížnosti skutkově ani právně nekonkretizoval.
Stěžovatel uvádí, že usnesením kasačního soudu ze dne 23. 10. 2015 (podle kasačního soudu ze dne 23. 11. 2015) byl vyzván k doplnění kasační stížnosti ve stanovené lhůtě uvedením rozsahu napadení rozsudku správního soudu a důvodu podání kasační stížnosti. Na tuto výzvu reagoval prostřednictvím svého zástupce elektronickým podáním ze dne 23. 12. 2015, jímž byla kasační stížnost doplněna. Přesto došlo k odmítnutí kasační stížnosti pro neodstranění jad podání. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.07.2016 09:30 do: 28.07.2016 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2736/15
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012, č. j.8 EC 351/2010-33
Stručná charakteristika: zastoupení nezletilé v občanském soudním řízení
Označení navrhovatelů: O. V., zast. advokátkou Mgr. Alenou Vlachovou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Ústí nad Labem poté, co jemu předcházející elektronický platební rozkaz byl zrušen z důvodu jeho nedoručení stěžovatelce, resp. její zákonné zástupkyni, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit obchodní společnosti Loan Park I. s.r.o. (zde vedlejší účastník) částku ve výši 1.008,- Kč s příslušenstvím a dále povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8.220,- Kč. Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné a přirážku k němu, neboť stěžovatelka se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy v dubnu 2009 neprokázala pověřenému pracovníkovi právního předchůdce vedlejšího účastníka platným cestovním dokladem. Vedlejší účastník se stal nabyvatelem pohledávky na základě jejího postoupení. V době podání žaloby bylo stěžovatelce 13 let, pročež řízení bylo vedeno s její zákonnou zástupkyní – matkou. Po zrušení platebního rozkazu byla zákonné zástupkyni stěžovatelky zaslána žaloba s výzvou k vyjádření, zda stěžovatelka (resp. její zákonná zástupkyně) souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, tuto výzvu se zákonné zástupkyni stěžovatelky opět nepodařilo doručit a z tohoto důvodu došlo k jejímu doručení fikcí. Následně soud vydal ústavní stížností napadený rozsudek, a to aniž by ve věci nařizoval jednání. Ani tento rozsudek se zákonné zástupkyni stěžovatelky nepodařilo doručit, pročež došlo k jeho vyvěšení na úřední desce soudu a doručení fikcí, rozsudek nabyl právní moci dne 31. 5. 2012. V červenci 2015 požádala právní zástupkyně stěžovatelky Okresní soud v Ústí nad Labem, aby stěžovatelce byly jejím prostřednictvím doručeny všechny písemnosti vydané v předmětném řízení včetně žaloby a rozsudku, neboť stěžovatelka žádnou z písemností pro řízení relevantních nikdy neobdržela. Této výzvě soud vyhověl a požadované listiny stěžovatelce cestou její právní zástupkyně doručil dne 26. 8. 2015. Stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost a zároveň také ústavní stížnost. V roce 2011 byla stěžovatelka umístěna soudním rozhodnutím do ústavní výchovy, kde zůstala až do své plnoletosti.
Stěžovatelka namítá, že soud neoprávněně zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když jí odňal možnost jednat před soudem a být přítomen na projednání její věci tím, že s ní v řízení vůbec nejednal a namísto toho jednal pouze s její matkou jakožto zákonnou zástupkyní, ačkoliv mu musely být známy okolnosti, které takové zastoupení vylučovaly. Stěžovatelka se domnívá, že došlo též k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.07.2016 10:00 do: 28.07.2016 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3250/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 9. 2014, č. j. 53 Nc 6026/2007-23, a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, ze dne 17. 3. 2014, č. j. 103 Ex 04983/08-31
Stručná charakteristika: úhrada nákladů exekučního řízení
Označení navrhovatelů: F. S., zast. advokátem Mgr. Michalem Přibilem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele k vymožení pohledávky, jakož i nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Poté podal stěžovatel soudu návrh na zahájení insolvenčního řízení, který spojil s návrhem na povolení oddlužení. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě, jímž byl zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno jeho oddlužení. Stěžovatel v lednu 2014 informoval soudního exekutora o skončení insolvenčního řízení, v jehož rámci došlo též k uspokojení pohledávky oprávněného, přičemž tato pohledávka byla v insolvenčním řízení uspokojena z 96,56 % a ve zbývajícím rozsahu byl stěžovatel od jejího placení insolvenčním soudem osvobozen. Stěžovatel proto navrhl, aby exekuce byla zastavena. Soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž tyto, s přihlédnutím ke skutečnosti, že v rámci exekučního řízení nebylo vymoženo ničeho, stanovil v minimální výši, tj. ve výši 7.865,- Kč (odměna exekutora ve výši 3.000,- Kč a náhrada hotových výdajů v paušální částce 3.500,- Kč, to vše + 21 % DPH). Tato částka byla soudní exekutorem postižena na bankovním účtu stěžovatele. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, v jejichž rámci vyjádřil přesvědčení, že jelikož soudní exekutor svou pohledávku nepřihlásil včas. Okresní soud v Novém Jičíně námitky stěžovatele zamítl s odůvodněním, že náklady exekuce nejsou příslušenstvím vymáhané pohledávky, přičemž k jejich úhradě je povinen povinný (stěžovatel). Rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození stěžovatele od placení pohledávek proto na jeho povinnost k úhradě nákladů exekuce nemá dle názoru exekučního soudu vliv.
Rozhodnutí exekučního soudu, jímž byly zamítnuty námitky stěžovatele proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce, jakož i tento příkaz samotný, stěžovatel napadl ústavní stížností. Uvedl, že lze sice souhlasit s názorem exekučního soudu, že náklady exekuce nepředstavují příslušenství pohledávky oprávněného vymáhané v exekučním řízení, avšak tento argument nelze považovat za určující pro závěr, že osvobození od placení pohledávek, jehož stěžovatel v rámci insolvenčního řízení dosáhl, se nevztahuje i na náklady exekutora. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení okresního soudu a příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.