IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.02.2016 09:30 do: 16.02.2016 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3122/15
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 2530/2015-348, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 23 Co 547/2013-275, 23 Co 548/2013
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, svévole v soudním rozhodování, přepjatý formalismus, výše odškodnění újmy za pracovní úraz, bolesti a ztížení společenského uplatnění
Označení navrhovatelů: B. S.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Kolíně rozsudkem uložil vedlejšímu účastníku Kaufland Česká republika v.o.s. jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 429 600 Kč. Výrokem II. řízení zastavil co do částek 24 000 Kč a 77 206 Kč s příslušenstvím jako odškodnění, resp. náhrady ztráty na výdělku zaplacených dobrovolně. Okresní soud vyšel z toho, že předmětem řízení je náhrada škody způsobené stěžovatelce v důsledku pracovního úrazu, který utrpěla jako zaměstnankyně vedlejšího účastníka na pozici pracovnice provozu obchodu ve věku 45 let a který spočíval v silném poškození zad. Okresní soud vyšel z § 372 zákona č. 262/2006 Sb., v tehdy účinném znění a § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, v tehdy účinném znění. Na základě provedeného dokazování, zejména znaleckého posudku stěžovatelce přiznal zvýšení nároku na desetinásobek základního bolestného, tj. ze 133 bodů na 1330 bodů odpovídajících při hodnotě jednoho bodu 120 Kč částce 159 600 Kč, a na patnáctinásobek základního odškodnění ztížení společenského uplatnění, tj. ze 150 bodů na 2250 bodů odpovídajících částce 270 000 Kč. Odvolací soud - Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudek okresního soudu ve výroku I. co do částky 145 800 Kč potvrdil, a co do částky 283 800 Kč změnil tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením věci ze strany okresního soudu, dospěl ovšem k závěru, že jak bolestné, tak odškodnění ztížení společenského uplatnění je třeba zvýšit (toliko) na celkový pětinásobek základního bodového hodnocení, tedy na částky 79 800 Kč a 90 000 Kč, přičemž od výsledné částky 169 800 Kč odečetl 24 000 Kč, které byly stěžovatelce zaplaceny v průběhu řízení. Zvýšení provedené okresním soudem vyhodnotil jako nepřiměřené. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka namítá zásah do práva na spravedlivý proces, který spatřuje v tom, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně její nárok na odškodnění nepřiměřeným způsobem zkrátil, aniž by svůj postup blíže odůvodnil.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.02.2016 09:30 do: 16.02.2016 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3766/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2014 č. j. 45 EXE 1859/2010-115, č. j. 45 EXE 1864/2010-110, č. j. 45 EXE 1870/2010-110, č. j. 45 EXE 1871/2010-107, č. j. 45 EXE 1876/2010-113, č. j. 45 EXE 1877/2010-109, č. j. 45 EXE 1878/2010-110, č. j. 45 EXE 1883/2010-181, č. j. 45 EXE 1895/2010-112, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 12 Co 173/2014-141, ze dne 15. 4. 2014 č. j. 14 Co 172/2014-141, ze dne 2. 6. 2014 č. j. 15 Co 192/2014-142, ze dne 2. 6. 2014 č. j. 15 Co 193/2014-219, ze dne 16. 4. 2014 č. j. 21 Co 190/2014-143, ze dne 30. 6. 2014 č. j. 55 Co 169/2014-143, ze dne 15. 7. 2014 č. j. 69 Co 171/2014-149, ze dne 16. 5. 2014 č. j. 70 Co 171/2014-139, ze dne 17. 4. 2014 č. j. 72 Co 187/2014-141 a proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3463/2014-166, ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3466/2014-158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3467/2014-157, ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3477/2014-207, ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3479/2014-158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3533/2014-235, ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3630/2014-156, ze dne 23. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3879/2014-164 a ze 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3880/2014-167
Označení navrhovatelů: Fyzická osoba, zastoupená Mgr. Pavlem Uhlem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V letech 2004 až v 2007 byla stěžovateli obvodním soudem celkem devětkrát uložena povinnost zaplatit částku v rozmezí 800 Kč až 900 Kč, a to vždy z důvodu neuhrazeného jízdného za jízdné v pražské hromadné dopravě, ve prospěch Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciová společnost. Dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel soudem stanovenou povinnost nesplnil, zahájil dopravní podnik proti němu v roce 2010 devět samostatných exekucí. Následně právní zástupce stěžovatele navrhl sloučení exekučních řízení do jednoho, což však exekutor zamítl. Stěžovatel dále prostřednictvím svého právního zástupce navrhl zastavení všech devíti exekucí, neboť se domníval, že rozhodnutí obvodního soudu ukládající stěžovateli povinnost zaplatit, a které představují exekuční titul, nebyly bezvadně doručeny. Stěžovatel je toho názoru, že jeho zdravotní stav vylučoval, aby doručené soudní písemnosti správně vyhodnotil a reagoval na ně. Obvodní soud podané návrhy ústavní stížností napadenými usneseními zamítl. V odůvodnění svých usnesení uvedl, že na základě znaleckého posudku a dalších skutečností je přesvědčen, že stěžovateli v době doručování exekučního titulu zdravotní stav nijak nebránil pochopit jeho význam, a proto lze převzetí rozhodnutí považovat za platný procesní úkon s účinky doručení.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá nesprávné hodnocení znaleckých posudků obecnými soudy. Další výtka stěžovatele směřuje k nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.02.2016 15:00 do: 16.02.2016 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 312/15
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 32 Cdo 2386/2014-452 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. ledna 2014 č. j. 15 Co 790/2013-423
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces - řádné odůvodnění soudních rozhodnutí
Označení navrhovatelů: Ing. L. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Táboře, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, uložil žalovanému (stěžovatel) povinnost zaplatit žalobci částku 305.970 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 1. 12. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I.). Pokud se žalobce domáhal zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 15,25 % ročně z částky 305.970 Kč od 1. 12. 2004 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II.) a žalovanému bylo uloženo, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce částku 297.171,93 Kč (výrok pod bodem III.) a České republice na účet Okresního soudu v Táboře na náhradě jí vynaložených nákladů částku 1.300 Kč (výrok pod bodem IV.). Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. v části výroku, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 152.985,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 1. 12. 2004 do zaplacení, potvrzen (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem I. v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 152.985,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 1. 12. 2004 do zaplacení, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok pod bodem II.). Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok pod bodem III.) a účastníkům byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře na náhradě jí vynaložených nákladů každý částku 650 Kč (výrok pod bodem IV.). Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel je tak přesvědčen, že krajský soud vydal ve věci rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla stěžovateli odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí (hodnota příslušné části díla), a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Tento stav typicky způsobuje tzv. překvapivé rozhodnutí. Postup Nejvyššího soud se stěžovateli jeví jako přepjatě formalistický. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.02.2016 14:00 do: 17.02.2016 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 17/15
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 2 a § 4 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 355/2013 Sb. ze dne 30. října 2013, o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 101/2015 Sb. ze dne 22. dubna 2015
Stručná charakteristika: insolvence
Označení navrhovatelů: skupina 21 senátorů, jejímž jménem jedná senátor Petr Bratský, zast. advokátem prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Skupina 21 senátorů podala návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 2 a § 4 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 355/2013 Sb. ze dne 30. října 2013, o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, v platném znění. Napadená ustanovení upravují otázky spojené s úřední dobou provozoven insolvenčních správců a jejich přítomnost v těchto provozovnách.
Navrhovatelé mají za to, že napadená vyhláška klade naplnění cílů revizní novely insolvenčního zákona závažné překážky. Stanoví, že insolvenční správce musí být v provozovně vždy osobně přítomen, a proto v tu dobu nemůže vykonávat jinou činnost, např. být přítomen na soudních jednáních. Tvůrce vyhlášky dle názoru navrhovatelů záměrně klade na insolvenční správce takové povinnosti, o kterých dopředu ví, že je žádný insolvenční správce nebude schopen splnit. Ministerstvo spravedlnosti dle navrhovatelů v rozporu se zákonem stanovilo svou vyhláškou povinnost insolvenčních správců zdržovat se nepřetržitě v době úředních hodin v provozovně. Navrhovatelé namítli, že tato povinnost ze zákona o insolvenčních správcích nevyplývá. Navrhovatelé dále tvrdí, že vydání vyhlášky je excesem výkonné moci, a to nejen ve vztahu k moci zákonodárné, ale též moci soudní. Vyhláška je v rozporu s tím, k čemu by měla podzákonná exekutivní normotvorba sloužit. Její úlohou totiž není a nemůže být výklad zákona (v daném případě zákona o insolvenčních správcích).
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.02.2016 14:30 do: 17.02.2016 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: IV. ÚS 4397/12
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 69/2012-240 ze dne 16. 12. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 71/2012-831 ze dne 20. 9. 2012 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011-619 ze dne 29. 3. 2012
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: 1) DELTA PEKÁRNY a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 24/519, 2) OK REST a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 24/519, zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, a 3) PENAM a. s., se sídlem Cejl 38, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelky se správní žalobou, podanou ke Krajskému soudu v Brně, domáhaly zrušení rozkladového rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 2. 2. 2009, č. j. ÚOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr. Tímto rozhodnutím bylo změněno prvostupňové rozhodnutí Úřadu tak, že deklarovalo u všech stěžovatelek porušení zákazu jednání ve vzájemné shodě při určování cen čerstvého běžného pečiva, chleba a čerstvého cukrářského pečiva stanoveného v ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže, v rozhodném znění. Dále deklarovalo u druhé a třetí stěžovatelky i porušení zákazu jednání ve vzájemné shodě při určování cen trvanlivého sladkého pečiva, to vše v období od 18. 9. 2003 do 12. 11. 2003. Dále bylo rozkladovým rozhodnutím předsedy Úřadu změněno taktéž prvostupňové rozhodnutí Úřadu tak, že ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže byla stanovena pokuta první stěžovatelce ve výši 24 800 000 Kč, druhé stěžovatelce ve výši 14 800 000 Kč a třetí stěžovatelce ve výši 13 200 000 Kč. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně zrušil uvedené rozkladové rozhodnutí předsedy Úřadu v části týkající se porušení zákazu jednání ve vzájemné shodě při určování cen trvanlivého sladkého pečiva a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku žaloby stěžovatelek zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud takto rozhodl znovu poté, co byl jeho původní rozsudek, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Rozsudek krajského soudu napadly všechny stěžovatelky včasnými kasačními stížnosti, které Nejvyšší správní soud jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelky namítají, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dovodil protiprávní jednání stěžovatelky na základě pouhých spekulací a nepodložených dohadů, aniž by své závěry podložil jakýmikoliv důkazy prokazujícími spáchání předmětného správního deliktu stěžovatelkou. Tím, že Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud takové rozhodování Úřadu aprobovaly, zasáhly významně do jejich ústavně zaručených práv. Všechny stěžovatelky doplnily své ústavní stížnosti o argumentaci vztahující se k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Delta Pekárny, a. s. proti České republice ze dne 2. 10. 2014, č. stížnosti 97/11, v němž Evropský soud pro lidská práva dle nich shledal, že šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v obchodních prostorech první stěžovatelky vedlo k porušení jejího práva na respektování obydlí a korespondence zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelky v této souvislosti uvedly, že nezákonnost místního šetření provedených u první stěžovatelky, a tím i nezákonnost šetření provedených u dalších stěžovatelek, měla za následek i nezákonnost důkazů, které byly v jejich rámci Úřadem získány a následně využity v řízení vedeném se stěžovatelkami.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.02.2016 10:00 do: 18.02.2016 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2642/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 247/2014-477, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, č. j. 18 Co 357/2013-439, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2013, č. j.21 C 213/2007-384
Stručná charakteristika: náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu
Označení navrhovatelů: Š. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, se svou žalobou domáhal určení neplatnosti dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, dle níž mělo být na stěžovatele převedeno vlastnické právo k pozemkům v této dohodě vymezeným, což odůvodňoval nedostatky smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi původní oprávněnou dle zákona o půdě, a stěžovatelem, a dále nedostatky samotné dohody o vypořádání. Obvodní soud pro Prahu 10 poté, co jeho původní rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze, zrušeno, žalobě vyhověl, když určil, že dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí je neplatná pro rozpor se zákonem. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzeno, když odvolací soud změnil toliko výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná dohoda o vypořádání restitučních nároků je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť na předmětných pozemcích se nacházely budovy, které ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, sloužily k zemědělské výrobě. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel soudu prvního stupně vytkl, že se měl zabývat otázkou dobré víry stěžovatele jako nabyvatele vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť výsledek takového postupu mohl mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé. Stejnou výtku pak adresoval také odvolacímu soudu, který se dle něj také dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a své rozhodnutí nedostatečně a vadně odůvodnil. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.02.2016 11:00 do: 18.02.2016 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 247/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 30 Cdo 2615/2013-418, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, č. j.19 Co 453/2010-383, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, č. j.30 Cdo 2264/2012-370
Stručná charakteristika: kupní smlouva uzavřená v dobré víře
Označení navrhovatelů: O. J., M. J.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejších účastníků na určení jejich vlastnického práva k nemovitostem. Původními vlastníky předmětných nemovitostí byli vedlejší účastníci. V březnu 1999 si půjčil vedlejší účastník od J. M. částku 1 980 000,- Kč se smluvním úrokem 10 % měsíčně. Dne 16. 7. 1999 byla mezi vedlejším účastníkem a J. M. sepsána smlouva o půjčce na částku 3 385 000,- Kč, uzavřena písemně zástavní smlouva mezi vedlejšími účastníky a J. M. na předmětné nemovitosti k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce a kupní smlouva mezi vedlejšími účastníky a J. M. na stejné nemovitosti. Kupní cena byla dohodnuta na částku 5 385 000,- Kč. V čl. V. kupní smlouvy si účastníci ujednali možnost odstoupení v případě, že do 13. 9. 1999 bude uhrazen prodávajícími dluh ve výši 3 385 000,- Kč. Bylo též dohodnuto, že do 14. 9. 1999 nebude podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Kupující J. M. byl zapsán jako vlastník nemovitostí z titulu kupní smlouvy až ke dni 11. 10. 1999. Stěžovatelé se stali vlastníky nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené s J. M. dne 4. 12. 2002.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (po opakovaném zrušení a vrácení věci odvolacím soudem) zamítl žalobu vedlejších účastníků na určení jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem a uložil jim povinnost k náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi vedlejšími účastníky a J. M. není neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když vedlejší účastníci podle této smlouvy postupovali a o určení svého práva začali usilovat až po několika letech. Stěžovatele nikterak neupozornili na to, že se stále cítí být vlastníky nemovitostí. Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně (vycházející zásadně z jiného skutkového základu a tím i z jiného právního názoru na platnost kupní smlouvy) potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 16. 7. 1999 je absolutně neplatným právním úkonem, z něhož na kupujícího J. M. nemohlo přejít vlastnické právo k nemovitostem. Pak tedy ani nemohl převést vlastnické právo k těmto nemovitostem, neboť mu nesvědčilo; stěžovatelé se tedy vlastníky sporných nemovitostí nestali. Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom zaujal závazný právní názor, podle kterého vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby nabyvatel byl v dobré víře, ledaže by byly dány podmínky pro vydržení věci. Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vedlejší účastníky určil jako vlastníky předmětných nemovitostí ve společném jmění manželů. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelů odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že se dovolací soud nezabýval skutkovým stavem s ohledem na posouzení dobré víry stěžovatelů, kteří se před koupí předmětných nemovitostí vedlejších účastníků dotazovali na jejich stav, závady, atd. a vedlejší účastníci jim jednoznačně doporučili nemovitosti ke koupi. Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, č. j. IV. ÚS 4905/12, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti O. K. ve věci, jež byla projednávána společně s věcí stěžovatelů. Rovněž odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07, II. ÚS 165/11 a I. ÚS 3061/11, které shodně zaujímají právní názor, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud toto nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká ani v případě, kdy původní kupní smlouva zaniká. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.02.2016 09:00 do: 19.02.2016 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2144/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 10. 2011, č. j. 8 C 293/2006-323, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2012, č. j. 20 Co 567/2011-388, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 22 Cdo 843/2013-430.
Stručná charakteristika: vlastnické právo, právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: Obec Vysoká Srbská
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Vedlejší účastnice řízení se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Náchodě domáhala, aby soud uložil stěžovatelce jednak povinnost „zdržet se povolování vjezdu (na předmětnou účelovou komunikaci) vozidlům, resp. soupravám, jejichž celková nosnost přesáhne 3,5 tuny“ a jednak povinnost „zajistit, aby rychlost vozidel projíždějících po dané komunikaci byla omezena na 20 km/h.“ Důvod k podání žaloby vedlejší účastnice spatřovala ve skutečnosti, že v důsledku provozu těžkých nákladních vozidel po předmětné komunikaci ve vlastnictví stěžovatelky dochází k narušení statiky jí vlastněné, přilehlé nemovitosti. V průběhu řízení před okresním soudem pak vedlejší účastnice řízení opakovaně přistoupila k úpravě žalobního petitu. Okresní soud nejprve žalobě vyhověl. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud vydal následně usnesení, jímž řízení o podané žalobě podle ustanovení § 104 občanského soudního řádu zastavil. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud toto rozhodnutí změnil tak, že se řízení nezastavuje. Okresní soud následně žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost „zdržet se ohrožování výkonu vlastnického práva (vedlejší účastnice řízení) ke stavbě domu č. p. 100 (…), a to působením seismických účinků vyvolaných provozem vozidel na (předmětné komunikaci) (…)“.Proti tomuto rozsudku podala odvolání stěžovatelka i vedlejší účastnice řízení, neboť - z odlišných hledisek - nesouhlasily s uvedeným výrokem I. rozsudku okresního soudu. Krajský soud nicméně v rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností odvolání stěžovatelky a ani vedlejší účastnice řízení neshledal důvodnými a rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, neboť se ztotožnil s právními závěry okresního soudu, které založil na dostatečně a řádně zjištěném skutkovém stavu. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud neshledal přípustným.
Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces. Namítanou protiústavnost řízení před obecnými soudy (zejména z důvodu porušení principu rovnosti účastníků řízení, zásady kontradiktornosti řízení a také práva na zákonného soudce) stěžovatelka shledává předně v procesním postupu okresního a krajského soudu, které dle jejího názoru nepřípustně a v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 občanského soudního přeformulovaly původní žalobní petit vedlejší účastnice řízení, bez ohledu na samotný charakter žaloby podané podle ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, resp. zcela nesprávně posoudily otázku své věcné příslušnosti a pasivní legitimace stěžovatelky, neboť žalobní nárok vedlejší účastnice řízení, jímž se od samého počátku domáhala především „omezení provozu na pozemní komunikaci“ ve vlastnictví stěžovatelky, není projednatelný v civilním řízení, nýbrž se jedná o oblast veřejnoprávní regulace (správní řízení v oblasti státní správy veřejné silniční dopravy ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, či zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích).