II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.10.2016 10:00 do: 19.10.2016 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 849/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2013, č. j. 30 C 172/2007-239, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 13 Co 218/2013-277, 13 Co 220/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, č. j. 25 Cdo 1942/2015-356.
Stručná charakteristika: právo na zákonného soudce, spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: SUZAP Plzeň s. r. o. v likvidaci
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka v roce 1996 koupila od společnosti ULTRA 92, s. r. o. nemovitost, kterou tato společnost nabyla o rok dříve od 1995 na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené s Fondem národního majetku ČR, a to i přesto, že Správa budov města Plzně (která je převedla na Fond národního majetku) byla povinna nemovitostmi do rozhodnutí o žádosti restituenta nedisponovat. V listopadu 1999 nabyl právní moci rozsudek, kterým byla Správě budov města Plzně jako povinné osobě uložena povinnost vydat nemovitosti restituentovi jako oprávněné osobě, přičemž na základě tohoto rozhodnutí byl oprávněný zapsán na listu vlastnictví jako jejich vlastník. Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky co do výše 41.704.719 Kč s příslušenstvím. Tato sporná částka představovala tržní cenu nemovitostí, které musela stěžovatelka vydat restituentovi, a dále ušlý zisk. Důvod k zamítnutí žaloby shledal obvodní soud především ve skutečnosti, že stěžovatelka předmětné nemovitosti nikdy nevlastnila. Městský soud v Praze jako odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením předsedy senátu odmítl, neboť neobsahovalo všechny zákonné náležitosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že jí nebyla poskytnuta náležitá ochrana ze strany obecných soudů a dle dosavadního výsledku řízení by tak neměla nárok na žádné plnění, byť přišla o nemovitost zakoupenou v dobré víře. Samostatně pak stěžovatelka napadá rozhodnutí dovolacího soudu, neboť v dovolání údajně jasně a srozumitelně vylíčila předpoklady přípustnosti dovolání, pročež je Nejvyšší soud neměl odmítnout. Navíc stěžovatelka rozporuje, že Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání v nesprávném složení, neboť o odmítnutí dovolání rozhodl předseda senátu, ačkoliv o přípustnosti dovolání by měl rozhodovat senát. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce a právo na ochranu majetku.