Přehled ústních jedenání pro 50. týden roku 2013

08.12.2013

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.12.2013 09:00 do: 09.12.2013 09:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
sp. zn: I. ÚS 669/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj:  JUDr. Ludvík David, CSc.
navrhovatel: Zetor, a. s.
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2012 č. j. 27 Co 416/2011-96
stručná charakteristika: posouzení účelnosti nákladů advokáta v rámci práva na spravedlivý proces

Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně s tím, že jeho výrokem I. o nákladech řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a dále jeho základního práva na ochranu vlastnictví, garantovaného v čl. 11 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 

Žalobce (nyní vedlejší účastník) vzal svou žalobu během řízení před soudem prvního stupně zpět, tento soud (Městský soud v Brně) řízení zastavil a současně rozhodl, že vzhledem k tzv. procesnímu je žalobce povinen nahradit žalovanému (stěžovateli) na nákladech řízení částku 1 137 564 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce. Náklady řízení žalovaného byly vyčísleny jako částka představující odměnu za právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a advokátního tarifu. Šlo o dva úkony v řízení (převzetí věci, vyjádření k žalobě). Odvolací soud však změnil nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že žalovanému přiznal náklady řízení pouze v rozsahu jednoho úkonu právní pomoci.

Stěžovatel vytýká v ústavní stížnosti odvolacímu soudu svévoli při neoprávněné redukci nákladů řízení o jeden úkon advokáta a namítá, že se tak stalo bez rozumných důvodů. Ve světle judikatury o majetkových aspektech základních práv stěžovatel legitimně očekával, že mu budou náklady řízení, vzniklé před soudem prvního stupně, přiznány za daného procesního stavu v plné výši. Odůvodnění odvolací instance, poukazující na znalost věci advokátem již z předchozího řízení, je zavádějící jak obsahově, tak i z pohledu odlišných procesních poměrů ve věci předtím rozhodované. Stěžovatel připomíná, že jeho advokát provedl v předmětné věci dokonce více úkonů; tím spíše pak nelze přijmout závěr, že by jeden z úkonů, o nějž byla náhrada nákladů řízení odvolacím soudem snížena, měl být neúčelný. Závěrem ústavní stížnosti se navrhuje, aby Ústavní soud deklaroval porušení shora uvedených základních práv a zrušil v požadovaném rozsahu usnesení odvolací instance.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.12.2013 09:30 do: 09.12.2013 10:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: Pl. ÚS 22/13
typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
soudce zpravodaj: doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.
navrhovatel: Okresní soud v Liberci
návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení části šesté (účinnost), čl. VI zákona č. 494/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., a některé další zákony.
stručná charakteristika: návrh na zrušení předpisu

Okresní soud v Liberci navrhuje zrušení uvedené části trestního zákoníku. Uvedený obecný soud řeší návrh na potrestání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odsouzený nereagoval na výzvu k nastoupení trestu ve lhůtě deseti dnů od jejího převzetí. V posuzovaném případě by skutek, pro který byl podán návrh na potrestání, měl být posouzen podle § 337 odst. l písm. f) trestního zákoníku ve znění zákona č. 494/2012 Sb., protože skutek měl být spáchán v období od 21. 10. 2012 do 27. 11. 2012, tedy po deklarované účinnosti zákona č. 494/2012 Sb. od 1. července 2012, přestože tento zákon byl publikován až dne 31. 12. 2012. Podle znění trestního zákoníku do novely provedené zákonem č. 494/2012 Sb. by skutek měl být posouzen podle § 337 odst. l písm. e) tr. z. Okresní soud nebyl oprávněn pominout předmětné ustanovení o účinnosti zákona č. 494/2012 Sb. a nemohl tedy postupovat tak, jako kdyby toto ustanovení o účinnosti zákon č. 494/2012 Sb. neobsahoval, a mohl aplikovat trestní zákoník v předchozím znění. Okresní soud v Liberci tedy nemohl bez dalšího aplikovat trestní zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 494/2012 Sb., jestliže novela obsahuje výslovné ustanovení o své účinnosti, jejíž datum skutku předchází. Současně však skutečnost, že zákon č. 494/2012 Sb. byl vyhlášen až v době po skutku, který je předmětem trestního stíhání, brání aplikaci ustanovení trestního zákoníku ve znění zákona č. 494/2012 Sb.

Okresní soud v Liberci tak shledal, že v dané trestní věci nelze při rozhodování o vině a trestu aplikovat předmětné ustanovení trestního zákoníku, neboť tomu brání zmíněné ustanovení o účinnosti zákona č. 494/2012 Sb., které stanoví účinnost dnem 1. července 2012, která však předchází vyhlášení zákona ve Sbírce zákonů dne 31. 12. 2012. Navrhovatel proto s ohledem na rozpor uvedeného ustanovení o účinnosti zákona č. 494/2012 Sb. s čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 52 odst. l Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) navrhuje jeho zrušení.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.12.2013 09:30 do: 09.12.2013 10:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
sp. zn: I. ÚS 2787/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj:  JUDr. Ludvík David, CSc.
navrhovatel: Andriy Mezentsiv
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti příkazu k prohlídce jiných prostor vydanému soudcem Okresního soudu Plzeň - město dne 11. 7. 2013 sp. zn. 5 Nt 5056/2013, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod
stručná charakteristika: nezákonnost domovní prohlídky a posouzení zákonnosti prohlídky jiných prostor

Stěžovatel se domáhá zrušení příkazu k domovní prohlídce, vydaného soudcem Okresního soudu Plzeň - město, zrušení příkazu k prohlídce jiných prostor, a dále ochrany proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, Službě kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele a nařídil vrácení movité věci zabavené stěžovateli při domovní prohlídce. Stěžovatel také požaduje, aby Ústavní soud přikázal, aby uvedené instituce znehodnotily či zajistily znehodnocení veškerých elektronických dat, která byla získána při zmíněné domovní prohlídce.

Stěžovatel je podezřelý ze spáchání zločinu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že v rozporu s § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, minimálně od února roku 2013 dovážel, skladoval, přepravoval a uváděl na území České republiky do oběhu tabákové výrobky, které nebyly označeny tabákovou nálepkou platnou na území ČR.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.12.2013 13:00 do: 09.12.2013 13:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 3161/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj:  JUDr. Kateřina Šimáčková, PhD.
navrhovatel: Trinh Cong Tu
návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2013 č. j. Ncp 842/2013-51 spojená s návrhem na zrušení ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve slovech „anebo usnesení podle § 104a“
stručná charakteristika: odůvodnění soudní příslušnosti

Stěžovatel se domáhá zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti krajského soudu v řízení, v němž stěžovatel vystupuje jako žalovaný. Podle stěžovatele byla napadeným usnesením porušena jeho základní práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých uvedených práv stěžovatel spatřuje v tom, že v řízení před obecnými soudy, v němž je stěžovatel žalován o zaplacení finanční částky nárokované žalobcem na základě smlouvy o zprostředkování služeb uzavřené mezi nimi, vrchní soud rozhodl o věcné příslušnosti Krajského soudu v Ostravě. Vrchní soud tak nevyhověl stěžovatelem vznesené námitce věcné nepříslušnosti krajského soudu odůvodněné tím, že vztah mezi stěžovatelem a žalobcem nemá povahu obchodního závazkového, ale spotřebitelského vztahu, neboť předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou. Stěžovatel poukazuje na nesprávnost závěru vrchního soudu a poukazuje na skutečnost, že vztah mezi ním a žalobcem je vztahem spotřebitelským. Dále stěžovatel upozorňuje také na neodůvodněnost, a tedy zjevnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které s odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. nebylo odůvodněno. K samotnému ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. stěžovatel dodává, že možnost neodůvodňovat rozhodnutí o věcné příslušnosti by se měla vztahovat jen na případy, kdy soud návrhu vyhovuje.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.12.2013 08:30 do: 11.12.2013 09:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 2578/10
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Ivana Janů
navrhovatel: Národní banka Slovenska zast. advokátem JUDr. Antonínem Janákem Matoušova 515/12, Praha 5
návrh na přezkoumávané akty:  rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11.12.2003, sp.zn. 22 C 31/99, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2006, sp.zn. 39 Co 107/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2010, sp.zn. 28 Cdo 756/2010
stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, vydání věci

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 odst. 4, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 90 Ústavy České republiky. Soudem I. stupně i odvolacím soudem byla zamítnuta žaloba právní předchůdkyně vedlejšího účastníka na vydání zlatých a stříbrných mincí, 205 ks zlatých bankových kokil – cihel a jednoho zlatého úlomku. Oba soudy ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že vydány mohou být pouze věci individualizované a identifikované, a nikoli věci podobné, resp. stejného druhu a kvality. Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního i druhého stupně s odůvodněním, že se soudy zabývaly otázkou přesné identifikace vymáhaných věcí, a srovnáním této identifikace s údaji v seznamech a protokolech, jež byly pořizovány v souvislosti s trestním řízením a pak s propadnutím majetku, pokud by však bylo prokázáno, že se konkrétní zlaté předměty z uvedeného majetku staly zlatem určeným k tavbě, nelze přesvědčivě dovodit, že by vydáním věci ve smyslu těchto ustanovení nemohlo být vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, jež by zcela odpovídalo složení a váhovému ekvivalentu věcí původních vlastníků, které připadly státu v důsledku propadnutí jejich majetku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy posoudily její věc v rozporu s § 5 odst. 1 a § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) a dosavadní judikaturou. Nejvyšší soud, který dovolání odmítl, podle stěžovatelky při rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, č. j. 2 Cdon 508/97-89, jehož závěr, že nejde v daném případě o nemožnost vydání věci dle § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991Sb., když jde vrátit roztavené zlato stejného množství a druhu, je v přímém rozporu nejen s logickým a jazykovým výkladem § 5 odst. 1 tohoto zákona, ale také s ratiem legis restitučních předpisů a v neposlední radě s mnohočetnou judikaturou Nejvyššího soudu samotného v podobných věcech, soudu Ústavního a Evropského soudu pro lidská práva. Z nesprávného závěru Nejvyššího soudu pak vycházely i Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze. Nižší soudy navíc podřadily vydání 10 383,62 g zlata pod § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. způsobem, který neodpovídá citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, a který je hrubě v rozporu s obsahem zákona č. 87/1991 Sb., jehož § 13 stanoví pro uplatnění náhrady zvláštní režim.

Stěžovatelka se na rozdíl od Nejvyššího soudu domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavní právo zaručující ochranu vlastnictví i právo na spravedlivý proces, a to zejména nesprávným a nesrozumitelným závěrem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatelka poukazuje rovněž na nedůvodné průtahy, kterými je celé řízení zatíženo. Žaloba byla podána dne 31. 3. 1992, řízení tedy trvalo v době podání ústavní stížnosti přes 18 let.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.12.2013 10:00 do: 11.12.2013 10:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 1355/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Jiří Nykodým
navrhovatel: MUDr. Ludmila Dušková, zastoupená JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou
návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 26 Cdo 3950/2011-178, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2011 č. j. 11 Co 22/2011-126
stručná charakteristika: Právo na legitimní očekávání

Stěžovatelka uvedená rozhodnutí a navrhuje jejich zrušení. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení práva na soudní a jinou ochranu a v jeho rámci pak porušení základního práva na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví. Současně podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jemuž Ústavní soud usnesením ze dne 8. srpna 2013 vyhověl.

Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, jíž se původní žalobce (Pražské stavební bytové družstvo) – nyní vystupující jako úpadce (vedlejší účastník) domáhal, aby žalované (stěžovatelce) byla uložena povinnost vyklidit nebytovou jednotku – garáž. Žaloba byla odůvodněna zejména tím, že žalobce je vlastníkem této garáže, ke které nevznikl žalované platný nájem, a kterou tak užívá bez právního důvodu. Právní předchůdce žalobce se žalovanou uzavřel smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní, podle níž mělo dojít k převodu předmětné garáže včetně podílu na společných částech objektu do 9 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby. Ve smlouvě byla stanovena kupní cena, kterou žalovaná podle dohodnutých splátek v celém rozsahu uhradila. Mezi žalobcem a žalovanou byla v souvislosti s plánovaným převodem předmětné garáže do vlastnictví dále uzavřena smlouva označená jako nájemní. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tato smlouva označená jako smlouva nájemní, není platnou smlouvou nájemní, ale ani inominátní smlouvou a uzavřel, že žalovaná užívala předmětnou garáž se souhlasem vlastníka, který byl odvolán, a žalovaná tak nyní užívá garáž bez právního důvodu.

Stěžovatelka považuje za správný rozsudek soudu prvního stupně, který dle jejího názoru rozvinul její legitimní očekávání na nabytí předmětné garáže. Naproti tomu rozsudky odvolacího a dovolacího soudu považuje za překvapivé a naprosto nepochopitelné. Opakovaně zdůrazňuje, že žalobce ji udržoval celou dobu v přesvědčení, že svým závazkům na převod předmětné garáže dostojí. Pokud se nyní žalobce dovolal vlastnického práva, nemůže tak činit s dobrými úmysly, neboť to byl on, kdo všechny smlouvy vypracoval.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.12.2013 10:30 do: 11.12.2013 11:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 2697/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Jiří Nykodým
navrhovatel: Česká televize, zastoupená JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem
návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. června 2013, č. j. 15 C 80/2013-38
stručná charakteristika: Porušení práva na spravedlivý proces

Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na řádný spravedlivý proces. Okresní soud v Kolíně vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované zaplacení částky 2 565 Kč s příslušenstvím z důvodu neuhrazených televizních poplatků. Výrokem II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nárok na náhradu nákladů vzniká pouze v situaci, kdy žalobce žalovaného před podáním žaloby vyzve k plnění. Okresní soud v Kolíně nepovažoval samotné vyúčtování poplatků předložené žalobkyní za řádnou předžalobní výzvu k plnění nutnou pro přiznání náhrady nákladů řízení, neboť v ní dlužník nebyl upozorněn na možnost podání žaloby včetně právních následků souvisejících s vymáháním dluhu. Okresní soud v Kolíně uzavřel, že výzva žalobce nesplňuje minimální požadavky na výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř., což se muselo odrazit ve výroku o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Okresnímu soudu v Kolíně pochybení v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.