III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2014 08:3 do: 25.02.2014 08:50
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 934/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Označení navrhovatelů: Ing. K. C., P. Š.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2012 č. j. 8 Tdo 1206/12, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 10 To 114/2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. 4 T 37/2012
Stručná charakteristika: Trestnost šíření toxikomanie. Subsidiarita trestní represe, trestní postih jako prostředek ultima ratio.
Oba stěžovatelé byli v trestní věci stíháni pro přečin šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Trestný čin měl spočívat po skutkové stránce v tom, že obvinění v období dvou měsíců v roce 2011 v prodejně nabízeli a veřejně prezentovali tištěné materiály propagující pěstování a užívání marihuany a konopí setého a poskytující návod k pěstování různých vyšlechtěných odrůd (kultivarů) konopí setého za účelem získání co nejefektivnějšího obsahu tetrahydrocannabinolu (THC) ve vzešlých rostlinách; v těchto tiskovinách jsou kromě návodů na pěstování konopí setého popisovány i účinky užívání částí rostlin na lidský organismus a obsah THC v jednotlivých kultivarech. Semena kultivarů konopí setého byla nabízena a prodávána zákazníkům prodejny. Jeden ze stěžovatelů byl jednatelem obchodní společnosti, provozující prodejnu Grow Shop, druhý stěžovatel byl v této prodejně prodavačem. Rozsudkem nalézacího soudu, napadeným ústavní stížností, byli oba stěžovatelé uznáni vinnými přečinem šíření toxikomanie a odsouzeni shodně k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Rozsudek okresního soudu byl v odvolacím řízení potvrzen krajským soudem, dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněná. Oba stěžovatelé byli účastni na amnestii prezidenta republiky z 1. ledna 2013 s důsledky z ní vyplývajícími, tj. byly jim prominuty uložené podmíněně odložené tresty odnětí svobody.
Stěžovatelé tvrdí, že v trestní věci, vedené proti nim u Okresního soudu v Semilech, byli nezákonně odsouzeni, protože skutek, jehož se měli dopustit, není trestným činem. Obecné soudy prý inkriminovaný skutek nesprávně kvalifikovaly po právní stránce a kromě toho extrémně vadně vyhodnotily provedené důkazy. Stěžovatelé se domnívají, že měli být obžaloby zproštěni a prostřednictvím ústavní stížnosti se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2014 09:00 do: 25.02.2014 09:14
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 420/13
Soudce zpravodaj: JUDr. Vladimír Kůrka
Označení navrhovatele: D. D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2012 č. j. 12 Co 438/2012-23, za účasti společnosti Tessile ditta, a. s., se sídlem Ve Studeném 117/5a, Praha 4 – Bráník
Stručná charakteristika: důsledky zrušení aplikovaného právního předpisu pro řízení o ústavní stížnosti
Soudní exekutor k návrhu stěžovatelky (povinné) usnesením částečně do částky 11 133 Kč zastavil exekuci nařízenou na její majetek usnesením okresního soudu k uspokojení pohledávky oprávněné Tessile ditta, a. s., ve výši 968 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka dne 17. 2. 2012 uvedenou peněžní částku oprávněné již uhradila, a následně soudní exekutor zastavil exekuci i co do vymáhaných nákladů exekuce, právo na náhradu nákladů exekuce si nepřiznal, a oprávněnou zavázal zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 6 720 Kč. Měl totiž za to, že z procesního hlediska zastavení exekuce zavinila oprávněná jestliže po zaplacení pohledávky neučinila nic pro to, aby exekuce nebyla nařízena, případně, aby byla zastavena.
Městský soud v Praze posléze uvedené usnesení soudního exekutora ve výroku o nákladech řízení změnil a naopak stěžovatelce uložil povinnost zaplatit oprávněné 3 420 Kč, o nákladech odvolacího řízení pak rozhodl tak, že jejich náhradu oprávněné nepřiznal. Konstatoval, že oprávněná navrhla nařízení exekuce důvodně, a byla to stěžovatelka, která procesně zavinila, plnila až potom, co oprávněná podala návrh na nařízení exekuce. Co do nákladů, jež vynaložila na své advokátní zastoupení stěžovatelka (6 720 Kč), dopěl odvolací soud k závěru, že oprávněná vznik těchto nákladů nezavinila, jelikož je zavinil svým postupem soudní exekutor, protože na její informaci, že povinná svůj závazek splnila, měl adekvátně reagovat.
Stěžovatelka namítá, že se soud se zabýval pouze otázkou důvodnosti podání návrhu na nařízení exekuce a pominul okolnost, že oprávněná po skončení nalézacího řízení jí neposkytla součinnost ve smyslu sdělení, kam dlužnou částku poukázat; učinila tak až teprve na základě vlastní aktivity, avšak s přičtenými náklady exekučního řízení. Stěžovatelka se též domnívá, že při rozhodování o náhradě nákladů měla převážit zásada úspěchu ve věci a namítá, že výše přiznané náhrady nákladů řízení je ve vztahu k souzenému sporu (rutinní vymáhání pohledávek) neúměrně vysoká, což se ještě umocňuje v exekučním řízení, v němž je obtížnost sporu nulová, neboť vypracování exekučního návrhu nevyžaduje žádnou právní službu a intelektuální vnos; redukční principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu pro nalézací řízení ve věci bagatelních pohledávek a formulářových sporů lze proto tím spíše uplatnit v řízeních exekučních. Stěžovatelka se domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2014 09:15 do: 25.02.2014 09:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 1888/13
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Označení navrhovatele: JIMAST s. r. o., se sídlem ve Voticích, Husova 442
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 25 Co 151/2013-84
Stručná charakteristika: právo vlastnit majetek, předběžné opatření
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo za analogického použití § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu změněno usnesení Okresního soudu v Benešově, kterým byl zamítnut návrh vedlejších účastníků na nařízení předběžného opatření. Krajský soud toto rozhodnutí změnil tak, že nařídil navrhované předběžné opatření a stěžovatelce tím zakázal disponovat s bytovou jednotkou a od ní odvozeným spoluvlastnickým podílem. Stěžovatelka se o řízení o návrhu na vydání předběžného opatření poprvé dozvěděla až doručením napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatelka namítá, že protiústavním postupem obecných soudů bylo prostřednictvím předběžného opatření nepřípustně omezeno její právo nakládat s majetkem, a to na základě zkreslených a neúplných informací ze strany vedlejších účastníků. Protiústavnost tohoto postupu spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že ani usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a ani následné odvolání vedlejších účastníků proti tomuto rozhodnutí nebylo stěžovatelce doručeno, a ta tudíž pozbyla možnost se k průběhu řízení a meritu návrhu jakkoliv vyjádřit či proti výsledku tohoto řízení brojit jakýmkoliv opravným prostředkem. Stěžovatelka se domáhá zrušení usnesení krajského soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.02.2014 10:00 do: 27.02.2014 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: IV. ÚS 2259/13
Soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc.
Označení navrhovatele: T. J.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Návrh a zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 1 Co 32/2013-89
Stručná charakteristika: Ochrana osobnosti
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, kterou se žalobci domáhali omluvy a peněžité kompenzace. Krajský soud také uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 32 160 Kč. Uvedený rozsudek napadli žalobci odvoláním a Vrchní soud v Praze jej potvrdil s výjimkou nákladů řízení, které žalovanému nepřiznal. Dále vrchní soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel vytýká Vrchnímu soudu v Praze pochybení v rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, neboť má za to, že v daném případě nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, který stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Podle stěžovatele Vrchní soud v Praze rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu, navíc aniž by postup podle tohoto ustanovení přesvědčivě odůvodnil a konečně pochybil i v tom, že stěžovatele o záměru aplikace tohoto postupu předem nevyrozuměl a nedal mu možnost se k němu vyjádřit. Stěžovatel tedy navrhl zrušení rozsudku vrchního soudu v jeho výrocích o nákladech řízení, a to pro porušení práva na spravedlivý proces.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.02.2014 10:00 do: 28.02.2014 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: I. ÚS 3304/13
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková, PhD.
Označení navrhovatele: F. S. a spol.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 183/2013-83 ze dne 31. 7. 2013, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 2194/2012-36 ze dne 29. 1. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 14 C 67/2012-93 ze dne 27. 11. 2012
Stručná charakteristika: právo dítěte být slyšeno v soudním řízení
Stěžovatel se svou manželkou převedli darovací smlouvou na své nezletilé děti (druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel) nemovitost určenou k bydlení, kde mají druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel bydliště. Uzavření této smlouvy bylo schváleno okresním soudem. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě MCM – IMMO a.s. vůči druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli a rozhodl, že darovací smlouva je vůči žalobci právně neúčinná. Okresní soud shledal, že společnost MCM – IMMO a.s. je věřitelem prvního stěžovatele, jehož dluh ve výši 1 256 154 Kč vznikl dne 14. 2. 2012, kdy první stěžovatel převzal ručitelský závazek za závazky jiné společnosti. V řízení byli druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel zastoupeni kolizním opatrovníkem - orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“). OSPOD nepodal proti rozsudku odvolání a tento nabyl právní moci. Proti rozsudku se však následně odvolali přímo druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel a odvolání podepsali jak oni sami, tak i jejich rodiče. Okresní soud zahájil z vlastní iniciativy řízení o schválení právního úkonu – podání předmětného odvolání. Ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud řízení o schválení úkonu zastavil, neboť vůbec neshledal důvody pro jeho zahájení. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud rozhodnutí soudu první instance o schválení právního úkonu potvrdil. Uvedl, že OSPOD s odvoláním nesouhlasil a rodiče odvolání podat nemohli, neboť byli z možnosti zastupovat své děti v daném řízení vyloučeni.
Dle stěžovatelů soudy vedly řízení způsobem, který odporuje jejich právu na spravedlivý proces a v případě druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele též právu projevit v řízení, které se jich dotýká, své názory a být v tomto řízení slyšeni. V důsledku napadených rozhodnutí pak bylo nepřípustně zasaženo do soukromého a rodinného života stěžovatelů. Stěžovatelé namítají, že napadený rozsudek okresního soudu je chybný. Převzetí ručitelského závazku prvním stěžovatelem bylo neplatné a žalobce nebyl ve věci aktivně legitimován, protože neměl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon. Stěžovatelé dále tvrdí, že jim nebyla dána možnost se k celé věci vyjádřit, a to ani přímo, ani prostřednictvím ustanoveného opatrovníka – OSPOD. Soud nezajistil výslech nezletilých stěžovatelů, ačkoli jsou oba ve věku, kdy jsou již schopni se k věci osobně vyjádřit. V napadených usneseních poté okresní soud i krajský soud měly odejmout nezletilým stěžovatelům jejich právo na soudní ochranu, neboť nepřihlédly ke skutečnosti, že opatrovník nezletilých výslovně odmítl podat odvolání proti rozsudku okresního soudu, ačkoli řízení bylo postiženo zjevnými vadami, a že opatrovník ustanovený nezletilým k tomuto řízení schválení právního úkonu jednoznačně doporučil.
Stěžovatelé navrhli zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu obydlí, rodinného a soukromého života a na spravedlivý proces.