Přehled jednání Ústavního soudu pro 32. kalendářní týden roku 2017

04.08.2017

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.08.2017 08:15 do: 08.08.2017 08:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1167/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2017 č. j. 3 As 13/2016-49
Stručná charakteristika: právo na řádný a spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: nezletilá M. Š.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Na základě rozhodnutí ředitelky základní školy a mateřské školy stěžovatelka nebyla přijata k předškolnímu vzdělávání z důvodu nesplnění podmínek stanovených v § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí ředitelky bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno rozhodnutím krajského úřadu. Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského úřadu správní žalobou, kterou spojila s návrhem na přiznání odkladného účinku a žádostí o osvobození od soudního poplatku. Krajský soud v Plzni odkladný účinek žalobě nepřiznal, osvobodil stěžovatelku od soudního poplatku a nakonec správní žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka blanketní kasační stížností, kterou k výzvě soudu ve lhůtě doplnila. Součástí doplněné kasační stížnosti je i argument, že krajský úřad ve skutkově velmi podobné věci vyhověl odvolání jiné osoby, která argumentovala shodně jako stěžovatelka. Napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. V odůvodnění se k námitce, že vedlejší účastník ve skutkově velmi podobné věci vyhověl odvolání jiné osoby, která argumentovala shodně jako stěžovatelka, nijak nevyjádřil, ani tuto námitku nerekapituloval.

Stěžovatelka se tak cítí diskriminována, neboť tvrdí, že v její věci, která byla skutkově v relevantních okolnostech shodná, bylo rozhodnuto jinak, a nápravy se nedomohla ani u soudu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.08.2017 10:30 do: 07.08.2017 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1079/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 747/2016-372 ze dne 15. února 2017
Stručná charakteristika:  Právo na rodinný život a péči o děti
Označení navrhovatelů:  R. Z.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí narozených v červnu 2008 a v listopadu 2009. Při rozvodu manželství byly poměry nezletilých uspořádány na základě písemné dohody rodičů. Vzhledem k tomu, že matka dětí (vedlejší účastnice) údajně nedodržovala nevykonatelnou dohodu o styku a bránila stěžovateli ve styku s jeho dětmi, podal tento návrh na soudní úpravu styku. Rozsudkem Okresního soudu Praha–západ došlo ke zvýšení výživného a styk stěžovatele s dětmi byl stanoven na každý sudý víkend od pátku 18 hodin do neděle 18 hodin a na část prázdnin. V části týkající se úpravy styku byl k odvolání vedlejší účastnice tento rozsudek zrušen rozsudkem Krajského soudu v mj. za účelem doplnění dokazování znaleckým posudkem, s tím, že u nezletilých byly signalizovány psychické potíže. Stěžovatel posléze podal soudu návrh na změnu výchovy, kterým se domáhal svěření obou nezletilých do své výlučné péče nebo do střídavé péče; matka s tímto návrhem nesouhlasila. Okresní soud poté nechal vypracovat znalecký posudek a provedl další listinné důkazy. V řízení považoval za zjištěné, že rodiče mají konfliktní vztah a nedohodli se na úpravě styku otce s nezletilými. Zohlednil závěry znaleckého posudku, ve kterém znalec uvedl, že střídavá výchova není vhodná, a doporučil ponechání nezletilých ve výlučné péči matky s určeným stykem s otcem. Z tohoto důvodu soud zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy a určil, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými stýkat vždy v každém sudém týdnu od pátku 18 hodin do neděle 18 hodin a v každém lichém týdnu od úterý 18 hodin do čtvrtka 18 hodin, jakož i po dobu čtyř týdnů během letních prázdnin. Ačkoliv měla matka proti péči stěžovatele výhrady, soud zohlednil, že si stěžovatel zajistil vhodné bytové podmínky pro pobyt nezletilých a že znalec styk doporučil. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal s tím, že okresní soud nesprávně zohlednil závěry znaleckého posudku; poukázal na práva dětí a jejich zájmy a na to, že postavení obou rodičů je nevyrovnané. Setrval přitom na požadavku svěření dětí do střídavé péče a v případě neúspěchu navrhoval co nejširší styk. Poté, co krajský soud doplnil dokazování s ohledem na plynutí času a dospěl k závěru, že ani jedno odvolání není důvodné, napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí o výchově nezletilých a změnil úpravu styku tak, že stěžovatel je oprávněn s nezletilými stýkat každý sudý víkend ve školním roce od pátku 18 hodin do neděle 18 hodin a po dobu prvních dvou týdnů v červenci a v srpnu. Soud zohlednil, že na základě oznámení vedlejší účastnice probíhá trestní stíhání stěžovatele; bez ohledu na to, že nelze v současnosti objektivně uzavřít, jak trestní řízení skončí (tedy zda odložením věci či zahájením trestního stíhání matky pro křivé obvinění otce), je zcela evidentní, že úprava širokého styku by nebyla v souladu se zájmy nezletilých.

Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice jej účelově křivě obvinila z týrání dětí, a ovlivnila tak soudní řízení před krajským soudem, který pak jeho běžný styk se syny omezil na polovinu, zamezil významnějšímu výchovnému působení z jeho strany a tím dal matce ještě větší prostor pro ovlivňování nezletilých. Dle stěžovatele porušil krajský soud princip presumpce neviny, jelikož pouhé podezření (vyvrácené předchozím znaleckým posudkem, který u něj vyloučil násilnické sklony) využil k podstatnému omezení styku doporučovaného znalcem a nařízeného okresním soudem, navíc v okamžiku, kdy mu ještě nebylo ani sděleno obvinění. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho základní práva.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.08.2017 08:45 do: 08.08.2017 09:15

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2337/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016 č. j. 7 Tdo 550/2016-30 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. ledna 2016 č. j. 4 To 423/2015-300
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu v trestním řízení - rozsah přezkumu v řízení u odvolacího soudu
Označení navrhovatelů:  B. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně ve stěžovatelův neprospěch odvolání, a to do výroku o trestu. Státní zástupkyně poukázala na to, že stěžovatel již byl čtyřikrát soudně trestán, již mu byly ukládány citelné tresty a vytýkaného jednání se začal dopouštět vzápětí po propuštění z osmiletého výkonu trestu odnětí svobody. S ohledem na to navrhla, aby stěžovateli byl v rámci zákonné sazby od dvou do osmi let uložen trest v její třetí třetině. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl nově shledán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi a půl roku. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel namítá, že byl v odvolacím řízení uznán vinným těžším trestným činem, s přísnější trestní sazbou trestu odnětí svobody, než soudem prvního stupně, ačkoliv takový postup nebyl možný, jelikož státní zástupkyně okresního státního zastupitelství svým odvoláním, byť v neprospěch stěžovatele, napadla výslovně pouze výrok o trestu, nikoliv však o vině stěžovatele. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.08.2017 09:00 do: 08.08.2017 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2330/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, č. j. 20 Co 142/2016-101, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2015, č. j. 18 C 44/2014-75
Stručná charakteristika:  Projednání věci v přiměřené lhůtě
Označení navrhovatelů:  PhDr. M. J., zast. advokátem JUDr. Jiřím Exnerem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 40.000,- Kč a uložil jí povinnost zaplatit České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj (vedlejší účastník) částku 600,- Kč. Žalované částky se stěžovatelka domáhala jako nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu stavebních úřadů – při vyřizování její žádosti o vydání rozhodnutí k realizaci stavby oplocení a vjezdových vrat na pozemku stěžovatelky – spočívajícího v nepřiměřené délce trvání 27 měsíců. Obvodní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v projednávané věci není splněna základní podmínka odpovědnosti za škodu, a to nesprávný úřední postup. Městský soud, jako soud odvolací, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a o nákladech řízení rozhodl tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení 300,- Kč. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že nárok stěžovatelky vychází ze dvou stavebních řízení, jejichž průběh je nutno posoudit samostatně.

Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků obvodního soudu a městského soudu, především namítá, že není možné posuzovat jednotlivé fáze stavebního řízení odděleně a naopak za situace, kdy v „pozdějším“ řízení dojde k odstranění vad řízení předchozího, je evidentní nedělitelnost újmy, která stěžovatelce řízením vznikala po celou dobu, než byla její žádost vyřízena tak, aby mohla svůj záměr realizovat.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.08.2017 09:15 do: 08.08.2017 09:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1447/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2017 č. j. 1 To 3/2017-187 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2016 č. j. Nt 16172/2016-99
Stručná charakteristika:  Vazební zasedání - právo obviněného být slyšen, přezkum rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby
Označení navrhovatelů:  Ing. M. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, jakož i dalších osob pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a dále pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině. Na návrh státního zástupce byl stěžovatel společně s dalšími spoluobviněnými vzat usnesením Okresního soudu v Ostravě do vazby, neboť bylo shledáno, že jsou u něj dány důvody vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu (útěková vazba). Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, o níž Krajský soud v Ostravě rozhodl tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím porušil okresní soud jeho ústavně chráněné základní právo na svobodu a osobní bezpečnost zaručené čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jelikož svévolně akceptoval zadržení stěžovatele za podmínek neakcentujících princip právní jistoty a řádně nezkoumal procesní a materiální zákonnost zbavení osobní svobody.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.08.2017 13:30 do: 08.08.2017 14:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2545/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 č. j. 15 Co 367/2013 – 126 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 č. j. 23 Cdo 1988/2014-161
Stručná charakteristika:  Stanovení úhrad za zdravotní péči v zařízeních sociálních služeb v roce 2012 z pohledu čl. 31 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Označení navrhovatelů: příspěvková organizace Domov se zvláštním režimem Krásná Lípa, zastoupená JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, sídlem Praha 9
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka, jakožto příspěvková organizace Hlavního města Prahy, provozuje domov se zvláštním režimem jako pobytové zařízení sociálních služeb. V souladu s § 36 zákona o sociálních službách a § 17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění, poskytovala stěžovatelka v tomto domově pro osoby se zdravotním postižením ošetřovatelskou a rehabilitační péči, a to na základě smlouvy ze dne 30. 4. 2007 uzavřené s vedlejší účastnicí. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici částky 67 502,40 Kč s příslušenstvím, jakožto úhrady zdravotní péče za měsíc leden roku 2012, kterou stěžovatelka poskytla pojištěncům vedlejší účastnice. Stěžovatelka vyfakturovala částku 146 154,40 Kč, vedlejší účastnice však uhradila částku 78 652 Kč s tím, že na rok 2012 nebyla mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí sjednána dohoda o ceně (tj. dodatek rámcové smlouvy z roku 2012 týkající se ceny poskytnuté péče), tudíž poskytnuté plnění je pouze zálohou podléhající konečnému vyúčtování za rok 2012. Pro stanovení úhrady za leden byl použit výpočet dle vyhlášky č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012. Zbylou tvrzenou pohledávku za celý rok 2012 ve výši 442 604,10 Kč uplatňuje stěžovatelka v jiném řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 žalobě vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, přičemž vyšel z toho, že cena plnění nebyla sjednána, a tudíž je pro zjištění ceny poskytnuté péče možno aplikovat úhradovou vyhlášku pro rok 2012 jako předpis svou povahou nejbližší posuzované situaci. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolaní stěžovatelky zamítl, neboť shledal, že na úhradu za péči poskytnutou v relevantním období (leden 2012) je úhradová vyhláška pro rok 2012 analogicky aplikovatelná, přičemž derogace úhradové vyhlášky pro rok 2013 Ústavním soudem nemá na aplikaci starší vyhlášky týkající se roku 2012 vliv, byť mohou obsahovat obdobné principy určení ceny plnění, včetně úhradových limitů.

Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími odvolacího i dovolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti a zákaz svévole, dále právo podnikat a právo na spravedlivý proces. Obecné soudy dále dle stěžovatelky neposkytly ochranu jejím právům podle čl. 90 Ústavy České republiky a necítily se vázány názorem Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy. Konkrétně pak stěžovatelka brojí proti analogické aplikaci úhradové vyhlášky pro rok 2012 tvrzením, že zákonodárce v zákoně o veřejném zdravotním pojištění jasně odlišuje poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních (§ 17) a v zařízeních sociálních služeb (§ 17a).

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.08.2017 14:00 do: 08.08.2017 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3092/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 1281/2016-212 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015 č. j 12 Co 62/2015-146
Stručná charakteristika:  náhrada za zrušený zájezd
Označení navrhovatelů: 1) L. M., 2) L. M., 3) M. M. a 4) H. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Každý ze stěžovatelů jako zákazník uzavřel s cestovní kanceláří Globaltour, s. r. o. cestovní smlouvu, v níž se cestovní kancelář zavázala poskytnout jim zájezd do Turecka v určeném termínu. Žalobci zaplatili zálohu ve výši 50 % celkové ceny zájezdu, který se však v důsledku úpadku cestovní kanceláře neuskutečnil. Z pojištění cestovní kanceláře pro případ úpadku poskytla Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group každému ze stěžovatelů pojistné plnění do výše 5,4 % zaplacené zálohy s odůvodněním, že nemůže krýt škody klientů cestovní kanceláře nad limit pojistného plnění sjednaného v rámci pojistné smlouvy, které v plném rozsahu vyplatila.  Stěžovatelé se poté v řízení před obecnými soudy domáhali po pojišťovně zaplacení náhrady škody za neuskutečnění zahraničního zájezdu. Obvodní soud pro Prahu 8 žalobě vyhověl a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora Evropské unie dospěl k závěru, že vzniklé nároky žalobců, jejichž zájezd se v důsledku úpadku cestovní kanceláře neuskutečnil, musí být uspokojeny v celém rozsahu. K odvolání žalované Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. S poukazem na závěry prezentované v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1868/14 ze dne 24. 2. 2015 a v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí k obdobné problematice konstatoval, že z vnitrostátní úpravy nelze dovodit povinnost žalované poskytnout žalobcům z důvodu úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění z pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nad rámec sjednané pojistné částky. Městský soud poučil žalobce, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné. Stěžovatelé v přesvědčení, že jim bylo poskytnuto nesprávné poučení, napadli rozsudek městského soudu dovoláním podaným v tříměsíční lhůtě ve smyslu § 240 odst. 3 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl jako opožděné.  Podle Nejvyššího soudu byli žalobci poučeni správně, neboť předmět sporu představovaly samostatné nároky žalobců v bagatelní výši a nešlo o vztahy ze spotřebitelské smlouvy. Stěžovatelé napadli rozsudek městského soudu rovněž ústavní stížností, kterou Ústavní soud po zjištění, že ve věci bylo podáno dovolání, odmítl jako předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou usnesením sp. zn. III. ÚS 2301/15 ze dne 17. 9. 2015.

Stěžovatelé mají za to, že rozsudek Městského soudu v Praze je nezákonné rozhodnutí, které v důsledku nesprávného poučení nebylo možné přezkoumat v dovolacím řízení. Dále namítají, že po vydání napadeného rozsudku Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1996/13 ze dne 16. 7. 2015 vyložil, že v případě dvou rovnocenných výkladových variant práva (v daném případě zákona č. 159/1999 Sb.) musí obecné soudy upřednostnit výklad ústavněprávní a eurokonformní a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2370/15 ze dne 14. 6. 2016, ve věci s obdobnou problematikou, judikoval, že spotřebitelům je třeba zachovat právo na úhradu plné výše pojištěného plnění, které nemá být redukováno o výši limitu sjednaného v pojistné smlouvě mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.08.2017 14:30 do: 08.08.2017 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 34/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 30 Cdo 1798/2016-202, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 35 Co 317/2015-179 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. května 2015 č. j. 5 C 191/2014-151
Stručná charakteristika: právo vlastnit majetek, nabývání majetku; právo na svobodné jednání
Označení navrhovatelů:  VELKOTRŽNICE-LIPENCE s. r. o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stručně řečeno, Městská část Praha 5 nabídla manželům P. v rámci privatizace odkup bytu, který obývali. Vzhledem k tomu, že požadovanou částkou 265 405 Kč nedisponovali, stěžovatelka jim poskytla půjčku, manželé P. se zavázali půjčku vrátit ve lhůtě do tří let od zápisu vkladu vlastnického práva, a to formou převodu těchto nemovitosti do vlastnictví věřitele, tedy stěžovatelky. Zároveň pro ně bylo zřízeno věcné břemeno doživotního práva bydlení. Vedlejší účastníci řízení se po úmrtí manželů v roce 2013 v rámci dědického řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhali určení, že blíže specifikovaná bytová jednotka v Praze se ke dni 11. září 2013 nacházela ve společném jmění manželů. Měli totiž za to, že obě kupní smlouvy na bytovou jednotku, uzavřené mezi manžely P. a stěžovatelkou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jsou absolutně neplatné, neboť se jedná o právní úkony simulované, kdy jimi mělo být zastřeno sjednání tzv. propadné zástavy. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě vyhověl. Na základě odvolání, podaného stěžovatelkou, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Dovolání, podané stěžovatelkou, Nejvyšší soud usnesením odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud.

Dle názoru stěžovatelky se obecné soudy neřídily vůlí účastníků řízení při uzavírání souboru smluv a vyložily ji zcela svévolně jinak. O tom svědčí i skutečnost, že manželé P. nikdy za svého života na stěžovatelku žalobu nepodali a platnost smluvních ujednání nezpochybnili. Stěžovatelka tvrdí, že právní posouzení věci je obecně nesprávné a odchyluje od ustálené soudní praxe obecných soudů při výkladu smluvního ujednání, neboť obecné soudy v posuzované věci smlouvy posuzovaly podle formálního označení a nikoliv podle jejich obsahu a vůle smluvních stran. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků městského soudu a obvodního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků řízení.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.08.2017 09:00 do: 09.08.2017 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 4139/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016 č. j. 28 Cdo 4401/2015-170 v části jeho výroku I, kterou byla odmítnuta dovolání stěžovatelek, a výroku II a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2015 č. j. 58 Co 354/2014-128 ve výrocích I a II,
Stručná charakteristika:  Výše náhrady podle restitučních zákonů
Označení navrhovatelů:  Mgr. V. V. a M. V., zastoupené JUDr. Martou Černou, advokátkou se sídlem Praha 1 – Nové Město, Senovážné náměstí 978/23
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozhodnutím Okresního úřadu Praha-západ z března 2000 bylo zjištěno, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi – každá ve vztahu k podílu ve výši jedné čtvrtiny – blíže specifikovaného pozemku v Mníšku pod Brdy o výměře 2 231 m2 a že tento pozemek nejde vydat z důvodu jeho zastavěnosti podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Současně bylo konstatováno, že stěžovatelkám jako oprávněným osobám přísluší náhrada. Stěžovatelkám nebyl poskytnut jiný pozemek, a proto uplatnily nárok na finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Tuto náhradu však požadovaly ve výši, která přesahuje cenu platnou ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Protože předmětný nárok nebyl uspokojen, domáhaly se stěžovatelky žalobou, aby vedlejší účastnice zaplatila každé z nich částku 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy však tomuto požadavku stěžovatelek nevyhověly. Obvodní soud pro Prahu 3 každé ze stěžovatelek přiznal 11 155 Kč představující náhradu za zemědělský pozemek. Městský soud v Praze nakonec uložil České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (vedlejší účastnice) povinnost zaplatit každé ze stěžovatelek ještě částku 27 101 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. dubna 2015 do zaplacení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud ve svém usnesení poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž restituční předpisy jsou založeny na zásadě, že oprávněné osoby mají nárok na vrácení toho, co jim bylo odňato, přičemž přednost má vždy snaha o restituci navrácením do původního stavu před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Pokud stěžovatelky uplatňují finanční náhradu, ta se podle § 28a zákona o půdě určuje ve výši ceny původních pozemků. Podle dovolacího soudu přitom nelze namítat, že by měla být stanovena podle pozdější ceny.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti zdůrazňují, že obecnými soudy přiznaná výše náhrady za nevydaný pozemek je absolutně neadekvátní, neboť vychází z cen platných před 25 lety, když navíc ani tehdy za ně nebylo možné koupit v Mníšku pod Brdy stavební pozemek kvalitativně a kvantitativně odpovídající pozemku nevydanému. Podle stěžovatelek by náhrada měla být přiznána v rozumném poměru k tržní ceně, byť by ji nemusela dosahovat. Takovýto výklad by odpovídal spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. K podpoře svého právního názoru stěžovatelky odkazují na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Pincová a Pinc proti České republice a Pešková proti České republice, jakož i rozsudek ze dne 27. května 2010 ve věci stížnosti č. 36561/05 Otava proti České republice, podle něhož se výše uvedený požadavek přiměřené náhrady týká i finanční náhrady podle § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích.