Přehled jednání Ústavního soudu pro 8. týden roku 2017

17.02.2017

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.02.2017 09:30 do: 21.02.2017 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2486/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severočeskou oblast, ze dne 22. 10. 2003 č. j. 132527/2003-635.1-KH
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  I. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

ČTÚ napadeným rozhodnutím vyhověl návrhu společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., (v postavení vedlejšího účastníka) a rozhodl, že stěžovatel jako uživatel výše specifikované telefonní stanice je povinen podle § 82 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, uhradit dlužné částky za poskytnuté telekomunikační služby spolu s úrokem z prodlení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ČTÚ dopisem ze dne 1. 10. 2003 informoval o zahájení správního řízení oba účastníky řízení s tím, že je vyzval k doručení vyjádření, doplnění, případně i dokladování uváděných skutečností. Současně byli účastníci řízení vyzváni k nahlédnutí do spisu a jeho případnému doplnění ještě před vydáním rozhodnutí. ČTÚ dopisem ze dne 1. 10. 2003 ověřoval pobyt stěžovatele. Policie České republiky, Oddělení cizinecké policie v Praze, ČTÚ potvrdila, že dlouhodobý pobyt stěžovatele je na území České republiky povolen do 5. 2. 2004 a že je přihlášen na adrese Ústí nad Labem. Doporučená zásilka do vlastních rukou s oznámením byla ČTÚ vrácena s poznámkou „odstěhován bez udání adresy“. Vzhledem k tomu ČTÚ ustanovil stěžovateli opatrovníka podle tehdy platného ustanovení § 16 odst. 2 správního řádu.

Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí mu nebylo nikdy doručeno, stejně jako oznámení o zahájení správního řízení ze dne 1. 10. 2003. O existenci rozhodnutí ČTÚ se stěžovatel dozvěděl až v návaznosti na obstavení jeho bankovního účtu soudním exekutorem v rámci exekučního řízení. Stěžovatel spatřuje v postupu ČTÚ, který mu ustanovil jako opatrovníka ve správním řízení svého zaměstnance, jenž z povahy věci nemohl účinně bránit jeho práva, porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, zaručeného mu v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1090/07.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.02.2017 09:00 do: 22.02.2017 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3553/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, č. j. 20 Co 486/2012-361, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 3393/2015-412.
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  V. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, domáhal po státu náhrady škody ve výši ve výši 329.100,- Kč, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o vydání věci vedeného u Okresního soudu ve Zlíně, v jehož důsledku se stěžovatel nedomohl vydání věci (osobního vozidla), neboť před tím, kdy již mělo být o vydání rozhodnuto, došlo k odcizení vozidla z dispozice žalované. Obecné soudy nejprve stěžovateli nárok na náhradu škody pravomocně přiznaly, avšak jejich rozhodnutí byla v rozsahu týkajícím se náhrady škody zrušena Nejvyšším soudem. V následném řízení nejprve Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli opětovně nárok na náhradu škody přiznal, avšak Městský soud v Praze k odvolání žalované žalobu zamítl. I tento rozsudek Městského soudu v Praze byl Nejvyšším soudem zrušen a v dalším řízení městský soud žalobu opět zamítl. Vázán kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu konstatoval, že v původním řízení o vydání automobilu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích došlo, a nebýt jich, řízení by skončilo nejpozději v září roku 2000. Mezi tímto nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou však není dána příčinná souvislost, neboť by původní řízení nebylo skončilo dříve, než došlo k odcizení vozidla v období mezi 26. 2. 1999 a 4. 3. 1999. Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze podle stěžovatele nesprávně a protiústavně rozlišuje mezi podmínkami pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (na straně jedné) a podmínkami pro vznik náhrady škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení. Dle stěžovatele v případě nároku na náhradu škody nelze určit rozhodnou délku řízení bez průtahů prostým odečtením „průtahů“ spočívajících v kvalifikované nečinnosti soudu od celkové doby řízení. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.02.2017 09:30 do: 22.02.2017 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3350/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 11/2011-50, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2013, č. j. 49 Co 328/2012-78, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 518/2014-117.
Stručná charakteristika:  výpověď z pracovního poměru
Označení navrhovatelů:  Ing. D. F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka, která byla mezi lety 2000 a 2010 zaměstnána jako učitelka na druhém stupni základní školy, se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou jí zaměstnavatel zaslal dopisem ze dne 2. 7. 2010, je neplatná. Důvod výpovědi žalovaná škola spatřovala v tom, že stěžovatelka nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon činnosti učitele základní školy podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. Stěžovatelka žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle jejího názoru zcela splňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon činnosti učitele základní školy. Podle přílohy 1 vyhlášky č. 139/1997 Sb. je za osobu splňující předpoklady pro vyučování na základní škole považován absolvent vysokoškolského studijního oboru příbuzného vyučovanému předmětu, doplněnému studiem zaměřeným na přípravu učitelů všeobecných vzdělávacích předmětů. Stěžovatelka přitom vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a doplňkové studium na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, takže oba tyto předpoklady splňuje. Okresní soud v Třebíči se však s názorem stěžovatelky neztotožnil a její žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl, k odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí potvrdil také Krajský soud v Brně a dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatelka se dle soudů nemůže úspěšně dovolávat svého doplňkového pedagogického studia, absolvovaného ve školním roce 1976–1977, jestliže toto studium nenavazovalo (nedoplňovalo) vysokoškolské vzdělání (které v té době ještě ani neměla), nýbrž doplňovalo její středoškolské vzdělání na střední hotelové škole. Zmíněným studiem tak stěžovatelka získala jen odbornost pro vyučování předmětů na učňovských školách a odborných učilištích, jak z obsahu osvědčení o závěrečné zkoušce výslovně vyplývá.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v době jejích studií bylo doplňkové pedagogické studium (které stěžovatelka absolvovala) jediným studiem v rámci akreditace Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, které mohla v dané době získat (zjednodušeně řečeno, jednalo se o jediné studium, v němž bylo možno dosáhnout tzv. pedagogického minima). Navíc, i kdyby stěžovatelka přistoupila na výklad prezentovaný obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích, pak podle jejího názoru nelze přehlížet, že dostačuje-li vzdělání stěžovatelky pro výuku na učňovských typech škol, nutně musí postačovat i pro výuku na druhém stupni základní školy, jež učňovskému vzdělání předchází. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.02.2017 09:00 do: 22.02.2017 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 28/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Návrh na zrušení ustanovení § 82, § 84 a § 123 odst. 5 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách
Stručná charakteristika: blokace nepovolených internetových her, poskytovatel připojení k internetu, provozovatel internetové stránky, ochrana spotřebitele a veřejného zdraví, právní jistota, svoboda projevu a právo na informace, právo podnikat, ochrana vlastnického práva
Označení navrhovatelů:  Skupina 21 senátorů Senátu Parlamentu ČR, zastoupených Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 21 senátorů Senátu Parlamentu České republiky se u Ústavního soudu domáhá zrušení ustanovení § 82, § 84 a § 123 odst. 5 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách. Ustanovení § 82 a 84 upravují (zjednodušeně řečeno) „blokaci“ nepovolených internetových her: Poskytovatelé připojení k internetu na území České republiky jsou podle nich povinni zamezit přístup k internetovým stránkám uvedeným na seznamu nepovolených internetových her (tzv. blacklistu), který vede, o zápisu z moci úřední rozhoduje, a stejně tak i výmaz z něj provádí, Ministerstvo financí. Na seznam se zapisují internetové stránky, na kterých jsou provozovány hazardní hry, k nimž nebylo uděleno povolení, nebo nebyly řádně ohlášeny. Ve správním řízení o zápisu na seznam se účastníkovi (provozovateli hazardní hry, popř. držiteli dané domény) doručují písemnosti veřejnou vyhláškou, a pokud je známého pobytu nebo sídla, současně i na vědomí na jeho adresu. Poskytovatelé připojení jsou povinni zablokovat přístup do 15 dnů od zveřejnění v seznamu, který je dostupný na internetových stránkách ministerstva. Ustanovení § 123 odst. 5 vymezuje správní delikt spočívající v tom, že poskytovatel připojení neučiní v zákonné lhůtě opatření potřebná k zamezení v přístupu ke stránkám na seznamu a lze za něj uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč.

Navrhovatel považuje úpravu za rozpornou s ústavním pořádkem; je podle něj neurčitá, zasahuje do právní jistoty adresátů, svobody projevu a práva na informace podle čl. 17, i do práva podnikat zakotveného v čl. 26 Listiny základních práv a svobod, odporuje požadavkům mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, i právu Evropské unie. Zákon je podle navrhovatele neurčitý v tom, že jednoznačně nevymezuje povinné subjekty. Úprava je nejasná i co do pojmu „internetové stránky“. Navrhovatel vnímá institut blokace nepovolených hazardních her provozovaných na internetu jako ústavně nepřípustnou cenzuru prováděnou bez odpovídajících zákonných mantinelů – svévolně orgánem výkonné moci.