Přehled jednání Ústavního soudu pro 9. týden roku 2016

19.02.2016

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.02.2016 09:15 do: 23.02.2016 09:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1139/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 21 Cdo 4865/2014-597, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2013 č. j. 24 Co 145/2013-518 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2013 č. j. 34 D 336/2010-437
Stručná charakteristika: právo na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů:  PhDr. K. K., CSc.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka (v dědickém řízení pozůstalá dcera) se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, která byla vydána v řízení ve věci dědictví po jejím otci, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na ochranu vlastnictví, právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků.

Napadeným usnesením obvodního soudu byla dle § 175l občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, určena výše obvyklé ceny majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění manželů s pozůstalou manželkou, a dluhy v tomto SJM. Stěžovatelka vznesla námitku, že do společného jmění manželů nepatří blíže specifikovaný dům, neboť tento byl dle jejího názoru výlučným majetkem zůstavitele. Rozporovala též další položky na soupisu majetku ve společném jmění manželů. Obvodní soud námitku týkající se předmětného domu posoudil s tím, že jde nikoli o spor skutkový, nýbrž o výklad právní otázky, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu tak, že jde o majetek náležející do společného jmění manželů. Městský soud v Praze v usnesení o odvolání závěry obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl s tím, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s jeho ustálenou judikaturou, na níž odkázal.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.02.2016 09:30 do: 23.02.2016 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1532/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 C 96/2013-51-52 ze dne 20. 2. 2015
Stručná charakteristika:  Spravedlivý proces - řádné dokazování
Označení navrhovatelů:  Bc. M. F., zastoupená Mgr. Blankou Antuškovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 12
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ochranná asociace zvukařů – autorů, z. s. (vedlejší účastník), se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala po stěžovatelce zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 1 088,64 Kč, a to za tvrzené užití repertoáru jím zastupovaného v podobě sdělování děl veřejnosti provozováním rozhlasového vysílání dle § 23 autorského zákona, k němuž mělo docházet v provozovně stěžovatelky, a to v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011. Městský soud v Praze na základě žaloby vydal platební rozkaz, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit částku představující bezdůvodné obohacení a náklady řízení ve výši 3 043 Kč. Proti tomuto rozkazu podala stěžovatelka včasný odpor. Po proběhnuvším jednání vydal soud rozsudek, jímž žalobě v celém rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že nárok vedlejšího účastníka neuznala a v řízení před soudem poukazovala na to, že vedlejší účastník rozhodně neunesl důkazní břemeno, když žalobu opíral pouze o listinné podklady jiného kolektivního správce. Přitom ze samotného faktu, že měla uzavřenou smlouvu s jiným kolektivním správcem, nelze dle jejího názoru ještě dovozovat, že provozovala tzv. veřejnou produkci, jejíž součástí by byla i díla zvukařů-autorů, které vedlejší účastník zastupoval, současně tak nebylo ani prokázáno, zda stěžovatelka vůbec měla v provozovně rozhlasový přijímač, jak sice tvrdil vedlejší účastník, ale toto své tvrzení více neprokázal (např. návštěvou provozovny apod.). Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.02.2016 14:00 do: 24.02.2016 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2061/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2015 č. j. 20 Co 439/2014-44
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) v souvislosti s požadavky na odůvodnění rozhodnutí soudu
Označení navrhovatelů:  společnost MEDARB COLLECTORS LIMITED, zastoupená JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem se sídlem Jihlava
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Městského soudu v Brně byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce vedené k uspokojení pohledávky stěžovatelky (oprávněné; pohledávku stěžovatelka nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené se společností Kili, s. r. o.). K odvolání povinného ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně prvostupňové rozhodnutí změnil a exekuci zastavil. Odvolací soud došel k závěru, že rozhodčí nález, který byl v dané věci exekučním titulem, byl vydán rozhodcem, jenž k tomu neměl pravomoc, neboť sjednaná rozhodčí doložka byla absolutně neplatná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poté konstatoval, že tato okolnost způsobuje nepřípustnost vedení exekuce.

Stěžovatelka konkrétně vyčítá Nejvyššímu soudu, jehož právním názorem (vyjádřeným v jiných věcech) se v napadeném usnesení Krajský soud v Brně řídil, že v rozporu s § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, považuje v případě netransparentnosti určení jen některých rozhodců za neplatnou rozhodčí doložku v celém rozsahu. Pokud se Nejvyšší soud rozhodl k výkladu jdoucímu proti znění zákona, stěžovatelka by očekávala precizní odůvodnění, k němuž však údajně nedošlo. Stěžovatelka konečně spatřuje porušení svých základních práv i v aplikaci judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem.  Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.02.2016 10:00 do: 25.02.2016 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2312/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015 č. j. 30 Cdo 376/2015-169,
Stručná charakteristika:  Náležité odůvodnění odmítnutí dovolání
Označení navrhovatelů:  M. B., zastoupená JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se žalobou proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnice) domáhala zaplacení částky 197 460 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Svůj nárok uplatňovala v souvislosti s exekučním řízením, přičemž uvedená částka měla zahrnovat jednak náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s opakovaným podáváním námitek proti nezákonným příkazům k úhradě nákladů exekuce, jednak náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jež trvalo od 9. února 2006 do 17. října 2012. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice, bylo žalobě stěžovatelky částečně vyhověno a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 30 000 Kč. Proti posledně uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odůvodňovala tím, že posouzení věci záviselo na zodpovězení dvou otázek hmotného práva, jež doposud neměly být vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti jejího dovolání, přestože v něm měla uplatnit relevantní námitky týkající se právního posouzení věci. Odůvodnění napadeného usnesení považuje za naprosto nedostatečné a vybočující z požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces.